Nela Foberová je studentkou 2. ročníku navazujícího magisterského programu Řízení volnočasových aktivit, který studuje v kombinované formě. Ve svém článku reflektuje své zkušenosti z pedagogických praxí a sdílí své obavy, nejistoty i motivaci pro pedagogickou práci. Jak říká, praxe jsou skvělým nástrojem k sebepoznání, a svým textem by chtěla přispět svojí troškou do mlýna a povzbudit mladší spolužáky na pedagogické fakultě. Nebojte se! Nikdo z nás není dokonalý a začátky nebývají dlážděné marcipánem. Ale stojí za to vytrvat!
Když jsem před mnoha lety stála na pomyslné životní křižovatce a měla se rozhodnout pro obor, do nějž budu moci obtisknout kus své duše, rozhodla jsem se po vzoru pořekadla odvážnému štěstí přeje skočit oběma nohama rovnou do oborů dvou – konkrétně do speciální pedagogiky a výtvarné tvorby. Ze zvolené specializace jsem byla nadšená a trpělivě se prokousávala všemi úkoly, zdolávala překážky a mety, které mě měly přiblížit až k závěrečným zkouškám. K těm jsem nakonec opravdu došla, avšak s menšími dramatickými odbočkami v podobě vážných zdravotních nešvarů, přerušení, ukončení a následné znovu nastoupení, tentokrát však do jednooboru. Po nekonečně dlouhých rocích se dílo opravdu zdařilo a mně nakonec ve STAGu svítilo poctivě sesbíraných 182 kreditů jakožto přímá vstupenka ke státnicím. Oklikou, ale přece jen. Historie se prý neptá.
Možná tyto řádky právě čte někdo, kdo k hrudi šťastně tiskne získaný diplom, který se pro něj může stát klíčem k mnoha vysněným, pracovním možnostem. Tak především vy věřte, že vstupem do reality a skutečné praxe váš (pedagogický) příběh teprve začíná.
Během celého svého studia jsem zažila skutečně celou řádku praxí. A všechny se mi zapsaly do paměti pěkně tučným písmem. Přesto bych na tomto místě otevřela vzpomínky pouze na jednu z nich. Psal se rok 2017 a já měla v rámci svého studia domluvenou pedagogickou praxi ve Středisku volného času. Byla mi přidělena uvádějící pedagožka volného času a týden z naplánovaného měsíce uběhl mrknutím oka. „Rozkoukala“ jsem se poměrně rychle. Součástí konané praxe byly také vlastní výstupy. Jeden takový jsem měla tu čest předvést a přednést jedno sychravé podzimní odpoledne. Mým úkolem bylo vytvořit program pro děti docházející do kroužku pečení. Den předtím jsem vypracovala přípravu, včetně důmyslné osnovy, cílů a obrázků. Jednoduše, měla jsem plán, jasnou vizi a nastřádanou kupičku pedagogických znalostí, takže to prostě muselo fungovat. Nebo ne?
Hodinu před „akcí“ jsem popíjela svůj oblíbený zelený čaj v naději, že na dně šálku najdu odvahu. Ani jsem netušila, jak moc ji budu toho dne potřebovat.
Dalšího dne se kolem druhé hodiny odpolední začaly objevovat první tvářičky. Po necelých 10 minutách jsem se jich skoro nemohla dopočítat. Nakonec jsem pomocí jednoduchých matematických počtů došla k číslu 16. Pro člověka, který do téhle chvíle pracoval pouze s dětmi se speciálními vzdělávacími potřebami, kterých bylo ve třídách základních škol speciálních většinou pouze tolik, že by se pohodlně daly spočítat na prstech jedné ruky, to byl řekněme… trochu šok. A skok do úplného neznáma. Dalším faktorem, který mě zaskočil, byla heterogenita skupiny. Byly tam děti docházející na první stupeň základní školy, žáci z druhého stupně, ale také jedna studentka 1. ročníku odborného učiliště. Hodinu před „akcí“ jsem popíjela svůj oblíbený zelený čaj v naději, že na dně šálku najdu odvahu. Ani jsem netušila, jak moc ji budu toho dne potřebovat.
Z „velkého“ počtu účastníků jsem byla lehce nesvá a chvíli mi trvalo najít správné tempo a také hlas. Je nejspíše naprosto košer prozradit, že jsem na začátku měla intenzivní pocit toho, že se z mých hlasivek stala třesoucí se huspenina. Naštěstí pouze dočasně. Velkou pomocí a oporou v mé počáteční nejistotě byla uvádějící pedagožka, která – kdykoliv spatřila v mém obličeji vyděšený výraz – zasáhla a jemně mě motivovala, abych dál směle pokračovala.
Po dvou hodinách si účastníci sundali zástěrky a do svačinkových boxíků schovali upečené skvosty. Pod mým vedením se jim přece jenom povedlo něco vyrobit – švédskou národní pochoutku, skořicové šneky! Přesto se mi bezprostředně po ukončení lekce začaly vkrádat nepříjemné otázky, zda vůbec mohu učit, zda je fér, abych stála před několika desítkami dětí a něco hodnotného jim předala. Moje sebevědomí nabyté z minulých let praxí, ale také získaných „áček“, kterými se mi zápisové listy jen hemžily, najednou prudce splasklo. Cítila jsem, že pro řadu účastníků nejsem úplně autorita a že mě někteří obdařili krajně znuděným pohledem. Kombinace všech zmíněných faktorů hrála v můj jasný neprospěch, z čehož lze i usoudit, že můj výkon by Zlatým Ámosem rozhodně nebyl odměněn.
Moje přirozená bojovná povaha spolu s heslem i cesta je cíl okořeněná vzpomínkami na dětství, kdy jsem si ustavičně krátila dlouhé chvíle „hraním“ na hodnou paní učitelku, mi ovšem nedovolily jen tak něco vzdát. Žádný učený… Však to znáte.
Nikdo z nás není dokonalý a začátky jednoduše nebývají dlážděné marcipánem. Dle mého ale stojí za to vytrvat. Praxe jsou skvělým nástrojem k sebepoznání.
Zpětně na onu dvouhodinovku kroužku pečení vzpomínám s kapkou příjemné nostalgie v oku. Byla to pro mě cenná lekce. I několik hodin poté ještě nebylo zcela ukázkových, ale už jsem dokázala působit mnohem jistěji, klidněji, vyrovnaněji. Už jsem uměla mnohem elegantněji řešit nastalé situace. Naučila jsem se, že mít kvalitně vypracovanou přípravu je základ každé učitelské profese, ale musí se k tomu nutně přidat i něco víc. Mnohem víc lidskosti, hravosti a plánů B, C, a tak dále… Mít v rukávu mnohem více trumfů se mi především ve volnočasové pedagogice vždy vyplatilo.
Moje vzpomínky na praxi ovšem nemají v čtenářích a budoucích nadějných učitelkách či učitelích vyvolat panické ataky, ba naopak. Cílem je ukázat, že nikdo z nás není dokonalý a začátky jednoduše nebývají dlážděné marcipánem. Dle mého ale stojí za to vytrvat. Praxe jsou skvělým nástrojem k sebepoznání. Vlastních slabin i silných stránek. Především na odborné praxi máme tu skvělou výhodu, že tam máme pořád někoho, kdo nám kryje záda. Moje uvádějící pedagožka mi v mnohém ohledu pomohla profesně (vy)růst. Díky ní a mnohým dalším skvělým pedagogům jsem si našla svůj systém, styl a řád.
Rok po této absolvované praxi jsem dostala nabídku v tomto středisku vést kroužky samostatně. Učím tam dodnes a mohu říct, že pokaždé vstupuji do učebny, v niž jsou mé zájmové útvary nabízeny s notnou dávkou pokory a otevřeným srdcem.
Pedagogiku volného času jsem si nakonec vybrala i jako navazující magisterský obor. Líbí se mi výzvy, které tento krásný obor přináší a nutí pedagogické pracovníky neustále zvyšovat laťku odolnosti a posouvat hranice vlastní komfortní zóny; za těmi se totiž rozprostírá to pravé, lákavé dobrodružství.
Aktuálně působím ve Středisku volného času již řadu let a vždycky si před každou hodinou (kroužkem) dám hrnek zeleného čaje. Ne proto, abych v něm hledala odvahu, ale abych si připomněla, že jsem ji kdysi už našla, a abych ji trpělivě neustále rozvíjela. U sebe i u všech účastníků mých zájmových útvarů, které mám tu čest vést.
Nel Foberová
Foto: Daniela Haubertová