Můj deník z Rakouska V: Mezi pandami, parlamentem a malými rozhovory

V páté části svého rakouského deníku nás Jarmila Macková provází Vídní, kde se střídají tichá pozorování zvířat v Schönbrunnu, živá setkání u Hundertwasserhaus i překvapivé vhledy do budovy rakouského parlamentu. Každodenní zážitky, drobné dialogy a jazykové momenty ukazují, že pocit domova se dá najít i daleko za hranicemi.

25. 10. 2025

Na dnešek jsem se obzvláště těšila – šlo se do schönbrunnské zoo! <3 S Natálkou jsme posnídaly, udělaly si pomalejší ráno a kolem desáté odpoledne vyrazily. Předpokládala jsem, že se v zoo zdržíme tak 4 hodiny – a daleko od pravdy jsem nebyla! :D

Nejvíc mě zaujala panda – u ní jsme strávily 45 minut. Chodila sem a tam, ale nechtěla se ukázat. :D Čekaly jsme vyloženě na moment, kdy se posadí na kámen k vodě a nechá se dobrovolně vyfotit! Naproti pandě jsem si fotila žirafy, pozorovala gepardův zadek, prohlížela si soba, nosorožce, slony a bizony. Lachtani a medvědi jsou kapitolou sami o sobě – lachtan ležel na souši, slunil se, pak se mu to rozleželo v hlavě a nechal se natočit! Ještě nám udělal pózičku! :D Medvěda jsme nachytaly při jídle – ošetřovatelé jej zrovna krmili a házeli mu jablka, méďa je chytal a před našimi zraky konzumoval. :D Další stanice byla lední medvěd – ten sídlí v polárním světě, což je v Schönbrunnu označení pro oddělení arktických zvířat. Nejprve jsem si prohlížela tučňáky a různé rybky z chladných vod. Ale medvěd? Kde nic, tu nic! Ptala jsem se lidí, zda ho neviděli a oni mi odpověděli, že tam vůbec není. A byli skleslí, těšili se na něj. A já taky. No, co se dá dělat, hon na ledního medvěda musí zkrátka pokračovat v Brně nebo v Praze! :D

Bylo to úžasné! Polární vlci spali, místo nich jsem jenom spatřila 4 bílá klubíčka. U lvů to samé – lvice se mazlily a lev odpočíval. Tygřík a mravenečník měli rovněž půlnoc. Pokud se příště vydám do Schönbrunnu, zbývá mi okusit labyrint a dát si oběd v Císařském pavilonu nacházejícím se uprostřed zoo. :D

Po náročné a vyčerpávající zoo jsme si s Natálkou skočily na jídlo do Ikey.

Já sice Hundertwasserhaus už viděla, dala jsem si tam sólo trip, ale Natálka s Anetkou tam ještě nikdy nebyly a znaly jej pouze z fotek. A tak jsme se rozhodly tam ve třech vyrazit. :D

Okusily jsme místní kavárnu, nachází se přímo v domě! :D S Natálkou jsme si objednaly cappuccino a Anet si nedala nic. Mluvily jsme společně česky, což upoutalo pozornost číšníka – začal nám odpovídat nějakým slovanským jazykem. Při placení mi to nedalo a ptala jsem se ho na původ – je ze Srbska. Mluvené srbštině se dá dost dobře rozumět. Kdyby čas nekvapil, dám se s ním do řeči, zajímalo by mě, jak se sem dostal.

Poté jsme procházely suvenýry – u Hundertwasserhaus se nachází hned tři obchody. První z nich je Hundertwasserhouse Village, dvoupatrový obchod s nejrůznějšími památečními předměty, hrníčky, oblečením a pohledy, zkrátka se vším, co hrdlo ráčí. Zde jsem si koupila růžový hrneček s motivem Vídně – je hezké si odvést nějakou věc na památku!

Další obchod je z boku budovy. Mluvily jsme mezi sebou česky, radily se, co si koupit za suvenýr, a hodnotily nabízené zboží. A najednou na nás promluvila jedna paní česky! Jmenovala se Alenka. Je to bývalá majitelka obchodu, nyní pouze dočasně vypomáhá svému synovi Marianovi. Ptala se, odkud jsme a co studujeme, a řekla, že budeme sympatické paní učitelky, což potěšilo!

Slovo dalo slovo a Alenka nabídla Anet brigádu! Ano, je dost možné, že naše Anetka bude pracovat v jejich obchodě! Vzala si její číslo a mail, ty předá Marianovi a ten by se jí měl ozvat. S Alenkou jsme si povídaly dobrou půlhodinu. Vyprávěla nám o různých graficích, kteří jí malují a navrhují suvenýry.

Chtěly jsme se podívat, jak vypadá vnitřek Hundertwasserhausu, ale ani u Alenky jsme neuspěly – po zavření obchodu měla ještě další práci. Tady pšenka nepokvete! Od Alenky jsme si to namířily do obchodu pro jídlo a ještě jednou si prošly Karlsplatz. :D

26. 10. 2025

Ráno bylo trochu rychlejší – Natálka v půl 11 odjížděla. Zároveň jsem jí ještě chtěla něco rychle ukázat, aby si užila o trochu víc Vídně. Napadl mě kostel Panny Marie Sněžné nacházející se na Minoritenplatz. :D Ten jsem chtěla vidět už v den, kdy jsme s Anet mířily na diskotéku a procházely kolem něj. Působil okázale a pro moje oči zajímavě – připomínal mi Velkou Británii – svojí barvou i velkolepostí. :D S Natálkou jsme se shodly, že patří do gotiky, podle lomených oblouků a cihlové fasády.

U kostelů je výhoda, že je můžete obdivovat a fotografovat jak zvenčí, tak zevnitř. A vstup bývá obvykle zdarma. Každý kostel nabízí něco nového – jiné barvy a jiný styl. Nebo také jinou událost. :D Zkrátka pokaždé nabídne byť i mírné rozšíření obzorů.

V tomto kostele se konala modlitba. Čekala jsem klasické kázání a čtení z Bible v němčině – což by bylo další perfektní zažití němčiny v každodenních situacích. :D Což já ve své podstatě sbírám…

Usedly jsme do lavic… a slyšíme neznámý a cizí jazyk! Vedle nás sedí různí lidé – někteří oblečení jako my, jiní měli šátky na hlavě. A na interaktivní tabuli byl promítán arabský text. Byly jsme svědky smíšené mše pro více náboženství! Nebo že by jenom islámu? Těžko hodnotit, seděly jsme tam jenom pár minut a pak jsme si raději pospíšily, aby Natálce neujel vlak.

Od nádraží jsem jela metrem na byt. Co se nestalo! V tom samém vagónu, kde jsem seděla, jsem potkala Anet. :D Úžasné načasování! :D Stavily jsme se na bytě, já se najedla, Anet se po ranním běhu osprchovala a vyrazily jsme na den otevřených dveří do parlamentu! Na to jsem se také těšila.

Bohužel jsme si nezabookovaly lístky, tak jsme musely čekat snad hodinu a půl ve frontě, než na nás přijde řada. Před parlamentem se konala větší demonstrace – protestující občany doprovázela policie. V jednu chvíli dokonce překřičeli průvodce. Čekání ve frontě nám rovněž zpříjemnil vojenský pochod – dvakrát kolem nás prošli vojáci hrající na trubku. Typická vídeňská atmosféra! :D Vídeň je obecně spjata s klasickou hudbou.

Parlament mě nadchnul! Nesnáším čekání, ale ta hodina a půl ve frontě za ten zážitek fakt stála! :D Ve frontě jsem potkala 2 zajímavé lidi – ředitele střední zdravotnické školy a jeho manželku, zdravotní asistentku. Ptali se mě, kam mají zajít ve Vídni a já jim hned doporučovala destinace, které jsem již navštívila a kde se mi líbilo. Parádní pokec! Suprově to zkrátilo to nekonečné čekání. :D

Průvodce nám nejprve vykládal o vzniku parlamentu, pak nás vzal k úžasné fontánce a nakonec i dovnitř.  Nejprve nám ukázal, jaký mají rakouští poslanci luxusní výhled – vidí na Hofburg, Uměleckohistorické muzeum a i na Volkstheater. Vzápětí nás provedl klasickou poslaneckou sněmovnou, nejprve shora a poté i zdola. Dolní pohled byl zajímavější, protože mi ve výhledu nebránilo sklo. :D Na stolech byly barevně označeny různé strany – takže jsme věděly, kam se pravidelně usazují. Druhá zasedací místnost byla kouzelná! Nevěděla jsem, kam dřív s očima – jestli se zaměřit na sošky stojící podél stěn, nebo sklouznout na vedlejší pilíře, dívat se na dřevěné lavice, otočit zrak ke skleněnému stropu nebo se dívat na dřevěné obložení stěn. Luxusní! A víte za kolik? Zadarmo! Protože byl den otevřených dveří. Pokud nechcete ve Vídni příliš utrácet, běžte se podívat do parlamentu! Je možné si dopředu zabookovat nějaký čas a přijít tam. Ujme se vás průvodce a během hodinky a půl to uvidíte na vlastní oči.

Stojí to za to! <3

28. 10. 2025

Ve Vídni mi zbývá poslední týden! To mě vedlo k zamyšlení, jaká místa mám navštívit – a ideálně zadarmo anebo za pár kaček. :D V takovém případě jsou sázkou na jistotu kostely nebo architektura. Na netu jsem objevila podivný Ruprechtskirche – nejstarší kostel ve Vídni. Byl založen v 9. století a patří mezi románské stavby. Vinou požáru jsou jeho vnější zdi oprýskané. Nachází se v centru Vídně, asi 3 minuty od Švédského náměstí.

Jako parťáka na objevování jsem si vybrala Kristýnku. Po přednášce s doktorem Dvoreckým jsme vyrazily. Nejdříve se nám podařilo šikovně přejet stanici – to je tak, když žvaníme. :D

Pak jsme jely zpátky a konečně ho uviděly. Po prozkoumání staré fasády jsme vnikly dovnitř – a byla tam tma a ponuro! Jak se mohli lidé chodit modlit do tak tmavého a ponurého kostela? Já bych z toho osobně měla depky! :D Ale zase to bylo něco jiného a pro mě nového – takhle starý kostel jsem ještě nikdy neviděla. Uvnitř je jednoduché vybavení, dřevěné lavice a nepřeplácaný kříž s Ježíšem Kristem. A jednoduchý balkónek bez varhan (ty tam byly ještě před 20 lety). :D A ještě jsme se daly do řeči se správcem kostela.

Večer jsem šla s Kristýnkou na tradiční setkání na křesťanské koleji. Pokecala jsem si se starými známými – s Davidem a s Martinkou. Vyměnili jsme si na sebe kontakt, ať můžeme navzájem sledovat, co je u nás nového. Oni zůstávají v Rakousku, zatímco já mizím do Česka. :D Hráli jsme Kahoot a deskovou vědomostní hru s křesťanskou tematikou, kde jsem pohořela. :D Nebo vyhořela? Přeberte si to, jak chcete. Kdybych takové znalosti prokázala v soutěži Na lovu, mé utkání s lovcem by skončilo ještě dřív, než by zazněla počáteční fanfára zahajující lov. :D

Na setkání jsme dostali zákusek s tvarohovou polevou. S holkami jsem jedla před setkáním pizzu, a tak jsem musela čevabčiči odmítnout. :D Každopádně to byl bezva pokec – a já zjistila, že jazyková bariéra v podobě němčiny se u mě neustále zmenšuje a zmenšuje. :D Komunikace s německy mluvícími občany je pro mě najednou po tom měsíci snazší a snazší. Jak se říká – praxe dělá mistra! :D

Málem bych zapomněla – na univerzitě jsme měli předmět Bachelorseminar DaF/DaZ: Testen fremdsprachlicher Kompetenzen. Ve zkratce: mluvili jsme zde o jazykových kompetencích, během mého měsíčního pobytu jsme stihli projet pouze čtenářské. DaF a DaZ jsou dvě různá pojetí výuky němčiny – DaF je němčina jako cizí jazyk a DaZ němčina jako druhý jazyk. My se v české škole setkáváme s pojetím DaF, protože němčina je pro nás jazyk, jímž se hovoří mimo naši republiku. Nejjednodušším příkladem k vysvětlení DaZ je ukrajinská migrace – děti se dostaly do našich škol a učí se český jazyk. Cílem není umět perfektně česky, stačí se dorozumět. Totéž platí u němčiny v multijazyčném Švýcarsku. Sice jsem to již říkala, ale nevadí, opakování je matka moudrosti! :D A nové čtenáře mohu alespoň něčemu přiučit. :D

Co je ale pointa? Učila jsem pana profesora, jak se česky rozloučí. Formální na shledanou a přátelské ahoj. No, píšu mu za jedna z českého jazyka! :D

Jarmila Macková