„MenART je přátelský a nesoutěživý. Studenti v něm dělají velké pokroky.“ | Rozhovor s Petrou Ponczovou

Petra Ponczová se více než dvacet let věnuje výuce výtvarného oboru a ve své práci systematicky hledá nové cesty, jak u dětí a mladých lidí rozvíjet tvořivost, samostatnost a odvahu experimentovat. Za svůj mimořádný pedagogický přístup byla letos oceněna Akademií MenART jako výjimečná pedagožka výtvarného oboru. V rozhovoru hovoří o významu experimentu, práci s netradičními materiály, mezioborové spolupráci i o tom, proč je pro pedagoga důležité být ochoten přehodnocovat vlastní způsoby uvažování. Právě propojování pedagogické a umělecké praxe a sdílení zkušeností jsou jedním z průsečíků spolupráce Akademie MenART a Pedagogické fakulty UP.

Petra Ponczová vystudovala design hraček na SUPŠ v Uherském Hradišti a textilní tvorbu na Pedagogické fakultě Univerzity v Hradci Králové. Od roku 2005 působí jako učitelka výtvarného oboru v ZUŠ Slavičín, kde se svými žáky rozvíjí inovativní metody výuky s důrazem na mezioborovou spolupráci s profesionálními výtvarníky i s tvůrci z jiných oblastí kultury. Věnuje se také knižní ilustraci, ilustrovala sbírky básní Ondřeje Hrabala Racci (2020) a Přenašeči závěsů (2023) a knihu Mimo záznam (2021) Petra Rittera.

Cenu MenARTu pro výjimečnou pedagožku výtvarného oboru letos získala Petra Ponczová ze Základní umělecké školy Slavičín v podhůří Bílých Karpat. Výuce se věnuje přes dvacet let, se svými žáky a studenty často a ráda experimentuje a do hry bere i materiály, které by jiní nechali ležet. MenART vnímá jako bezpečné místo a prostor pro plnění uměleckých snů.

Jak to vypadá, když Petra Ponczová vede na slavičínské ZUŠce hodinu výtvarného oboru?

Záleží na mnoha proměnných – na věku dětí, na tématu, vybrané technice i fázi rozpracovanosti projektu. Na začátku hodiny se dětí většinou ptám, jak se mají, jestli nejsou unavené, co jim dnes dělá radost nebo co právě potřebují. Teprve potom společně otevřeme téma, kterému se budeme během výuky věnovat. Povídáme si nejen o řemeslné stránce zadání, ale i o tom, co chceme svou tvorbou sdělit. U mladších dětí často používám k motivaci četbu z knih. Čím jsou děti starší, tím více má zadávání podobu dialogu. Přinášejí vlastní zkušenosti, názory i nápady a společně hledáme nejlepší cestu k jejich zpracování.

Přináším také tvorbu výtvarníků – ať už mentorů z MenARTu, nebo zástupců světového umění –, o kterých si myslím, že by mohli konkrétní dítě motivovat. Je moc pěkné, když si dvanáctiletí žáci povídají, že je baví třeba malíř Basquiat nebo sochařka Louise Bourgeois. Nejde ale o žádné kopírování předloh: ve skupině se navzájem podporujeme v originálním přístupu k tématu, protože právě osobitost je pro mě důležitá. Zároveň se ale snažím dětem dávat jasné mantinely, které jim poskytují pocit jistoty a pomáhají jim při práci. Vysvětluji, proč mají určitá pravidla smysl, a zároveň připomínám, že každé pravidlo může mít svou výjimku, pokud to prospívá výsledku.

Na výuce výtvarného umění v roce 2026 mi přijde zajímavé to, že coby pedagožka máte k dispozici nekonečné množství technik a způsobů práce s materiály. Jak s touhle šíří pracujete?

Je pravda, že pedagog na ZUŠ musí ovládat poměrně široké spektrum výtvarných technik a médií a tahle škála se navíc neustále rozšiřuje. Snažím se proto na sebe nebýt příliš přísná. Když narazíme na techniku, která nejlépe odpovídá tomu, čemu se zrovna chceme věnovat, ale sama s ní nemám dostatek zkušeností, klidně to přiznám. Pak společně hledáme cestu, experimentujeme nebo si pozveme odborníka zvenčí. Právě setkávání s profesionály z různých oblastí kultury a umění považuji za jednu z nejpřirozenějších a nejefektivnějších forem učení pro děti i pro mě. Zároveň si ale myslím, že ne vždy je potřeba složitá technologie. Často stačí dobrý nápad, odvaha a citlivě zvolený materiál. Důležité je především vědět, proč jsme si vybrali právě toto médium.

Dočetla jsem se, že máte ráda experiment a že k tomu využíváte i velmi nestandardních materiálů, které získáváte z okolních průmyslových podniků. O jaké materiály jde?

Myslím si, že je důležité pracovat i s odpadovými materiály. Studenti se tím učí objevovat krásu tam, kde ji běžně přehlížíme. Nestandardní materiály navíc často nesou silné autentické sdělení, protože si s sebou přinášejí vlastní historii, funkci i kontext. Vedle toho mají samozřejmě i zřejmé ekologické a ekonomické výhody.

Ve výuce se studenty rádi experimentujeme. Například díky organizátorům slavičínského festivalu Neleň jsme získali materiály z továrny na výrobu filtračních textilií. Přinesli nám je spolu se zadáním navrhnout velkoformátové dělící prvky pro hlavní prostor festivalu. Byla to skvělá příležitost objevit vlastnosti velmi netradičního materiálu, který nakonec nabídl překvapivě široké možnosti.

S nápady ale chodí i mí žáci a studenti. Jedna studentka například chtěla využít gumové odřezky z továrny, v níž pracovala její sestra. Vytvořila z nich figurální sochu s krásnou texturou (a také s poměrně nelibým zápachem).  Jiná žačka zase přišla s nápadem malovat tabletou na detekci zubního plaku. Tuhle malbu jsme pak poslali s přihláškou do MenARTu do skupiny k Milanu Caisovi. Stejná dívka si pomocí 3D pera doma vyráběla sedadlo na koně pro panenku Barbie, z jejího nápadu na využití této techniky nakonec vznikla velkoformátová asambláž.

Vaši studenti byli v MenARTu ve skupinách Richarda Loskota, Milana Caise, Eriky Bornové i Jiřího Franty. Jak moc je MenART posunul?

Každý z mentorů je výraznou tvůrčí osobou s velmi osobitým způsobem myšlení. Kouzlo setkání s nimi umocňuje i klima MenARTu: je inspirativní, přátelské a nesoutěživé, což je zásluha mimo jiné i Martiny Svobodové, která se o výtvarný obor stará. Studenti si tu nachází přátele, všichni se navzájem podporují, mentoři se s každým snaží pracovat na individuální úrovni. Na všechno je dost času a role učitelů ze ZUŠek se tu mění do podoby blízkých průvodců. Studenti jsou v takovém prostředí obrovsky motivováni a dělají nebývalé pokroky.

Mentoři nevnímají časové ani materiálové omezení, což je skvělé, protože studenti si v MenARTu vyzkouší věci, které by si v ZUŠce vyzkoušet nemohli. Měla jsem tu třeba dívku, která přišla s doslova šíleným nápadem na výrobu obrovské sochy. V ZUŠce bychom nevěděli, jak na to, ale Martina nám dala kontakt na člověka, který nám poradil s přípravou modelu v počítačovém programu pro výrobu v jedné slavičínské firmě. Socha se po vrstevnicích vyřezávala profesionální frézou, brousila se v garáží, vážila asi dvě stě kilo a nakonec jsme ji převáželi kapelní dodávkou. U Milana Caise jsem zase měla studenta, který potřeboval vytisknout velkoformátové fotografie. Takže jsem sháněla velkoplošný digitální tisk. Finančně je to velmi náročná věc, v běžné výuce bychom si ho nemohli dovolit.

Co jste si z MenARTu odnesla vy?

Minulý rok jsme byli ve skupině Jiřího Franty a já hned při vstupním setkání cítila, že budu muset přehodnotit některé svoje způsoby uvažování.

V čem konkrétně?

Dětem se snažím předávat znalosti perspektivy; perspektiva je něco, co se všude servíruje jako úplný základ. Pro Jiřího ale perspektiva není zas tak důležitá a pro mě nakonec bylo velmi osvěžující popřemýšlet nad tím, že je sice fajn učit starým způsobem, ale že někdy je dobré také trochu ubrat. Podnětná byla i práce s Milanem Caisem, který mě zase zcela jemně podpořil v autorské tvorbě. Dlouho jsem si myslela, že na vlastní věci nemám vlohy, ale najednou jsem jich během jednoho roku udělala hromadu.

Mluvíte o vlastní tvorbě. Po jakém médiu nejčastěji saháte?

Vystudovala jsem textilní tvorbu a právě textil je mi od dětství nejbližším médiem. Textilní tvorba je ale velmi pomalá a vyžaduje trpělivost. Pokud potřebuji reagovat bezprostředněji nebo hledám přímější způsob vyjádření, volím techniku, která co nejlépe odpovídá obsahu vznikající práce. V poslední kolekci jsem například kombinovala silikon, digitální tisk a kresbu přes uhlový papír.

Stává se vám někdy, že při vlastní autorské práci přijdete na téma nebo techniku, kterou pak chcete zkusit ve třídě? 

Techniky, které při vlastní tvorbě objevím, ráda nabízím i studentům ve výuce. Funguje to ale i opačně, někdy naopak využívám ve své autorské práci materiály nebo postupy, které jsme objevili společně při výuce. Podobně je to i s tématy. Když jsme například s básníkem Ondřejem Hrabalem a grafičkou Gabrielou Polomíkovou vytvořili výukový projekt Psát obrazy, v jehož rámci si studenti napsali, ilustrovali a graficky upravili vlastní sbírku básní, byla tato zkušenost inspirací i pro naši další spolupráci. Ve stejném tvůrčím týmu jsme následně výtvarně zpracovali dvě Ondřejovy básnické sbírky.

Z vaší spolupráce se zrodil i umělecký cyklus Těla, který jste s vašimi studentkami ve věku 14 až 18 let vystavovali na předloňském festivalu Neleň. Cyklus je inspirovaný duševním zdravím, jak vznikal? 

Vznikal v době, kdy se více začalo mluvit o zhoršujícím duševním zdraví dětí a dospívajících, a já tento trend vnímala i ve svých třídách. Nejsem sice terapeut, ale chtěla jsem na situaci alespoň trochu reagovat. Věřím, že výtvarná tvorba – a umění obecně – může fungovat jako bezpečný ventil. Jako ústřední téma jsem tedy zvolila tělo, protože je prostředníkem mezi námi a světem, je to náš domov.

Nad strukturou cyklu jsem dlouho přemýšlela a nakonec jsem zvolila dokumentární formu. Moje studentky si vybraly pět témat s tělem souvisejících: bolest a únava, cyklus a paměť, estetika, pohyb a emoce skrz zážitky. Tyto okruhy jsem předala Ondřejovi Hrabalovi, který ke každému vytvořil otázku, na niž studentky během jednoho měsíce výtvarně odpovídaly. Ke každému okruhu kromě toho nachystal krátké texty různého charakteru. Jejich cílem bylo podpořit představivost, otevřít další interpretační roviny a vést studentky k méně přímočarému přemýšlení o zvoleném tématu. Důležitá byla také setkání s psychoterapeutkou a organizátorkou festivalu Neleň Kristýnou Dvořákovou, s níž  jsme ještě před započetím výtvarné práce o tématech debatovali. Výsledkem byla kolekce děl vytvořených různými technikami.

Výuce výtvarného oboru se věnujete už dvacet let. Co je na té práci nejlepší a co nejtěžší? 

Nejkrásnější jsou pro mě náhody a setkávání s lidmi. Snažím se vytvářet smysluplné výukové celky a struktury. Když do sebe všechno zapadne jako skládačka, je to velká radost. Takové chvíle jsou ale možné jen díky lidem – studentům, mentorům i osobnostem, které do výuky vstupují zvenčí a přinášejí nové podněty a perspektivy. Nejtěžší je pro mě pak práce s vlastní energií. Ani po dvaceti letech jsem se nenaučila dobře rozložit síly a odmítat zajímavé příležitosti. Často mě láká pustit se do všeho, co dává smysl, a hledání rovnováhy je pro mě stále výzva.

Text: MenART

Foto: MenART