„Na divadle zpracováváme jen témata, která si děti samy přinesou.“ | Rozhovor s Irenou Konývkovou

Irena Konývková se celý profesní život věnuje dětskému divadlu a tvořivé dramatice. Jako ředitelka ZUŠ Ostrov a vedoucí souboru HOP-HOP už desítky let vytváří prostor, v němž děti prostřednictvím divadla rozvíjejí svou tvořivost, osobnost i schopnost porozumět sobě a druhým. Za svůj dlouhodobý přínos pedagogické práci byla letos oceněna Akademií MenART jako výjimečná pedagožka v oboru performing arts – divadlo. V rozhovoru hovoří o tom, jak dát dětem prostor pro vlastní témata, proč je důležité otevírat jim nové tvůrčí možnosti a jakou inspiraci přináší spolupráce s dalšími umělci.

Irena Konývková vystudovala Pedagogickou fakultu Západočeské univerzity v Plzni a katedru Tvořivé dramatiky DAMU Praha. Je ředitelkou ZUŠ Ostrov od roku 2004 a vedoucí tamního literárně-dramatického oboru. Na ostrovské ZUŠce vede od roku 1980 soubor HOP-HOP, který často vyráží i na mezinárodních festivaly, byl v Indii, Lucembursku, Itálii, Anglii, Švýcarsku, Polsku, Rusku, Belgii, Dánsku, Německu, Rakousku a v Korejské republice, ale například i na EXPO 2000 v Hannoveru. Paní Konývková působila sedmnáct let  jako předsedkyně sekce literárně dramatických oborů Ústřední umělecké rady ČR. Je členkou odborné rady ARTAMA pro dětské divadlo, přednes a dramatickou výchovu, lektorkou celostátních přehlídek, ale i mezinárodních festivalů v oblasti divadla a přednesu. Byla externí pedagožkou Katedry tvořivé dramatiky na DAMU a členkou Sdružení pro tvořivou dramatiku. Podílela se na tvorbě Rámcového vzdělávacího programu základního uměleckého vzdělávání a byla členkou Expertní skupiny pro umělecké vzdělávání Národního ústavu pro vzdělávání. Soubor HOP-HOP získal v roce 2017 Cenu Pavla Dostála za dlouholeté kontinuální umělecké i organizační činnosti, které jsou přínosem pro rozvoj dramatických činností.V roce 2018 získala Irena Konývková Cenu Českého střediska Assitej za dlouhodobé zásluhy o kvalitu a rozvoj dětského divadla v oblasti pedagogické, metodické a organizační a v roce 2021 Cenu ministra kultury za celoživotní přínos v oboru dětského divadla, přednesu a dramatické výchovy.                

„S MenARTem se mi splnil sen o spolupráci,“ říká vedoucí divadelního souboru HOP-HOP při ZUŠ Ostrov Irena Konývková, která letos získala cenu pro výjimečnou pedagožku v oboru performing art - divadlo.

Proč jste se rozhodla život zasvětit divadlu a tvořivé dramatice pro děti?

V šesté třídě na základní škole jsme hráli Zlatovlásku a hrozně se při tom nasmáli. Spolužačka mi pak říkala, že chodí do dramaťáku, kde se takhle smějí pořád, a tak jsme se kamarádem přihlásili taky. Chodili jsme do souboru, který vedli manželé Pavelkovi, což byli rodiče herce Ondřeje Pavelky; Soňa Pavelková byla jednou ze zakladatelek dramatické výchovy v České republice.

Bylo mi šestnáct, když vycítila, že mám na pedagogiku buňky, a začala mě posílat na odborné semináře. Vedl je herec Radovan Lukavský, který v tu dobu nesměl točit, nebo režisér Luboš Pistorius. Moc mě to bavilo. Když pak Vladimíru Pavelkovi nařídil školský úřad jít učit do Karlových Varů, začala jsem Soně Pavelkové pomáhat. To mi bylo sedmnáct. Nakonec jsem to po ní v Ostrově převzala.

Dnes na ZUŠ Ostrov působíte jako ředitelka a zároveň vedete tamní dramatický soubor HOP-HOP, který založila právě Soňa Pavelková. Jak při práci s dětmi berete do hry fakt, že svět se rychle mění a děti bývá hodně těžké zaujmout?

Děti jsou pořád stejné a i trápení mají stejná. Nedávno jsme se souborem slavili sedmdesát let. Máme za sebou 87 inscenací a témata se v podstatě pořád opakují: zájem o minulost, vztahy mezi dětmi a rodiči, vztahy v partě, šikana. Jen se v nich odráží doba a s tím související technologie. Ted máme například inscenaci Jih není žádná země o dívce, která podlehla tlaku sociálních sítí, na nichž chce každý vypadat dobře. Její maminka přišla o práci a neměla peníze na dovolenou, a tak dívka dávala na sítě falešné fotky, pod kterými spolužáci rozjeli diskusi. Anebo jsme udělali inscenaci, během které divákům chodily SMSky. Zapsali jsme si jejich čísla a celé hlediště pípalo.

Dramaťák je pro děti zkrátka něco jako ostrov. Zpracováváme jen témata, která si sami přinesou a o kterých samy chtějí mluvit. Každý, včetně mě, musí donést nějakou knihu, a s tou pak pracujeme. Témata si buď řekneme, nebo nakreslíme, přičemž platí, že všechno, co nakreslíme, je správně. Nad papíry pak sedíme a vypisujeme si slova, která nám z toho vyplynou. Ze slov skládáme témata. Nakonec najdeme knihu, v níž se dané téma objevuje. Knihu rozebíráme, debatujeme, jestli nám chybí nějaká postava, a když se shodneme, že ano, dopíšeme ji.

Předpokládám, že váš soubor je složený z dětí suverénních i zakřiknutých, z velkých i menších talentů. Jak komplikované je sestavit dramatický kus tak, aby z něj něco měl každý osobnostní typ?

Učitel - režisér se vždycky musí přizpůsobit kolektivu. Při přípravě inscenace pracujeme s textem dlouho, všichni hrajeme všechny postavy a postupně si říkáme, kdo se v jaké roli cítí dobře. Až v listopadu nebo prosinci napíšu jednotlivé postavy přímo „na pusu“ jednotlivým dětem. V souboru máme občas i děti, které zadrhávají, těm napíšu jednoslovní texty, či krátké věty. Stává se ale, že se mezi ostatními začnou cítit tak dobře a bezpečně, že se hendikepu zbaví a dokonce dostanou i cenu na Wolkerově Prostějově.

V uplynulém ročníku jste byla v MenARTu se souborem HOP-HOP u Michaely Homolové. Jaká to pro vás byla zkušenost?

Myslím si, že učitel by měl dětem otevřít všechny možné tvůrčí dveře. Samozřejmě nevím, jaká bude jejich životní cesta, ale i kdyby měly být nakonec „jenom“ poučenými diváky, mým úkolem je ukázat jim všechny styly a žánry. A protože nepracuji s loutkami, přála jsem si, aby měly možnost vyzkoušet si tento typ divadla s někým, kdo to umí. Zároveň za sebou máme těžká témata, a tak jsem chtěla, aby si zkusily i něco tematicky lehčího. Domluvily jsme se tedy na pohádce podle knihy Pavla Kohouta Říkali mu Frkos a čekali, jestli si nás mentorka Míša Homolová vybere. Moc jsem si to přála a jsem šťastná, že to vyšlo. Celý život totiž dělám divadlo sama a s MenARTem se mi splnil sen o spolupráci.

V čem vám účast v MenARTu prakticky pomohla?

Míša Homolová nám ukázala několik triků. Na první hodinu přinesla hedvábný papír a předvedla nám, že během chvíle můžeme mít krásnou loutku. Anebo světla. Přinesla si baterku a ukázala nám mikro svícení. Když jsme s žáky vystavěli dramatickou situaci, chtěla jsem od ní vědět, jestli se v daném žánru pohybujeme správně. I děti se na diskusi s Míšou pokaždé těšily. A hodně na tom všem vyrostly. Jsou v pubertě, ale nakonec se našly i v příběhu o kosí mámě, která to s malým kosáčkem myslí dobře, ačkoliv se na první pohled může zdát, že ho pořád jen poučuje. Taky se hodně posunuly ve vedení loutky. Inscenace má padesát minut a mají ji rády úplně malé děti i děti ze speciální školy.

Váš soubor často jezdí do zahraničí. Jak české amatérské divadlo v cizích zemích rezonuje?

Jsem ráda, když děti mohou hrát novou inscenaci často, protože na tom rostou osobnostně i herecky. Zároveň moc nefandím soutěžím, a i proto u nás pořádám mezinárodní festival Ostrovské soukání. Pro děti je to velká inspirace: na semináře přijedou divadelní profesionálové, panuje tu přátelská atmosféra. Do ciziny jsme začali jezdit právě díky festivalu. Poprvé jsme za Českou republiku jeli do Lucemburska, pak už se rozjela pozvání do Itálie, Švýcarska, přednášela jsem v Rakousku…

Na mládežnickém festivalu v Litvě jsme se zalíbili korejskému souboru, který moc stál o to podepsat s námi smlouvu o spolupráci. Nešlo je odbýt! Přáli si, abychom za nimi přijeli. Octli jsme se na festivalu profesionálního divadla, a ač se tu hrálo na mnoha místech víc jak stotisícového města Tchongjong, my byli zařazeni do velkého divadla právě mezi profesionály. Když jsme dohráli, šla jsem na jeviště odpovídat na dotazy diváků. Mluvila jsem i o českém uměleckém školství, a když se diváci dozvěděli, že nejsme profesionálové, ale dramaťák ze ZUŠky úplně je to fascinovalo. Zajímavé také bylo, že ačkoliv jsme kromě úvodu hráli v češtině, Korejci ději dobře porozuměli. Jsme prý pro ně tak inspirativní, že navrhli udělat nějaký společný projekt. Domluvili jsme se, že přijedou na další ročník Soukání.

Text: MenART

Foto: MenART