ne:ticho | Jedinečný filmový esej přibližuje život naší neslyšící bloggerky Kristýny Mariákové

Přečtěte si úvodní příspěvek blogu Kristýny Mariákové, naší bloggerky, speciální pedagožky a členky týmu Tichého světa. Kristýna neslyší a její sluchové postižení a (ne)vnímání zvuků se stalo tématem neobyčejného filmu ne:ticho. Autorem tohoto jedinečného filmového eseje je Jan Vlček, partner Kristýny a student magisterského studia oboru Audiovizuální tvorba. Jinakost Kristýny jej neodradila, naopak se stala silnou tvůrčí inspirací k uměleckému uchopení tématu ticha, zvuku, (ne)slyšení.



Jak vnímá svět člověk s 99,5% sluchovou ztrátou? Do jaké míry jsou pro něj zvuky zřetelné, když si nasadí kompenzační pomůcku – digitální sluchadla? Co vše slyší, a co naopak neslyší bez sluchadel či se sluchadly? Jaké je ticho optikou neslyšící osoby? Věřili byste, že sluchové postižení může být v dnešním světě obrovskou výhodou? Na tyto otázky vám mohu odpovědět, protože jsem neslyšící osobou, jež má praktickou hluchotu, a to od útlého dětství. Rovněž jsem hlavní aktérkou krátké videoeseje s názvem ne:ticho, která odhaluje odpovědi na výše uvedené otázky.




Pro valnou většinu populace na tomto světě, která vnímá veškeré dění v auditivní rovině, je to nepředstavitelná zkušenost – neslyšet. Nutno však dodat, že pro velkou část této populace je ona nepředstavitelná zkušenost jejich nevyhnutelnou budoucí přirozenou realitou (stařecká nedoslýchavost). Sluchové postižení je neviditelné, společnost o sluchovém postižení tolik neví, není tak edukovaná a ani inkludovaná (v porovnání se zahraničím). O neslyšících se zde ví jedině tehdy, když má člověk přímou, osobní zkušenost s nimi. A pokud ke kontaktu dojde, většinou to stojí za to. Nová informovanost zpravidla způsobí další (auto)edukaci, převýchovu nevhodných přístupů u druhých, snahu změnit věci a být pro neslyšící dobrými parťáky, kolegy, partnery.


O neslyšících dříve věděl jen to, že existují. Pak potkal mě a já mu odtajnila jiný svět.

Mezilidská setkání mají tu moc, že ovlivňují naše životy, a to jakýmkoliv způsobem. Režisérem vidoeseje ne:ticho je Jan Vlček, můj partner. O neslyšících dříve věděl jen to, že existují. Pak potkal mě a já mu odtajnila jiný svět. Svět ticha a zároveň i neticha – pro studenta audiovizuální tvorby bylo jistě fascinující poznávat úroveň mého sluchového vnímání. Zvuky jsou pro kohokoliv na světě (samo)zřejmé, ale nejsou tak (samo)zřejmé pro nás, neslyšící. Ne:ticho odtajňuje kombinaci akustického světa a světa ticha z pohledu konkrétní neslyšící osoby. Slovo konkrétní je důležité zmínit, protože neslyšící lidé tvoří heterogenní lidskou skupinu. Každý neslyšící má své akustické vnímání a vnímá jednotlivé zvukové vjemy dle své sluchové ztráty, případně sluchové paměti.




Ukázala jsem svému partnerovi, jak velký je rozdíl mezi slyšením a porozuměním, což je mimochodem v kontextu interpersonálních a interkulturních vazeb fenomén, který se netýká výhradně neslyšících osob. Právě neslyšící lidé vám nastaví zrcadlo toho, jak fungují komunikace mezi vámi a ostatními.


V kontaktu s neslyšícím člověkem musíte zachovat stav absolutní bdělosti, udržet oční kontakt a pracovat s emocemi, a to bez ohledu na to, zda neslyšící člověk vyžaduje nebo nevyžaduje znakový jazyk. Právě oční kontakt je pro porozumění žádoucí v obou případech. V běžné komunikaci totiž oční kontakt není využíván po celou dobu. A v některých případech je dokonce zcela nevyužit. Zkuste schválně při nejbližším setkání se slyšícím člověkem dívat se mu do očí – po celou (nebo alespoň dlouhou) dobu… Je to nezvyklé a je to škoda, že to je tak nezvyklé. Stalo se to jistou normou v dnešní expresní době. <