ne:ticho | Jedinečný filmový esej přibližuje život naší neslyšící bloggerky Kristýny Mariákové

Přečtěte si úvodní příspěvek blogu Kristýny Mariákové, naší bloggerky, speciální pedagožky a členky týmu Tichého světa. Kristýna neslyší a její sluchové postižení a (ne)vnímání zvuků se stalo tématem neobyčejného filmu ne:ticho. Autorem tohoto jedinečného filmového eseje je Jan Vlček, partner Kristýny a student magisterského studia oboru Audiovizuální tvorba. Jinakost Kristýny jej neodradila, naopak se stala silnou tvůrčí inspirací k uměleckému uchopení tématu ticha, zvuku, (ne)slyšení.



Jak vnímá svět člověk s 99,5% sluchovou ztrátou? Do jaké míry jsou pro něj zvuky zřetelné, když si nasadí kompenzační pomůcku – digitální sluchadla? Co vše slyší, a co naopak neslyší bez sluchadel či se sluchadly? Jaké je ticho optikou neslyšící osoby? Věřili byste, že sluchové postižení může být v dnešním světě obrovskou výhodou? Na tyto otázky vám mohu odpovědět, protože jsem neslyšící osobou, jež má praktickou hluchotu, a to od útlého dětství. Rovněž jsem hlavní aktérkou krátké videoeseje s názvem ne:ticho, která odhaluje odpovědi na výše uvedené otázky.




Pro valnou většinu populace na tomto světě, která vnímá veškeré dění v auditivní rovině, je to nepředstavitelná zkušenost – neslyšet. Nutno však dodat, že pro velkou část této populace je ona nepředstavitelná zkušenost jejich nevyhnutelnou budoucí přirozenou realitou (stařecká nedoslýchavost). Sluchové postižení je neviditelné, společnost o sluchovém postižení tolik neví, není tak edukovaná a ani inkludovaná (v porovnání se zahraničím). O neslyšících se zde ví jedině tehdy, když má člověk přímou, osobní zkušenost s nimi. A pokud ke kontaktu dojde, většinou to stojí za to. Nová informovanost zpravidla způsobí další (auto)edukaci, převýchovu nevhodných přístupů u druhých, snahu změnit věci a být pro neslyšící dobrými parťáky, kolegy, partnery.


O neslyšících dříve věděl jen to, že existují. Pak potkal mě a já mu odtajnila jiný svět.

Mezilidská setkání mají tu moc, že ovlivňují naše životy, a to jakýmkoliv způsobem. Režisérem vidoeseje ne:ticho je Jan Vlček, můj partner. O neslyšících dříve věděl jen to, že existují. Pak potkal mě a já mu odtajnila jiný svět. Svět ticha a zároveň i neticha – pro studenta audiovizuální tvorby bylo jistě fascinující poznávat úroveň mého sluchového vnímání. Zvuky jsou pro kohokoliv na světě (samo)zřejmé, ale nejsou tak (samo)zřejmé pro nás, neslyšící. Ne:ticho odtajňuje kombinaci akustického světa a světa ticha z pohledu konkrétní neslyšící osoby. Slovo konkrétní je důležité zmínit, protože neslyšící lidé tvoří heterogenní lidskou skupinu. Každý neslyšící má své akustické vnímání a vnímá jednotlivé zvukové vjemy dle své sluchové ztráty, případně sluchové paměti.




Ukázala jsem svému partnerovi, jak velký je rozdíl mezi slyšením a porozuměním, což je mimochodem v kontextu interpersonálních a interkulturních vazeb fenomén, který se netýká výhradně neslyšících osob. Právě neslyšící lidé vám nastaví zrcadlo toho, jak fungují komunikace mezi vámi a ostatními.


V kontaktu s neslyšícím člověkem musíte zachovat stav absolutní bdělosti, udržet oční kontakt a pracovat s emocemi, a to bez ohledu na to, zda neslyšící člověk vyžaduje nebo nevyžaduje znakový jazyk. Právě oční kontakt je pro porozumění žádoucí v obou případech. V běžné komunikaci totiž oční kontakt není využíván po celou dobu. A v některých případech je dokonce zcela nevyužit. Zkuste schválně při nejbližším setkání se slyšícím člověkem dívat se mu do očí – po celou (nebo alespoň dlouhou) dobu… Je to nezvyklé a je to škoda, že to je tak nezvyklé. Stalo se to jistou normou v dnešní expresní době.


Neznámé jevy lidi děsí, nebo přitahují. Jan patří do té druhé kategorie. Myslím si, že právě díky naší nejednotnosti co se týče slyšení jsme se stali těmi nejlepšími architekty projektu, jakým je ne:ticho. Videoesej není díky Janovu studijnímu oboru prvoplánovou osvětovou akcí. Skrze Janovu optiku vnímáte neslyšící osobu jiným, zato atraktivním způsobem. Divák se velmi snadno nechá vtáhnout do děje díky vizuálním náznakům dílčích zvukových podnětů, jejichž podstatu, nebo dokonce i nepodstatu? si slyšící, zdravý člověk pořádně a dost možná i poprvé uvědomí až po zhlédnutí videa.


Zvukových vjemů je na světě nepřeberné množství. Tomuto jevu říkáme akustický smog a doktoři jej řadí do kategorie civilizační choroby. Slyšící lidé veškeré zvuky vnímají jako automatickou součást svého života, málokdo si však plně uvědomuje naléhavost tohoto problému. Dojde to především hudebníkům, kteří ztrácí postupně sluch. Např. frontman britské kapely Coldplay, Chris Martin, se nejednou v médiích zmiňoval o tom, že lituje, že si nechránil svůj sluch. On sám své fanoušky a hlavně své potomky edukuje v tom, aby na hlasitých koncertech nosili špunty do uší.


Moje autentická mluva je důkazem toho, proč bychom neměli věřit celospolečenskému mýtu o tom, že neslyšící lidé jsou němí, respektive hluchoněmí. Nejsou.

Hlavními jevišti videoeseje ne:ticho jsou tři základní lidská zázemí, jako jsou domov, město a příroda. Na žádném z těchto míst není klid. Jan Vlček uchopil realitu turn on a turn off v těchto třech lokacích, přičemž obraz doprovází můj autentický hlas čili autentická mluva neslyšící osoby. Můj monolog sice jasně deklaruje postoj, jak vnímám svět se sluchadly či bez nich, ale zároveň podává nevyřčené tajemství, jak to vůbec s tím zvukovým vnímáním je.


Moje autentická mluva je důkazem toho, proč bychom neměli věřit celospolečenskému mýtu o tom, že neslyšící lidé jsou němí, respektive hluchoněmí. Nejsou. A i kdyby nedokázali mluvit, je tu znakový jazyk, který funguje na stejné bázi jako ostatní jazyky na světě. Je plnohodnotným jazykem nejen neslyšících osob (dále např. u CODA potomků). Exprese myšlenek ve vizuální rovině (znakový jazyk) má absolutně stejnou kvalitativní úroveň jako exprese myšlenek v auditivní rovině (mluvený jazyk).


Videoesej Jana Vlčka vznikla jako školní práce do předmětu Sociologie kultury na Ústavu filmové, televizní a rozhlasové tvorby na Filozoficko-přírodovědecké fakultě Slezské univerzity v Opavě, a to v rámci navazujícího magisterského studia oboru Audiovizuální tvorba.


Snímek je ke zhlédnutí na vzdělávací internetové televizi Ústavu filmové, televizní a rozhlasové tvorby LucernaTV – ZDE.



Kristýna Mariáková




110 zobrazení0 komentářů

Související příspěvky

Zobrazit vše