Je tu další z textů, v nichž se naši studenti a studentky dělí o zážitky ze svých zahraničních výjezdů. Dnes se podíváme na Island, kam v rámci svého doktorského studia zavítala Martina Tumová z Ústavu speciálněpedagogických studií. Martina se zde účastnila doktorandského sympozia o popularizaci vědy a blíže ho představila v dnešním článku!
Víte, co je papuchalk a jak se řekne anglicky? Já se to dozvěděla letos v červnu, když jsem byla na Islandu na doktorandském sympoziu o popularizaci vědy. Island je nádherná země a my tam jeli proto, abychom se učili o tzv. Science Communication a abychom si vyzkoušeli soutěž 3 Minute Thesis (tzv. 3MT Competition). Sympozium bylo čtyřdenní a program byl nabitý semináři, diskuzemi, přípravou na soutěž i rozhovory s ostatními doktorandy. Jednalo se o akci aliance Aurora, která sdružuje několik univerzit v Evropě a snaží se mezi nimi vytvářet spojení, abychom se mohli učit od sebe navzájem.
Jak to na sympoziu vypadalo? Každé dopoledne jsme se učili o vědecké komunikaci. Expertní lektoři z různých univerzit v rámci Aurory si připravili semináře, na nichž nám představili různé způsoby vědecké komunikace. Témata zahrnovala např. možnosti využití médií, jako jsou podcasty a film. Při jiném semináři jsme zkoumali, jak najít příběh v našich výzkumech a jak to lze použít při prezentování veřejnosti. Jindy jsme zase museli vážit každé slovo a pečlivě jsme promýšleli formulaci sousloví či věty – to když jsme měli shrnout svůj výzkum jednou větou, případně v jednom odstavci (mimochodem, můžete si to zkusit, není to sice snadné, ale stojí to za to).
Jeden ze seminářů byl věnován úvahám nad podmínkami pro popularizaci vědy na našich domácích pracovištích a univerzitách. Reflexe na tohle téma prolínala celým sympoziem a byla užitečná i pro srovnání se situací ostatních doktorandů. Kladli jsme si otázky, zda je vědecká komunikace a popularizace vědy vnímána jako běžná součást naší práce. Jaké jsou podmínky pro uskutečňování osvětové činnosti? Je univerzita místem, kde je pro to prostor, prostředky a pochopení? Jaké překážky vnímáme sami u sebe, co nám osobně brání v popularizaci vědy? Máme kde rozvíjet své kompetence v této oblasti? Jak jsme na tom jako země? Proč je vlastně důležité popularizovat vědu? Co z toho má společnost, vědecká obec a co sami výzkumníci? Diskuze a přemýšlení o těchto i o mnoha dalších otázkách nám pomohly formulovat své názory a mj. zjistit, jak to funguje jinde.
Kladli jsme si otázky, zda je vědecká komunikace a popularizace vědy vnímána jako běžná součást naší práce. Jaké jsou podmínky pro uskutečňování osvětové činnosti? Je univerzita místem, kde je pro to prostor, prostředky a pochopení?
Jako zvlášť užitečný vnímám seminář, který se zaměřoval na tzv. hands-on activities. V kontextu popularizace vědy jsou to činnosti, při nichž si lidé mohou nově zjištěné informace zažít, vyzkoušet, nebo na ně zkusit alespoň zčásti přijít sami. Velmi jsem ocenila vstup do tématu; jak by měly aktivity vypadat a jaká mají splňovat kritéria (např. čím jednodušší, tím lepší; proč je užitečné mít něco, co si mohou účastníci odnést domů apod.). Hlavní ale bylo na semináři praktické cvičení. Vymýšleli jsme činnosti pro srozumitelné předání obsahu našeho výzkumu dětem na vědeckém festivalu. Každý z nás dostal svůj arch papíru. Ten se stal fiktivním stolem, na který jsme zakreslili různé pomůcky, schémata a návrhy činností, které bychom mohli při práci s dětmi využít. Na závěr jsme svůj „stůl“ prezentovali ostatním. Bylo to velmi dobré a v praxi snadno uplatnitelné cvičení.
Zmíněné semináře byly vždy dopoledne, zatímco odpoledne byla věnována přípravám na soutěž. Soutěž 3MT spočívá v představení výzkumu či závěrečné práce ve 3 minutách. Soutěžní pravidla a kritéria jsou jasně dána předem. Patří sem např. to, že při prezentaci je možné použít pouze 1 slide, který se nijak nehýbe (může to být obrázek či schéma) a měl by podporovat porozumění toho, o čem mluvíme. Není možné zpívat, používat doplňkové pomůcky či předměty. To hlavní, co se hodnotí, je mluvený projev. Musí se vejít do 3 minut, protože kdo by tento limit překročil, bude diskvalifikován. Zjistili jsme, že 3 minuty mohou být velmi krátké (pokud byste chtěli zacházet do detailů svého výzkumu), ale umí být i docela dlouhé, pokud vám vypadne text. Naším cílem nebylo detailně vysvětlit disertační projekty, ale zaujmout publikum, představit základy našeho výzkumu a objasnit, k čemu výsledky poslouží.
Něco málo z toho, co jsem se naučila nebo si osvěžila, bylo say what you´re gonna say – say it – say what you´ve said (neboli řekněte, o čem budete mluvit – mluvte o tom – řekněte, o čem jste mluvili). Další, co si odnáším, je tzv. hook – „háček“, který pomáhá získat pozornost posluchačů na začátku povídání. Může to být krátký příběh, vtip, otázka, slavná hláška z filmu, citát nebo skoro cokoliv jiného; jeho cílem je zkrátka zaujmout.
Při společných přípravách na závěrečnou soutěž jsme každý den trénovali svá povídání a vzájemně jsme si poskytovali zpětnou vazbu na náš projev – od zrakového kontaktu a pozice rukou po kompozici a strukturu obsahu naší promluvy do 3 minut. Měla jsem velkou radost z toho, že přestože to byla meziuniverzitní soutěž (a v tomto smyslu se jednalo o reprezentaci našich škol), nevnímala jsem mezi námi soupeření. Všichni jsme se snažili něco se navzájem naučit, povzbuzovat ostatní a pomáhat si navzájem. Zjistili jsme také, jak různorodá jsou témata našich dizertačních prací (namátkou – voda jako politické téma, vývoj léků, zkoumání historických pramenů, umělá inteligence a její omezení/možnosti, výuka matematiky či fyziky inovativně, komunikace velryb nebo komparativní politika). Myslím, že příprava na 3MT byla dobrým stmelovacím prvkem.
Mám-li stručně shrnout, co pro mě bylo důležité, byli to lidé, podněty i myšlenky. Jsem vděčná za seznámení se s doktorandy z jiných univerzit, za skvělé a vstřícné lektory a organizátory. Z dovedností, které jsme cvičili pro účely soutěže 3MT, čerpám i v běžném životě. Pracovali jsme sice s limitem 3 minut, ale pravidla komunikace, která jsme měli nastavená, jsou uplatnitelná všeobecně, nejen v soutěžním vystoupení. Např. když mluvím, říkám to, co je podstatné? Říkám to tak, aby to ten druhý mohl dobře pochopit? Kolik času mám strávit na detailech, aby se v nich neztratila hlavní zpráva?
Jsem vděčná za seznámení se s doktorandy z jiných univerzit, za skvělé a vstřícné lektory a organizátory. Z dovedností, které jsme cvičili pro účely soutěže 3MT, čerpám i v běžném životě.
Kromě samotného sympozia jsem si samozřejmě užila i to, že bylo právě na Islandu. V létě je na Islandu dlouho světlo, v zimě naopak dlouho tma (ale v zimě můžete spatřit polární záři, což se vám v létě nestane). Pokud se na tento ostrov vypravíte, je dost možné, že se tam budete chtít vracet. Možná Vás zaujme islandština, možná gejzíry, sopečná činnost a koupání v termálních lázních. Snad si vás získá ostrovní podnebí nebo zvířata, která budete moci vidět – racci, velryby nebo papuchalkové, vyrazíte-li na pozorovací plavbu.
A zpět k otázce z úvodu, co jsou papuchalkové. Jsou to trochu komičtí a roztomilí ptáci; na Islandu je jejich pozorování oblíbenou letní aktivitou turistů. Pokud už je nepotkáte naživo, neuniknete jim v podobě nejrůznějších suvenýrů – od plyšových papuchalků po magnetky. A tušíte, jak se řekne papuchalk anglicky? Je to puffin. Do letošního června jsem to nevěděla.
Martina Tumová