Senátorka a zároveň studentka Eliška Šlesingrová píše o státních závěrečných zkouškách. Ty jsou samozřejmě náročné za všech okolností, v době zvýšených hygienických opatření kvůli covidu ještě o trochu více. Zajímalo vás někdy, jaká je úloha tajemníka u státnic? A nakolik se liší vnímání studenta a zkušební komise? Mají tyto tři různé pohledy na státnice vůbec něco společného? A kdo z toho vychází nejhůře? Dozvíte se v celém článku.
Už jenom to samotné slovo dohání takřka k šílenství, ale to ještě pořád není tak hrozné, jako když se z pouhého a v podstatě ještě neškodného slova stane konkrétní termín v kalendáři.
Považuju za zajímavý přírodní úkaz, že jakmile se ono datum a čas stanoví, začnou dny sprintovat, skoro jako by někdo vystřelil, a tak se odstartuje boj mezi doufáním a zoufáním – podle toho, jak člověk (ne)stíhá procházet jednotlivé okruhy a otázky.
Asi by sotva kdo prohlásil, že jde o pohodové období. Ale protože se ze studenta obecně stává (zvláště v čase před státnicemi) člověk velmi vynalézavý, odhodlaný a nevyspalý, rozhodl se mu svět trochu přitížit. Zkrátka, aby to neměl moc jednoduché. A tak přišla pandemie.
Jaké jsou vlastně státnice poznamenané tímto originálním zkrášlením? Dozvíte se na konci rozborky.
Z pohledu studenta se státnice stávají synonymem pro moderní torturu, z pohledu zkoušející komise bych odhadovala, že je tomu paradoxně dost podobně a z pohledu tajemníka… no, můžete hádat. Možná nepřekvapí závěr, že státnice si zpravidla neužívá nikdo.
Pro studenta otázka života a smrti, ale to snad ani netřeba více rozepisovat.
Pro zkušební komisi celý den v jedné místnosti bez chleba a vody. Ať už strávený příjemným zjištěním, že se student dobře připravil a v tématu se orientuje, nebo pochmurnou polemikou, zda to přece jen nebylo tak špatné, aby museli chtít „efkový“ protokol, jestli se student na učení vykašlal, nebo je jen nervózní, nebo jestli ty slzy nesou upřímný základ, nebo jen psychologický kalkul.
Zvládnout státnice je jako vyšplhat na vrchol hory. Možná vás to zabije, ale když se dostanete nahoru a uvědomíte si, že jste tohle všechno opravdu zvládli, navždy vás to změní a navždy vás to bude těšit.
A z pohledu tajemníka – ano, opět bez chleba a vody a nejčastěji s depresivní otázkou: mám sakra všechny složky (bez nichž státnice nemůžou proběhnout), nebo zase nějaká záhadně zmizela? Jsou nastříhané otázky ty aktuální ke konkrétnímu oboru? Nepopletly se? Nechybí někde důležitý podpis? Kolik času má ještě ten student na přípravě, než za ním budu muset jít a poslat ho ke zkoušení? A mám toho druhého chudáka na potítku motivovat, ať to jde alespoň zkusit, anebo raději ponechat osudu, když tvrdí, že by raději hned odešel?
Ano, všechno je to blbý.
Ale.
Na druhou stranu si myslím, že by to bez tohoto okamžiku definitivního prokázání nešlo. Věřím, že je dobře, že SZZ jsou, protože alarmují k obrovské energii, ucelení znalostí a pak poskytují enormní radost, když jsou konečně překonány. Když to přeženu ad absurdum – je to jako vyšplhat na vrchol hory. Možná vás to zabije, ale když se dostanete nahoru a uvědomíte si, že jste tohle všechno opravdu zvládli, navždy vás to změní a navždy vás to bude těšit.
Státnice okořeněné covidem mi připadají možná paradoxně o něco vstřícnější – všichni se dusí v rouškách – komise a tajemník nonstop – všechno se bez ustání dezinfikuje, od otázek až po lavice, dokud nejsou členové zkušební komise i tajemník permanentně přiotráveni, a všichni musí projít ověřením, aby mohli vůbec vstoupit. Ale přesto všechno je na obou stranách velká snaha, ale hlavně mají všichni společný cíl: maximálně studenta podpořit, aby ze sebe dostal to nejlepší. Aby to zvládl se ctí. Aby to zvládl i v téhle ztížené době a ztížené situaci.
A to je něco, co se nemění, ať už řádí světová pandemie, nebo ne.
Eliška Šlesingrová