top of page

Překrásný nový svět aneb synergie umění, vědy a didaktiky

Letošní ročník studentské soutěžní konference Mozaika poznání je sice už za námi, čekání na další ročník si ale zkrátíme představením vybraných oceněných příspěvků s jejich autory a autorkami! Alexander Ivanov z katedry výtvarné výchovy do soutěže přihlásil svou diplomovou práci s názvem Překrásný nový svět. Prostřednictvím sochařské instalace Alexander propojuje umění s oblastí genového inženýrství a zároveň upozorňuje možné problémy související s biotechnologiemi.



Na letošní 17. ročník studentské soutěžní konference Mozaika poznání jsem se přihlásil se svou magisterskou diplomovou prací Překrásný nový svět. V rámci sekce, věnující se umělecké činnosti a tvorbě, se mi podařilo obhájit první místo. Proč jsem se soutěžní konference zúčastnil? Vzhledem k mým studijním a pracovním povinnostem mi v současné době nezbývá na volnou uměleckou tvorbu příliš prostoru. Příspěvek na konferenci jsem tak pojal jako svou prozatímní uměleckou labutí píseň.

 

Od malička jsem byl fascinovaný řeckou mytologií. V paměti mám živé vzpomínky na dobu, kdy jsem si na zahradě u své babičky hrál s obyčejnou hlínou. Tehdy jsem netušil nic o té keramické a už vůbec nic o tom, že bych potřeboval pec. To mne pochopitelně neodradilo od toho, abych se jako bájný Prométheus nepokusil uplácat z hlíny malého človíčka, kterému bych mohl vdechnout život. Výtvor se však postavil proti svému stvořiteli a na znamení vzdoru se časem rozpadl v prach. Tehdy jsem svou roli boha vzdal. To ale jen proto, abych se k ní po dvaceti letech navrátil v sochařském ateliéru pod vedením pana docenta Roberta Bučka. Má fascinace mytologickými příběhy o stvoření člověka z hlíny se stala jedním z hlavních pilířů magisterské práce. Tentokrát jsem nepasoval do role stvořitele jen sám sebe, ale též diváka. I ten se může stát bohem, bude-li ovšem chtít.

 

Jak již samotný název magisterské práce napovídá, další motivací pro vznik výsledného díla pro mne bylo seznámení se s dystopickým románem Překrásný nový svět aneb Konec civilizace z pera Aldouse Huxleyho. Brave New World je vědecko-fantastické dílo, které se stalo předzvěstí budoucího biotechnologického pokroku v oblasti modifikace genomu lidských embryí. Román jsem poprvé přečetl ve svých osmnácti letech a nadchl mne natolik, že jsem hledal cesty, jak jej umělecky ztvárnit.



Posledním a nejdůležitějším střípkem ideové mozaiky se stal relativně nový objev metody genového inženýrství: CRISPR-Cas9. Díky této naprosto revoluční metodě máme poprvé v historii lidstva možnost převzít roli stvořitele a zasáhnout tak do přirozeného vývoje člověka. Biotechnologie dospěla do stádia, kdy jsme schopni pomocí metod genového inženýrství s téměř chirurgickou přesností editovat lidský genom. Metaforicky tak v rukou svíráme nástroj, který má potenciál vymýtit geneticky podmíněná onemocnění, ale zároveň může velice snadno dojít k jeho zneužití. Měli bychom zasahovat do přirozeného procesu dědičnosti? A převažuje medicínský potenciál genového inženýrství nad rizikem zneužití ve prospěch vylepšování lidské rasy? Cítil jsem nutkavou potřebu s těmito otázkami vstoupit do veřejného prostoru, neboť téma modifikace lidského genomu je v kontextu nedávných událostí více než aktuální. Dříve či později se totiž může editace lidského genomu stát přirozenou součástí našich životů. Magisterská práce si neklade za cíl na dané otázky nalézt odpovědi, ale podnítit snahu je hledat. Editace lidského druhu již není pouhé sci-fi z pera Aldouse Huxleyho, ale realita, vůči které musíme zaujmout určitý postoj. Jaký? To už je na každém z nás.

 

V tento moment jsem v rukou svíral všechny tři díly ideové skládačky, které do sebe perfektně zapadaly a mým úkolem už bylo „jen“ vytvořit dílo, které diváka donutí si výše zmiňované otázky klást. Katedra výtvarné výchovy mne vybavila kompetencemi, které mne naučily promlouvat s veřejností skrze umělecký projev. Umění nám umožňuje otevírat otázky, které běžně opomíjíme nebo ty, nad kterými nijak zvlášť nepřemýšlíme. Díky produktům umělecké činnosti máme jedinečnou možnost se na chvíli zastavit, zhluboka se nadechnout a zamyslet se nad tím, co pozorujeme, co dané dílo symbolizuje, kdo a proč jej vůbec vytvořil. Diváci přicházející do styku s mým Překrásným novým světem, nejsou jen pasivní pozorovatelé, ale aktivní účastníci dialogu, kteří jsou prostřednictvím uměleckého díla vybízeni k hledání odpovědí na etické otázky spojené s biotechnologickým pokrokem.

 

Tvarosloví výsledného díla odkazuje na známou společenskou hru Jenga. Princip hry spočívá v tom, že hráči postupně vytahují dřevěné bloky z postavené věže a umisťují je na její vrchol tak, aniž by věž spadla. Čím více bloků přeskupíme, tím se celá věž stává čím dál tím více nestabilní. To samé platí i v oblasti genového inženýrství. Čím více změn v genetické informaci uděláme, tím více se vystavujeme riziku, že by se mohlo něco pokazit. Právě na tuto skutečnost upozorňuje svou podobou výsledný sochařský objekt.


Čím více bloků přeskupíme, tím se celá věž stává čím dál tím více nestabilní. To samé platí i v oblasti genového inženýrství. Čím více změn v genetické informaci uděláme, tím více se vystavujeme riziku, že by se mohlo něco pokazit.

Překrásný nový svět je vícedílná věž složená z padesáti čtyř bílých a hnědých cihel pokroucených do dvoušroubovice DNA. Každá cihla symbolizuje jeden gen. Pokud se na abstrahovaný segment DNA dobře podíváte, uvidíte povytaženou, ne příliš povedenou cihlu. Vedle na stole se pak nachází tvarově téměř dokonalá bílá cihla. Ta by měla diváka vybízet k tomu, aby si pohrával s myšlenkou přímé editace lidského genomu. Stačilo by pouhé natažení ruky a pasivní pozorovatel by se mohl stát genovým inženýrem či bohem stvořitelem tím, že namísto defektivního genu vloží do dvoušroubovice DNA gen dokonalý. Nahodilost genů a jejich potenciální nedokonalosti byly pro sdělení ideje klíčové. I proto ani jedna cihla není identická, každá je zcela unikátní. V ateliéru jsem trávil i deset hodin denně po dobu téměř tří měsíců. Za toto období mi rukama prošlo téměř čtvrt tuny keramické hlíny.

 

Mé laické zaujetí biologií mne donutilo vydat se cestou popularizačně naučnou, což se projevilo zejména v teoretické části magisterské práce. Penzum znalostí z oblasti pedagogiky mi pak napomohlo v rámci didaktické části magisterské práce vyhledávat co nejvhodnější přístupy, kterými bych dokázal vhodně didaktizovat téma genového inženýrství pro děti různých věkových skupin. Výsledkem tedy nebyl jen samotný sochařský objekt, ale také vznik tří tematických celků. První byl vypracován jako doprovodný výukový program v Pevnosti Poznání. Ústředním tématem tohoto vzdělávacího programu je kolonizace planety Mars lidskými osadníky. Své posádce účastníci musí modifikovat DNA tak, aby byla schopna odolat podmínkám vzdálené planety. Dva další celky byly pojaty jako jednotlivé lekce zájmového kroužku. V prvním případě se jednalo o reliéfy inspirované mytologií Starověkého Řecka. V rámci tohoto kroužku si účastníci vyráběli vlastní hybridní bestie. V případě druhém pak šlo o autorské figurky dětí jako superhrdinů. Ve všech případech bylo cílem popularizovat téma genového inženýrství. Podstatnou složkou jak kroužků, tak vzdělávacího programu byla závěrečná reflexe, při které jsme s účastníky debatovali nad benefity metody CRISPR-Cas9 a stejně tak i nad jejími riziky.

 

Magisterská diplomová práce je příkladem dobré praxe, která ukazuje, jak lze efektivně propojit umění, vědu a didaktiku. Jedná se tedy o synergický celek, který má potenciál oslovit nejen dospělé, ale i děti. Pevně věřím, že se mi tohoto cíle podařilo dosáhnout. Rád bych svým dílem inspiroval umělce, učitele či vědce k tomu, aby hledali způsoby jak popularizovat vědecká témata veřejnosti a dětem v oblasti formálního i neformálního vzdělávání. Neboť se domnívám, že čím propojenější tyto obory lidské činnosti budou, tím efektněji budeme schopni komunikovat světu tak komplexní a náročně otázky jako je kupříkladu možnost editace lidské DNA.

 

Text: Alexander Ivanov

Foto: Matěj Komínek

留言


bottom of page