top of page

Promiňte, jsem neslyšící

Naše bloggerka Kristýna Mariáková se ve svém blogu věnuje tématu života se sluchovým postižením z pohledu plně integrovaného neslyšícího člověka. Tři slova, která ovlivňují další průběh konverzace s neslyšícím. Jak na tuto frázi reaguje okolí? A jak postupovat v komunikaci s neslyšícím, aby byla konverzace pro obě strany srozumitelnější a pohodlnější?



„Promiňte, jsem neslyšící“ je mou automatickou odpovědí, když se dostanu do střetu s určitým nepochopením/nedorozuměním u neznámých, cizích lidí. A častou reakcí od těchto osob na moji odpověď bývá únik z té situace. Je tak rychlý, že je sotva dokážu uklidnit a přesvědčit, že nejsem rozhodně žádný E. T. a že samotná hluchota není a ani nemůže nakažlivá. No prostě jakoby ta rovnice neslyšící = hluchoněmý v naší společnosti platila jako silně neměnný konsenzus.


Všechny situace řeším sama bez přítomnosti tlumočníka, až na drobné výjimky. Jsem otrkaná reakcemi lidí, které mohou být opravdu různé a mohou být i (zbytečně) zraňující. Na aktivně či pasivně agresivní jednání umím reagovat zprudka (ale zase chápu, že ne všichni neslyšící mají totožnou odolnost jako já a nevrhají se tak aktivně do sociálních vazeb s lidmi z většinové společnosti a řeší preventivně řadu situací skrze nějaké prostředníky).


Někdy mi opravdu stačí říct „promiňte, jsem neslyšící“ a lidi se zastaví. Uvědomí si, že nemusí nikam spěchat (víte, že vy všichni – až na slabé výjimky – mluvíte fakt rychle až překotně a málo otvíráte pusu? Až z ní nejde vůbec odezírat! Je to celkem škoda.). Dívejte se víc (ideálně vždy) do očí a vnímejte řeč jako nástroj animálního sbližování a opravdového poznávání, nikoliv jako slovní průjem bez špetky pozornosti vůči sobě a okolí.


Někdy mi opravdu stačí říct „promiňte, jsem neslyšící“ a lidi se zastaví. Uvědomí si, že nemusí nikam spěchat. Dívejte se víc do očí a vnímejte řeč jako nástroj animálního sbližování a opravdového poznávání.

Promiňte, jsem neslyšící. Jako by ta věta měla nějaký magický efekt. Zpruzená pošťačka mi najednou napíše požadavek na papírek. Nepříjemný prodavač najednou vykouzlí ten nejhezčí úsměv široko daleko. Babka stojící za mnou a nadávající, že ji nepouštím sednout, si najednou sednout nechce. A barista pak pochopí, že moje intenzivní zírání na jeho rty není mou balicí taktikou, ale jeden z mnoha nástrojů, jak rozumět mluvenému slovu v rušném prostředí.


Jako jo, mohla bych asi předcházet zbytečným mezilidským nedorozuměním a automaticky na první dobrou předem hlásit jak hlásná trouba specifikum mé osobnosti, ale to by pak znamenalo říkat to každému, koho potkám. A to je přece blbost. Já totiž nejsem hluchoněmá a znakový jazyk není mým hlavním komunikačním prostředkem, je dokonce tím úplně nejposlednějším. V běžných životních situacích své sluchové postižení zdůrazňovat a priori nemusím, ale jsou některé (vážné) situace, kdy tomu je samozřejmě jinak.


Věděli jste, že nejhorší větou, kterou řeknete neslyšícím je „řeknu ti to pak“? Neřeknete to totiž nikdy. Záměrně se podílíte na vzájemném odcizení. Taky není třeba říkat „to nebylo důležité.“ Vše, co je řečeno, je v danou chvíli důležité a nějakým způsobem posiluje vazbu mezi Vámi a neslyšícím. A už vůbec není cool ignorovat požadavky neslyšících „moment, nerozumím, o čem je řeč?“ Fakt se prostě zastavte a vnímejte okolí, ne furt sebe.


Je to tak, nemůžu se omlouvat a správně bych neměla, ale tahle věta je tak automatizovaný návyk, že vlastně vůbec nevím, odkud pramení. Ale vím, že je to věc, na které můžu pracovat.

Dnes jsem kupovala své mamce kytici v mém nejoblíbenějším květinářství, kam chodím často. Bylo to poprvé, kdy jsem něčemu nesprávně porozuměla a odvětila automaticky „promiňte, jsem neslyšící“. Paní květinářka nechápala, proč se omlouvám. „Za to se přece nemůžete omlouvat!“ – „Já vím, je to automatická odpověď.“


Je to tak, nemůžu se omlouvat a správně bych neměla, ale tahle věta je tak automatizovaný návyk, že vlastně vůbec nevím, odkud pramení. Ale vím, že je to věc, na které můžu pracovat. Bylo by rozhodně lepší reagovat s absencí devalvace mé osobnosti (neslyšet není přece ostudné a k omlouvání nutné) a říct např. Nerozuměla jsem, mohl/a byste to prosím zopakovat?


Čeká mě velká práce. Co myslíte, zbavím se toho věčného omlouvání?


P. S. pro mého drahocenného přítele Jana Vlčka: Ano, lásko, ty si skálopevně myslíš, že slyším jen to, co chci, ale opravdu to tak jednoduché není :-))))


Kristýna Mariáková

Comments


bottom of page