Příběh odjinud: Malý umělec, velký úspěch. Osmiletý Matyáš oslnil Japonsko. Ze světové soutěže dětské kresby přivezl hlavní cenu

Když Matyáš Štolfa bral do ruky tužku, fixy a akvarelové barvy, netušil, že jeho obrázek, na němž zachycuje sám sebe, jak kreslí, doletí až do japonské Kanagawy. Svým osobitým výtvarným projevem nejenže zaujal porotu složenou z umělců, akademiků či galeristů, ale ze světové soutěže The 23rd Kanagawa Biennial World Children’s Art Exhibition suverénně odnesl první místo. Celkově přitom bylo přihlášeno 10 385 výtvorů ze 71 zemí světa.

Zda je na Novojičínsku speciální ovzduší, které zajišťuje, že se zde rodí významné osobnosti, například František Palacký, Karel Kryl či Gregor Mendel, už nechám jako předmět vašeho případného vlastního soukromého bádání. Jisté, je, že tento okres nové talenty nepřestává chrlit dál. 

Mimo Matyáše, se hezky umístila také desetiletá Linda Fidrová. Jejímu obrázku, na němž malá výtvarnice zachytila svůj oblíbený balet, se dostalo ocenění z regionu Kanagawa. O tom, jak vše probíhalo, jsme si povídali s Ladou Poulovou, učitelkou ze ZUŠ v Novém Jičíně, která obě děti učí a do soutěže je i přihlásila.

Matyášovi je osm let a dokázal zvítězit ve světové výtvarné soutěži. Ocenění Grand Prix z Kanagawy, ale Česko získalo podruhé. Mám i dojem, že před 14 lety zvítězil jiný žák z vaší ZUŠ.

Ano, Grand Prix se k nám do školy opravdu vrací po 14 letech. Tehdy to bylo vítězství šestiletého Oldy a jeho paní učitelky Soni Zemánkové. Obrázek se jmenoval „Hraji si se svým kocourem“. Já, upřímně, musím toto téma trochu více rozvést, protože je pro mne nejen velice osobní, ale taky zásadní vzhledem k mé profesi. Zmiňovaná paní učitelka je totiž moje maminka. Oba mí rodiče, výtvarníci, působili téměř celou svou profesní kariéru jako pedagogové ve výtvarném oboru v ZUŠ v Novém Jičíně. Teď přijde ta věc, která je těžko k uvěření, ale je to tak a předesílám předem, že soutěž je v Japonsku, porotci také. Když začal do výtvarky k mé mamince chodit můj syn Olda, namaloval obrázek „Hraji si se svým kocourem“…

Tím vším chci také vysvětlit, jak moc pro mne bylo formující prostředí, ve kterém jsem vyrostla. Nesu si v sobě radost z toho, když se pod rukama něco začne rodit a taky vědomí hodnoty dětského výtvarného projevu. Já se asi považuji nejvíc za toho, kdo dětem hodnotu jejich práce ukáže, někdy dodá sebedůvěru, trochu je nasměruje, ukáže možnosti a řešení. Ale hlavně je, v ideálním případě, udrží v nadšení z tvorby. Výsledný obrázek není náhoda, je výsledkem silného prožitku rodícího se talentu. Každý tvůrce je jiný a nejvíc mne těší, když se vzájemně pochopíme. Mým cílem není mít ve výsledku deset nebo dvacet perfektních, ale identických výstupů. Nejvíc mne těší, když otevřu šuplík s výkresy a bez toho, že bych hledala podpis, hned poznám, že tohle dělala Linda, toto Barunka, Matyáš.  Respekt k osobnosti snad by se dalo říct. Emoce, upřímnost jsou to, co se snažíme zachytit. Nejlepší hodina je ta, kdy ani nezaregistrujeme, že už je její konec. Odcházíme vyčerpaní ale úplně nabuzení právě tou radostí z tvorby. Samozřejmě ne vždy se mi to daří, dost často je to spíš cesta k takovému ideálnímu stavu.

Ráda bych ještě zmínila, že děti k nám do oboru přijímáme na základě talentové zkoušky. Výběr nebývá lehký a dovedu si představit zklamání těch, kteří neuspěli. Ráda bych jim vzkázala, ať se nenechají odradit a zkoušejí to dál.

Do soutěže jste přihlásila Matyáše a jeho desetiletou spolužačku tak trochu „na tajno“. Jaká byla Vaše bezprostřední první reakce, když jste se dozvěděla, že právě Matyáš soutěž vyhrál a Linda se také hezky umístila? A jak reagovaly samotné děti a jejich rodiny?

Některé soutěže, jako právě ta v Kanagavě, jsou bienále, konají se tedy jednou za dva roky. To je také časový úsek, během kterého práce vznikají. Pro šesti – osmi – i desetileté dítě je to strašně dlouhá doba, říct mu – teď musíme na něčem moc zapracovat a za rok se dozvíme, jak to dopadlo. Tak dětem vždycky říkám – snažte se každé práci dát maximum, jako byste byli profesionál. Ty nejlepší práce si vždycky najdou uplatnění, ať už je to možnost přihlásit je do soutěže, nebo představit je na výstavě. 

Má první reakce je vlastně trochu k smíchu, já jsem totiž přehlédla, že na prvním řádku výsledkové listiny je jméno mého žáka. Vůbec jsem nepředpokládala, že by Grand Prix mohla putovat k nám. Musela jsem se podívat vícekrát, že se nepletu, než jsem se začala radovat. Samozřejmě mne to obrovsky těší, je to taky velké povzbuzení, ohodnocení od autorit geograficky velmi vzdálených.

Věřím, že to byla velká radost nejen pro děti, ale také pro jejich rodiče a nejbližší. Je to reálná odměna, satisfakce za úsilí, které je to všechny stojí. 

A je to taky skvělá motivace pro jejich spolužáky.

Zvítězit a umístit se v soutěži, kde bylo přihlášeno 10 385 výtvorů ze 71 zemí je naprosto úžasný úspěch. Co všechno odborná porota (kolika členná byla, chcete i zmínit kdo v ní zasedal?) z hlediska výtvarna na přihlášených obrázcích hodnotila?

V tuto chvíli ještě konkrétní informace o hodnocení porotců nemám, ani o jejich počtu. Těším se na katalog, který by měl přijít na podzim. V něm budou členové poroty představeni, a také se vyjádří k proběhlému ročníku. Z předchozích ročníků vím, že hodnocení je dvoukolové, v porotě zasedají ředitelé muzeí a galerií, pedagogové, výtvarní umělci. V předchozím ročníku to byl ředitel Muzea moderního umění Kamakura & Hyama, ředitel Společnosti japonských umělců, ředitel Muzea imigrace v Tokiu, profesor Umělecké univerzity v Akita, ilustrátorka dětských knih aj.

Já si velice cením toho, že porotci mají hlubokou znalost dětského výtvarného projevu (což u dětských výtvarných soutěží nebývá úplně samozřejmé) a hodnotí práce s respektem, partnerstvím. Z dřívějších katalogů si vzpomínám na porotce, kteří uváděli:

„Byl jsem ohromen dětskou upřímností a lehkostí kresby, „zachycením prchavého okamžiku“, „něco takového bych nedokázal“, „bylo to jako vstoupit k autorovi domů“, „cítil jsem emoce“, „ byl jsem upřímně dojat ale i osvěžen dětským pohledem.  Vždyť dospělí také byli dříve dětmi, a stejně tak se dospělí mohou od dětí učit. Jednou tyto děti dospějí.“ 

„V době neustálého srovnávání a přejímání vzorů je výtvarná tvorba skutečně uměním, které umožňuje být jedinečným.“

V čem je tato konkrétní výtvarná soutěž tak unikátní?

Cituji z webu soutěže: První ročník se konal v roce 1981, ale byla založena již v roce 1979 při příležitosti Mezinárodního roku dítěte.  Za tu dobu soutěží prošlo přes 700 000 obrázků od dětí z celého světa. 

Tato akce představuje dětské umění z celého světa a jejím cílem je využít sílu malby k podpoře snů a kreativity malých dětí, které se stanou vůdčími osobnostmi zítřka. Výstava má také za cíl prohloubit porozumění rozmanitým kulturám a životním stylům ve světě.

Vyhlásila soutěž nějaké téma, nebo měli účastníci takzvaně volné pole působnosti?

Soutěž nemá dané téma. Podle vlastního uvážení může každý přihlásit to, co považuje za hodné soutěžení. Díla jsou tak svědectvím o životě dětí v různých zemích, kulturách. Díky tomu, že se jedná o výtvarný projev, jsou srozumitelné většině populace.

Pochopila jsem správně, že díla Matyáše a Lindy nějakou dobu zůstanou v Kanagawě a pak se vrátí? Vytvoříte následně (doplněnou o další obrázky) i nějakou výstavu v ČR?

Díla byla vystavena po celou dobu prázdnin přímo v japonské Kanagawě, v muzeu na Earth Plaza, a následně až do března 2026 budou putovat po Japonsku. Oceněné obrázky pak zůstávají ve zmiňovaném muzeu, jsou ale také k vidění na webových stránkách soutěže. 

No a s výstavou u nás – tím, že originály se nevracejí, můžeme vystavit pouze fotografie. Nabídli jsme dokumentaci českému zastoupení na světové výstavě EXPO v japonské Ósace, bez odpovědi.

Matyášku, moc Ti gratuluji k tak skvělé výhře. Je vidět, že kreslení i malování Tě moc baví. Autoportrét se Ti moc povedl. Kdyby mohl Tvůj obrázek obživnout, co myslíš, že by Ti pověděl?

Ahoj, prosím, neskrč mě a dokresli mi ještě jedno zvířátko. Budu Tvůj kamarád.

Co dalšího ještě rád kreslíš/maluješ? A čím nejraději tvoříš?

Rád kreslím komiksy a panáčky. Taky rád maluju znaky.

Nejraději kreslím tužkou a pastely.

Lindi, i Ty ses krásně umístila. Tvůj obrázek s baletkami a baleťákem je moc krásný. Chtěla bys jednou být spíše baletka nebo malířka?

Oboje mě moc baví, je těžké se rozhodnout, ale protože mě baví pohyb, tak spíše baletka.

Prozradíš nám, co Tě na malování nejvíce baví?

Malování mě bavilo vždycky, ale teď mě baví víc, protože od té doby, co chodím do ZUŠ, tak si můžu zkoušet mnoho nových zajímavých technik, se kterými bych se ve škole ve výtvarné výchově vůbec neseznámila.

Ptala se Nel Foberová