„Snažím se být takovou učitelkou, jakou jsem si pro sebe kdysi vysnila.“ | Rozhovor s Jarmilou Kahánkovou

Jarmila Kahánková se věnuje klavírní pedagogice a hledá nové cesty, jak dětem přiblížit hudbu už od útlého věku. Na základě vlastního pedagogického přístupu rozvíjí metodiku výuky, která propojuje hru na nástroj s emocionálním a myšlenkovým světem dítěte. Za svůj přínos hudebnímu vzdělávání a práci s mladými talenty letos získala od Akademie MenART ocenění pedagožka mladé generace. V rozhovoru hovoří o radosti z hudby, významu dlouhodobého mentorství, zdravém vztahu k soutěžím i o tom, proč by talentovaní mladí hudebníci neměli ztrácet sami sebe v honbě za úspěchem.

Hru na klavír studovala na Konzervatoři P. J. Vejvanovského, na Fakultě umění Ostravské univerzity u Elišky, na HAMU v Praze u Ivo Kahánka a na britské Birmingham City University. Její diplomová práce na téma Elementární hudební nauka se stala základem pro její vlastní metodiku výuky základů klavírní hry postavené na úzkém propojení emocionálního světa malých dětí s hudební teorií a praxí klavíru. V roce 2020 založila projekt Kouzelné klávesy, v němž se zaměřuje zejména na výuku dětí od tří let, kde kromě praktické hry na nástroj tříbí také emocionální a myšlenkový svět svých žáků. Pedagogicky působí též na Základní umělecké škole Jižní Město v Praze. Její žáci vozí nejvyšší ceny z mezinárodních klavírních soutěží. Jako externí pedagožka v současné době vyučuje na ostravské Fakultně umění předmět Kreativní výuka a dále pracuje na své elementární metodice, již přednáší mimo jiné na seminářích a kurzech pro umělecké školy. Příležitostně také vystupuje v klavírním duu s pianistou Ivo Kahánkem. Má slabost pro krásné kabelky a přiznává, že její sbírka bot už čítá kolem dvou set párů. Miluje ale také impresionismus, elektronickou hudbu a festival Beats for Love. Pravidelně sleduje MMA a ráda cestuje za dobrým jídlem i novými zážitky. Když zrovna neřeší hudbu, umění nebo cestování, zachraňuje kočky.

„Moje metodika hry na klavír je založená na lásce k hudbě. Na soutěže jezdíme proto, že nás to naplňuje, máme to jako společné dobrodružství,“ říká Jarmila Kahánková, která od MenARTu získala cenu pro pedagožku mladé generace. MenART vnímá jako inspirativní projekt, jehož princip stipendisty posouvá mílovými kroky.

V Anketě MenARTu jste mluvila o radosti z ročního kontinuálního vývoje pod vedením umělců, o kterých jste si v minulosti mohli jen nechat zdát. Co dokáží mentoři předat nad rámec toho, co dokážete vy?

Když dítě jede například na týdenní klavírní kurz, hodně se posune, ale další jeho vývoj už učitel z kurzu nevidí. MenART je postavený na dlouhodobé spolupráci, nikoliv na jediné konzultaci. Mentor je nám k dispozici opakovaně, můžeme se ho opakovaně ptát, koukat mu na ruce, sledovat, jak komunikuje, zkrátka vnímat celou jeho „kuchařku“. Je to neutuchající inspirace, která funguje skrz celý trojúhelník dítě - mentor - pedagog. Nemá-li člověk takhle špičkovou zpětnou vazbu, lehce zapadne do vyjetých kolejí.

Kouzlo konzultace v MenARTu navíc tkví v tom, že když žákovi radí někdo, koho zná jen z obrázku nebo z YouTube, věnuje mu daleko větší pozornost než vlastnímu pedagogovi, který mu už všechno řekl mnohokrát. Což platí všude po světě a na všech úrovních. Někteří studenti se dožadují celé řady různých konzultací, jenže když jim do hraní mluví více lidí, mohou úplně jednoduše ztratit sebe sama. Konzultace mentor - stipendista - pedagog v rámci MenARTu probíhá jednou za dva měsíce. Dítě dostane injekci inspirace, za další dva měsíce přijde s hotovým výsledkem a do své ZUŠky odchází s novým úkolem. Ideální stav.

Ivo Kahánek, který má v MenARTu na starosti klavíristy a klavíristky, a tedy i vaše žactvo, je váš manžel. Jak se vám daří držet balanc mezi profesní a osobní rovinou?

Iva si bezmezně vážím a vím, že s jeho časovým vytížením je každá darovaná minuta vzácná. Říkám to i dětem s tím, že konzultaci si musí vybojovat. Rozhodně nemají žádné úlevy. Do MenARTu chodí děti, které to s klavírem myslí vážně, mají za sebou řadu kurzů a masterclasses. Občas se stane, že se z kurzů vrací zklamaní. Když ale začne mluvit a hrát Ivo, jsou u vytržení. Navíc se nestydí ptát se, to je další věc, kterou je učím. Říkám jim, ať se nebojí; jsem tam s nimi, dělám si poznámky a kryju jim záda. Ale ptát se musí samy. Na mě se otáčejí jen v momentě největší krize.

V anketě MenARTu jste také řekla, že důležité je, aby pedagogové v ZUŠce nikdy nezapomněli na to, o co tu skutečně jde, tedy o čistou lásku k hudbě. Potkáváte se i s žáky, kteří hrají na klavír kvůli něčemu jinému?

Když je dítě malé, nástroj za něj často vybírají rodiče. A může se stát, že si skrz dítě řeší vlastní sny o kariéře, kterou nikdy neměli. To samé učitel: vidí, že žák je talentovaný, a napadne ho, že by z něj byl dobrý hráč. Už se ale někdy zapomene zeptat, jestli to dítě doopravdy chce. Když si dítě přičuchne ke slávě, je důležité, aby se z něj nestal takzvaný dopaminový feťák. To jsou lidi, kteří dělají umění jen kvůli potlesku.

V jednom videu na YouTube mluvíte o nutnosti disciplíny. Dovedu si představit, že pro malé dítě není trénink ta nejoblíbenější věc na světě. Dá se disciplíně naučit?

Když si dítě v ZUŠce s učitelem povahově sedne a na nástroj cvičí rádo, disciplína je pro něj přirozená věc. I tak ale rodičům malých, čtyřletých dětí radím, ať s nimi chodí ke klavíru denně — třeba jen na dvě minuty, během kterých si dítě brnkne pár tónů. Na lásce k nástroji a hudbě jako takové se pak dá „jet“ do dvanácti let. Pak nastupuje puberta, dítě neví, co se sebou, a ještě aby řešilo disciplínu… V ten moment je dobré s ním promluvit. Když se v pubertě nastaví pravidla, jsou za to děti později nesmírně vděčné. Bez pravidel by řada z nich úplně přestala hrát.

Do MenARTu  se hlásíte s extrémně talentovanými dětmi, ale prosadit se coby sólový interpret je nesmírně těžké. Co o světě profesionálního klavíru svým studentům říkáte?

Špičková hudba je dnes něco jako vrcholový sport. Jestliže dřív pianista rostl do pětadvaceti let, dnes už musí mít technickou stránku hotovou do patnácti, jinak je jen malá pravděpodobnost, že se jako sólový hráč prosadíte. I proto je důležité, aby to talentované dítě v pubertě byť jen krátkodobě nevzdalo. Je ale pravda, že ani to není konec světa. Dětem je třeba vysvětlovat, že existují i jiné možnosti. Když jsem začala studovat hru na klavír v Anglii, řekli nám, že sólistou se stává jeden člověk z generace, ovšem nikdo z nás že to pravděpodobně nebude. Zároveň dodali, že si máme hledat cesty, jak žít spokojený život: mít plán B je cesta k tomu, aby byl člověk šťastný a v životě netrpěl. Možností uplatnění je hodně, třeba pedagogická, produkční nebo manažerská práce v různých orchestrech a na festivalech. Učím dívku z vietnamské komunity, je jí dvanáct let a ovládá čtyři jazyky. Říkala mi, že by ji bavila komorní i čtyřruční hra a ráda by založila svoji hudební školu v pražské tržnici Sapa, kde žádná ZUŠka není. A když by nevyšlo ani to, stala by se překladatelkou.

Vy jste chtěla být sólová hráčka?

Když mi bylo šestnáct, moc jsem po tom toužila. Vyhrávala jsem soutěže, hodně jsem pro to dělala. V osmnácti mi maminka poradila, ať zkusím učit, protože chtěla, abych znala hodnotu peněz. Když učíte, musíte umět řadu věcí dobře popsat, a já se díky tomu najednou začala zlepšovat i jako pianistka. Navíc mě strašně naplňovala komunikace s dětmi! Zjistila jsem, že s dětmi jsem víc ve svém světě, než když mluvím s dospělými. Začala jsem proto vymýšlet různá cvičení a pomůcky. Nakonec z toho vznikla bakalářská i magisterská práce a z nich potom metodika.

V čem ona metodika spočívá?

Já si tenkrát řekla, že bych chtěla být učitelkou, kterou jsem si vysnila, a tak se o to snažím. Hudba totiž není jen o hudbě. Všestranný pianista musí umět jazyky, znát historii, musí dobře poslouchat. Tyto věci se obvykle vyučují v dospělém věku, ale dneska je všechno rychlejší a děti je potřebují znát dřív. Vytvořila jsem proto předmět s názvem Komplexní hudební průprava, v rámci kterého například posloucháme hudbu, zpíváme, učíme se samostatnosti, hledání vlastního názoru a výrazu i schopnosti diskutovat.

V roli pedagožky jste tedy šťastná?

V  osmnácti jsem pochopila, že učit děti je moje poslání. Zároveň jsem ale jistila, že pokud chci dětem předat to nejlepší, musím na sobě hodně pracovat, protože jen tak nezakrním a nedostanu se do situace, kdy coby pedagog nevím kudy kam. Kdybych se držela plánu stát se sólovou pianistkou, výsledek by byl opravdu velmi nejistý. U nás se sólovým klavírem uživí maximálně pět lidí, spíš dva nebo tři. Nicméně zůstat zároveň aktivním hráčem je v pedagogické kariéře důležité. Děti vám víc věří, když vědí, že jim radíte na základě vlastní aktuální zkušenosti. S Ivem nás teď například čeká speciální happening/koncert v Kopřivnici. Klavíry budeme mít na dvou vozech značky Tatra a společně zahrajeme skladbu od Vítězslava Nováka „V Tatrách“.