Tereza Pařízková píše vlídně o těžkém tématu. Knihu Berta a Dušičky by si měl přečíst každý

Podzimní sychravo se bez obav dostává pod naše kabáty. V tomhle čase, kdy vládne mlha a nevlídno, jsme mnohem více zranitelní. Také ztráta blízkých může bolet o něco více. Uvědomuje si to i spisovatelka Tereza Pařízková. Proto vymyslela knihu, která potěší, zahřeje a dodá naději. Malým čtenářům, ale také nám dospělým. Protože ve světě knížek, je možné prakticky cokoliv. Třeba se na chvíli dostat do Země Potom…

Troufnu si tvrdit, že Terezu Pařízkovou nemusím příliš dlouze představovat. Kdo se s ní už setkal, ví, že dobrých nápadů a skvělé nálady má plné kapsy. Přesto se sluší pár (nebo trochu víc) řádků napsat. Vystudovala scenáristiku a dramaturgii na pražské FAMU. Dobu studií si zpestřila pobytem ve Spojených státech nebo třeba Izraeli. Zažila také různé zajímavé pracovní pobyty. Nejdál byla se svojí kamarádkou na Aljašce, kde se učili zpracovávat ryby. Pět let sezónně také jezdila na zaoceánském parníku v dětském oddělení. Vlastní dobrodružství z Aljašky ji inspirovala k napsání první knížky Stela a 16 huskyů. Ve svém stylu psaní klade důraz na citlivý smysl pro humor i autenticitu dětského pohledu.

Před šesti lety otevřela se svojí maminkou nezávislé knihkupectví Zlatá velryba plné polic s vymazlenými knihami pro malé i větší čtenáře (od září tohoto roku zkrášluje Ztracenou ulici). Založila také literární agenturu Twinkle Books Agency, která do letošního podzimu zastupovala zahraniční nakladatele dětské literatury a zprostředkovávala autorská práva.

Nejnovější kniha Berta a Dušičky vypráví o tom, jak se hlavní hrdinka vydá společně se svojí třídou na hřbitov u příležitosti Dušiček, aby zapálili svíčky na opuštěných hrobech. Když ovšem holčička položí svoji svíčku na jeden zapomenutý hrob, ocitne se v Zemi Potom. Tady se začnou dít všelijaké nadpřirozené věci.

Na dobré se má počkat a na to skvělé se čeká samo. Zmíněná kniha, jež zdobí půvabné ilustrace od Kateřiny Coufalové, slaví rok od vydání. A to se patří oslavit. Jak jinak než slovy. Konkrétně rozhovorem. Tak se pohodlně usaďte.

Terezko, jestli jsem dobře počítala, tak jsi napsala 8 knížek pro děti. Než se dostanu k té poslední, proč zrovna dětská literatura? Chceš zlehka nakousnout, zda máš rozepsanou další nějakou knížku?

Literatura pro děti a mládež mi nikdy nepřestala být blízká. Čím víc se jí věnuji, tím víc toho objevuji a jsem jí fascinovaná. Další knihu rozepsanou mám. Já mám ale pořád něco rozepsané. Teď se však raduju současně ze dvou projektů. U jednoho je potřeba pečlivá rešeršní práce a ten druhý snad trošku posune vnímání toho, jak se tvoří literatura pro děti a mládež. Nezlob se, že je to celé zahaleno mlhou a tajemstvím; naučila jsem se o knižních projektech příliš nemluvit, dokud nejsou hotové. Snad abych je nezakřikla. 

Mimoto na pedagogické fakultě studuješ doktorský program Čtenářství a mediální výchova ve vzdělávání. Přiblížíš nám to více? Jak dlouho už studuješ, proč ses tak rozhodla a jak se Ti to daří všechno kloubit?

Už mnoho let se věnuji tvůrčímu psaní pro děti. Pamatuji si úplně přesně, jak se mě účastnice jednoho kurzu před lety zeptala, proč se tohle neučí ve škole. Nevěděla jsem hned, co odpovědět. Uvědomuji si, že tvůrčí psaní je něco, co jsem já sama ve škole hodně postrádala. Výuka slohu je často příliš pevně svázaná, není v ní moc prostoru pro tvůrčí přístup a často se hodnotí především gramatika. Neříkám, že je to všude stejné, jsou základní školy, které tvůrčí psaní zařazují do výuky, děti vyvíjí své příběhy a uvažují nad nimi komplexně. A to je právě přístup, který je mi blízký – vyvíjet dobře vystavěný vlastní příběh, který děti provází nejen pár vyučovacími hodinami, ale třeba celým pololetím. 

Ta otázka mi pořád zněla v hlavě, až jsem se rozhodla, že se přihlásím do doktorského programu a tvůrčímu psaní na základní škole se budu věnovat i v rámci výzkumu. Na Pedagogické fakultě jsem nyní třetím rokem a jsem vděčná, že se mohu tak úzce věnovat tématu, které je mi blízké a ve kterém je možné toho tolik objevovat. 

Pochopila jsem, že absentující metodika tvůrčího psaní pro základní školy je jen střípkem z celé problematiky. V prvním IGA projektu jsme se věnovali výuce tvůrčího psaní pro budoucí pedagogy a pedagožky – vyučující totiž často nemají čerstvou zkušenost s vlastním psaním. A je pro ně proto velmi obtížné učit sloh tvůrčím způsobem. Ve výzkumu jsme uskutečnili velké dotazníkové šetření na pedagogických fakultách v České republice a ptali jsme se budoucích pedagožek a pedagogů na jejich vlastní vztah k psaní, čtenářství, jejich vlastní zkušenosti se slohem na základní a střední škole a také jejich představy a vize o vlastní výuce. Vychází z toho série velmi zajímavých zjištění. Ve druhém projektu IGA se věnujeme textům dětí na 2. stupni základních škol. Mimo jiné nás zajímá, zda se zkušenost učitelek a učitelů s vlastním psaním dokáže projevit v textech dětí. 

Na poslední otázku asi neumím odpovědět. Mám však pocit, že jsem se s časem naučila zacházet úsporněji a využít každé chvilky. 

Berta a Dušičky. Knížka, která mi už nějaký pátek zdobí knihovničku a kterou jsem přečetla jedním dechem. Tak rychle ale asi napsaná nebyla, že? Orientačně, za jak dlouho jsi rukopis měla hotový? Nebo ještě jinak, jak dlouho jsi na něm pracovala?

Bertu jsem psala přibližně dva roky. Původně jsem text vyvíjela ještě na univerzitě v Londýně, kde jsem studovala obor Dětská literatura. On se takto specifický obor v České republice studovat nedá. Před pár lety jsem si řekla, že si to dopřeju. A tak jsem jako jednu část své diplomové práce vyvíjela rukopis, a byla to právě Berta a Dušičky. V teoretické části jsem se potom věnovala tematice smrti v literatuře pro děti a mládež. 

Co určitě mě a ostatní čtenáře bude zajímat je, co Tě nejvíce motivovalo k vytvoření knížky s tak specifickým tématem jako je smrt? 

Myslím, že je to téma, které se dotýká každého člověka. A prostřednictvím knihy se mohou děti často se smrtí setkat poprvé. Podle mého názoru nemůže být lepší místo pro setkání než právě v knižní podobě. Knihu totiž můžete kdykoli zavřít, můžete postupovat podle vlastního tempa. Je to bezpečný prostor, ve kterém se každý pohybuje podle svého. Realita je mnohem náročnější. Zprávy o smrti bývají často nečekané. 

V posledních letech mi zemřelo hodně blízkých lidí. Mám dvě děti a právě s nimi jsem si uvědomila, že je potřeba téma smrti komunikovat, i když je člověku někdy strašně smutno.

Máme rok od oficiálního vydání. Jaké reakce na knížku dostáváš? Plánuješ případně holčičku Bertu zahrnout i do nějaké další knížky na pokračování (podobně jako to bylo třeba s knihami Městečko Lážoplážo)?

Reakce ke mně přichází vesměs hezké. Často dojemné. Teď kolem Dušiček je to zase intenzivnější. Ozývají se mi školky i školy. Těší mě, že se třeba i celá třída vypraví společně na hřbitov, kde pokládají zapálené svíčky na opuštěné hroby. Přesně tak jsme totiž loni knihu pokřtili – na olomouckém hřbitově v Neředíně. Myslím však, že Berta zůstane takto v jedné knize. Vše, co jsem si pro hrdinku přála, se už uskutečnilo. 

Napadá mě k tomu, že by se Tvoje knížka dala aplikovat i jako materiál do výuky, kdy by se na ní dětem dalo jemně vysvětlit téma smrti. Máš nějaké další tipy pro naše budoucí učitele, učitelky, jak by případně téma smrti mohli dále se svými žáky komunikovat?

Za všechny organizace bych ráda zmínila Cestu domů. Jednou z oblastí jejího působení je i nakladatelská činnost. Zaměřují se na knihy, které se dotýkají tematiky smrti a umírání. V jejich nabídce najdete obrázkové knihy i delší prozaické texty pro děti a mládež, které jsou však knihami pro úplně každý věk. To vymezení literatury na literaturu pro děti a mládež je občas velmi svazující. V Cestě domů pořádají semináře a vydávají také množství odborných publikací. 

Vím také, že příběh Berty nezůstal jenom uzavřený v deskách knížky, ale že je venku i audioknížka. Prozradíš nám k tomu více? 

Audiokniha vyšla v nakladatelství Témbr a je možné si ji pořídit v elektronické podobě na stránkách nakladatelství. Je tam k volnému poslechu i pětiminutová ukázka, pokud byste se chtěli na chvilku zaposlouchat. 

Hlas audioknížce propůjčí charismatický Vladimír Javorský. Jak k této spolupráci došlo?

Já jsem si moc přála, aby Bertu a Dušičky namluvil právě Vladimír Javorský. Když se mě z nakladatelství ptali, jestli mám představu o interpretovi, tak jsem jim řekla, že mám. V nakladatelství byli úplně nejlepší – za pár dnů mi napsali, že sny se mají přece plnit a že spolupráci domluvili. 

V dnešním kapku zrychleném světě mi přijde, že papírové knížky ale i jejich audioverze nás umí hezky ukotvit a zpomalit… Jak na tom jsou děti se čtením i z pohledu Tvého oboru?

Žiju nejspíš v bublině svého knihkupectví, ale denně se potkávám s mnoha čtenáři a čtenářkami a přijde mi to tak přirozené. Čtení jistě čelí velké konkurenci, ale je na nás dospělých neustávat v předávání těch kouzelných prožitků, které čtení přináší. Jednak formou předčítání a potom také obklopování se knihami, diskuzemi o nich. Několik let už pořádám čtenářské kluby pro dospělé a letos jsem konečně otevřela i takový klub pro mladší čtenáře a čtenářky. A je to báječné. Sdílení prožitků z přečtené knihy má obrovskou sílu. Každému bych přála být minimálně v jednom čtenářském klubu. Založit jej můžete ve škole nebo třeba u sebe v obýváku.

Psát knížky, obzvláště pro děti vnímám jako velmi krásné a obohacující. Kde nejčastěji čerpáš inspirace na náměty pro své knížky? A plánuješ napsat i něco specificky pro dospělé? (Tedy jsem přesvědčena, že tvé dětské knížky čtou i dospělí, jako třeba já).

Inspirace je všude tolik. Často čerpám ze svých vlastních zážitků a zkušeností. Když mám potřebu něco doprožít nebo si znovu prožít. Psaní je pro mě určitá forma reflexe. Například knižní série o Stele vznikla z mé touhy vrátit se zpátky na Aljašku. Přála jsem si, aby se Aljaška, kde jsem nějaký čas pobývala, dostala do některé z mých knih. Ale až po mnoha letech jsem našla klíč k tomu – přes mašérství, kterému se v knize věnuje Stelin tatínek. Psát prózu určenou pouze dospělému publiku v plánu nemám. Myslím, že je dobré držet se toho, co je člověku blízké a přirozené. Pro mě to jsou právě knihy intendované dětem. 

Chtěla bys vzkázat něco začínajícím literárním autorům?

Ať vám psaní přináší radost a hlavně to, co si od něj sami přejete.

Ptala se Nel Foberová