Dnešní příspěvek našeho bloggera a studenta Jana Šmídy představí projekt Zuřivec. Jedná se o preventivní program k problematice domácího násilí, který zajišťuje Úřad vlády ČR.
Zuřivec je preventivní program založený na práci s animovaným filmem, který vznikl na motivy skutečné události. Filmový příběh zachycuje domácí násilí očima malého chlapce, který prožívá rozporuplné pocity strachu a bezmoci. Na základě filmu, který je vhodný pro žáky 2. stupně základní školy, přináší program jasné poselství a osvětu v oblasti domácího násilí a dává dětem naději na změnu. Přináší také vhodné postupy, jak takovouto situaci řešit a na koho se v případě potřeby obrátit.
Školení k využívání preventivního programu Zuřivec zajišťuje Úřad vlády ČR, kterému se během pár let podařilo proškolit stovky odborníků z praxe. I já jsem v rámci svého profesního rozvoje absolvoval toto školení, následně pak i rozšířené školení pro možnost lektorovat další zájemce o tento preventivní program.
Filmový příběh zachycuje domácí násilí očima malého chlapce, který prožívá rozporuplné pocity strachu a bezmoci.
Součástí celého programu je velmi emotivní animovaný film, metodický list k využití filmu, brožura od psychoterapeuta přinášející řadu doporučení a rozsáhlé inspirativní shrnutí od jedné uživatelky programu.
Preventivní program Zuřivec je velmi mocný nástroj, proto je třeba k němu přistupovat opatrně a s rozvahou. Již při mém prvním využití tohoto programu fungoval současně jako nástroj preventivní, depistážní i diagnostický. Preventivní ve smyslu předání potřebných informací žákům a osvěty o domácím násilí. Depistážní, neboť se nám podařilo odhalit žáka se zřejmými osobními zkušenostmi. A nakonec diagnostický, neboť jsme u žáků, u kterých bylo podezření, že domácí násilí zažívají, tyto zkušenosti nejen potvrdili, ale zjistili i více skutečností.
Preventivní program Zuřivec je velmi mocný nástroj, proto je třeba k němu přistupovat opatrně a s rozvahou. Již při mém prvním využití tohoto programu fungoval současně jako nástroj preventivní, depistážní i diagnostický.
Setkávám se s názory, že žáci nejsou schopni takto těžké téma zpracovat a mluvit o něm. Častokrát si to myslí učitelé, kteří se strachují o své žáky. Určité příčiny obav jsou také způsobeny tím, že samotní učitelé nejsou připraveni mluvit o tématu špatného zacházení s dětmi či násilí na blízkých osobách. Ve skutečnosti jsou žáci připraveni o těchto záležitostech mluvit, důležité je vytvořit jim bezpečné prostředí a v případě, že by se náhodou ukázaly nějaké náznaky, že by snad dítě samotné mohlo domácí násilí zažívat, nepanikařit.
Přinést dětem zažívajícím domácí násilí informaci, že se nejedná o jejich vinu, a že domácí násilí není normální, bývá často klíčové. Děti by měly vědět, co je, a co není násilí. Pedagog tímto způsobem předává informace a vhodné postupy, jak situaci řešit a na koho se mohou děti v případě potřeby obrátit. Jak jsem již psal ve článku ke špatnému zacházení s dětmi, pedagog zde musí být pro žáka. Častokrát je totiž jeho jediným světlem, jedinou osobou přinášející bezpečí. Nezapomínejme na to. Nebojme se tato témata s žáky otvírat, je to téma jako každé jiné a mělo by se o něm otevřeně mluvit. Nezapomínejme, že „násilí je možné zastavit“.
Jan Šmída
コメント