Co (ne)říkat člověku se sluchovým postižením

Zkuste na chvíli zavřít oči a zakrýt si uši. Na okamžik nevidět a neslyšet. Nepříjemný pocit, že? Pro naši bloggerku Lucii Ulrichovou je to ale realita, s níž musí denně zápolit. Její život od dětství ovlivňuje Usherův syndrom, kombinované postižení zraku a sluchu. V tomto příspěvku Lucie upozorňuje, na co si dát pozor při komunikaci s lidmi se sluchovým postižením.



Představte si situaci, kdy sedíte u stolu, u kterého je více lidí. Jsou tam vaši známí, kamarádi nebo rodina. S vypětím sil dáváte pozor, co kdo říká. Z jaké strany se mluví. Najednou konverzace plyne a vy nestíháte rozumět všemu. Slova se začínají ztrácet, protože nestíháte odezírat. Potom věty splývají v jeden neurčitý chaos a vy už ani nevíte, kdo mluví. Odkud to jde?


A najednou – všichni se smějí. Dívám se na ně, usmívám se, protože oni se smějí. Někteří se popadají smíchem za břicho. Co bylo tak vtipné? Říkám: „Copak? Co je tak vtipného?“ S úsměvem a nadějí se dívám do očí toho, kdo je tak trochu schopen vnímat mou přítomnost. „Ale nic…,“ dostane se mi odpovědi.


Slova se začínají ztrácet, protože nestíháte odezírat. Potom věty splývají v jeden neurčitý chaos a vy už ani nevíte, kdo mluví.

S totálním zoufalstvím, beznadějí, pocitem méněcennosti a zbytečnosti jsem v tu chvíli rozsekána na tisíc malilinkatých kousků. Odpovídám: „Aha…“. Zvedám se a odcházím pryč. Má kamarádka, která ušla velký kus cesty za sebepoznáním a za vysvětlení většinové společnosti co to je být člověk s handicapem, na odpověď „Ale nic…“ odpovídá: „A proč se teda scházíte, proč se smějete? Já se chci taky smát.“


Ano! My lidé se sluchovým handicapem se chceme taky bavit, chceme se s vámi smát a chceme slyšet historky, co jste zažili, co se vám nepovedlo a naopak povedlo! Chceme být součástí vašich životů. Chceme, abyste vy byli součástí našich životů.


„To není důležité…“

Pokud mezi vámi sedí člověk se sluchovým postižením a zeptá se vás, co jste si povídali, rozhodně mu neodpovídejte „To není důležité“. Jestli to je nebo není důležité, nechejte na něm. On je svéprávný a umí sám za sebe rozhodnout, co je a není důležité. Nerozhodujte to za něj.


„To neřeš.“

Tuto větu používám já, když nechci nebo nemám čas něco zdlouhavě vysvětlovat, nebo se dokonce obhajovat. Raději si to pak vyřeším sama. Samozřejmě záleží na kontextu celé situace a na tom, jak je tato věta podána. „To neřeš.“ Pokud ji slyším v kolektivu, sama si říkám – a proč to něco tedy vy všichni řešíte? Ráda bych věděla, co řešíte.


„Řekneme ti to potom.“

Neřeknete. Věřte, že ne. A kouzlo situace a vtipu bude „potom“ pryč. Musím se snažit a pak čekat? Život se má žít daným okamžikem. V kolektivu, hluku a směsici hlasů potřebuji jen občas pomoct.


Mávnutí rukou

Ani za odpověď nestojím? Za oční kontakt nestojím? Mávnutí rukou na moji otázku, o čem si povídáte, je asi to nejhorší. Většinou to opravdu není doprovázeno očním kontaktem, který by něco říkal nebo naznačoval. Oční kontakt vysvětluje mnohé. Může znamenat tolik věcí, například: Řeknu ti to potom, řeknu ti to za chvíli, jsou to pitomosti, je to trapný, sám nevím kontext probírané věci, je to dost vtipný, přisednu si za tebou, pojď za mnou atd. Ale jen mávnutí rukou bez očního kontaktu bez okolků znamená: „nestojíš mi za to, abych ti to zopakoval (shrnul)“.


A co teda říkat?

Nejlepší je, když jdu do kolektivu s někým. Mamka, manžel, kamarádka. U nich mám vždy jistotu, že mi věci alespoň shrnou, tím mi nic neunikne a jsem schopna žít společenský život. Pokud vás poprosíme o zopakování, nemusíte nám říkat všechno od začátku, co se říkalo, ale alespoň nám pomožte dostat se do kontextu, co se řeší, proč se lidi smějí a co se bude třeba dít. Děkuji! Žít, ale nevědět, co se kolem nás děje, je opravdu frustrující.


Lucie Ulrichová

557 zobrazení0 komentářů

Související příspěvky

Zobrazit vše