Na našem webovém portále Učitel21 Vás v příštích týdnech a měsících budeme seznamovat s držiteli ceny Učitel roku Olomouckého kraje 2022. Jednu z cen si 28. března letošního roku při slavnostním odpoledni z rukou hejtmana Olomouckého kraje a radního pro oblast školství Olomouckého kraje převzala Daniela Vrajová, která učí žáky na Základní umělecké škole Campanella v Olomouci.
„Velice si vážím nominace v této soutěži. Není pro mě však důležité být vyhodnocena jako nejlepší učitel roku, protože vím, kolik je kolem mě dalších skvělých kolegů. Díky této nominaci mám možnost zamyslet se nad svým profesním životem a vyjádřit tak, co pro mě povolání učitele znamená. Začnu trochu poeticky,“ prozradila na sebe paní učitelka Vrajová v pedagogické reflexi, kterou při své nominaci doručila na hejtmanství Olomouckého kraje.
Vrajová: Že chci být paní učitelka, jsem věděla už v době, kdy se rozhodovalo, kam se budu dál životem ubírat
O její pedagogické kariéře bylo nejspíš rozhodnuto už od velmi útlého věku. „Již jako malá holčička jsem milovala hru na školu. Byla to nejčastější aktivita, jíž jsem se věnovala. Lákalo mě čtení, a tak jsem již ve školce měla tu čest číst ostatním dětem pohádky. Nebylo to často, ale hodně mě to bavilo. Od dětství jsem vedla nejrůznější dětské oddíly a o prázdninách trávila čas s dětmi na táboře. Milovala jsem přípravu zajímavých programů i samotnou realizaci. Ráda jsem pozorovala děti, které si hrály, povídaly a připojovala jsem se ke společným aktivitám. Tato láska mi zůstala dodnes. Každoročně totiž pořádáme pobytové i příměstské tábory, kde se dětem věnujeme a snažíme se s nimi navázat hlubší vztah,“ uvedla Daniela Vrajová.
Takže v době, kdy jsem se rozhodovala, jakým směrem se bude v životě ubírat, tedy měla jasno. „Chci být paní učitelka. Tuto větu ode mě ostatní slýchali často. Bohužel však situace pro mě nebyla úplně příznivá. Mnohokrát se mě snažili rodiče přesvědčit, abych si vybrala jiné povolání, protože nepocházím z ‚kádrově čistých poměrů‘ a nedostanu proto od školy doporučení, abych se dostala na pedagogickou fakultu,“ píše ve své pedagogické reflexi Vrajová.
Stala se ze mě paní učitelka! Vážila jsem si této možnosti, protože jsem věděla, že nebyla samozřejmá
I přes všechny tyto problémy si stále trvala na svém a neviděla důvod, proč by se nemohla učitelkou stát. A nakonec to dokázala.
„K velké úlevě rodičů a k mojí obrovské radosti přispěla polistopadová změna poměrů v roce 1989. Tehdy se situace obrátila a já jsem mohla jít vstříc svým vysněným zítřkům,“ prozradila Vrajová, co ji nakonec dovedlo k profesi učitelky.
„Stala se ze mě paní učitelka! Vážila jsem si této možnosti, protože jsem věděla, že nebyla samozřejmá a pustila jsem se s chutí do práce. Nastoupila jsem do základní školy v Olomouci, kde jsem učila děti na prvním stupni. Po mateřské dovolené jsem se věnovala dalším dětem. Vyzkoušela jsem si práci na základní škole se zaměřením na hudební výchovu, vedla jsem děti na malotřídní škole i ve třídách vybraných dětí s nadáním. Na své žáky dodnes s láskou vzpomínám, a když je potkám po letech, ráda poslouchám, jak se jim daří a co v životě dokázali,“ uvádí s úsměvem Vrajová.
Ráda žákům připravuji projektové dny zaměřené na konkrétní témata, v nichž můžeme propojovat dovednosti z různých předmětů dohromady
Přes organizací různých akcí, které jako pedagožka pro své žáky připravovala, se s nimi snažila vybudovat si osobní vztah. Dodnes proto vzpomíná na nejrůznější akce a školy v přírodě, kde s dětmi absolvovala různé zajímavé aktivity spojené s přírodou i noční hlídání tábora.
„Ráda žákům připravuji projektové dny zaměřené na konkrétní témata, v nichž můžeme propojovat dovednosti z různých předmětů dohromady. Čas od času se tedy z naší třídy stanou průzkumníci vesmíru, odborníci na hasičskou techniku či Jaroslava Foglara nebo zažijeme zastavení v podobě příběhů lidí, kteří žili v historii, například v době 2. světové války,“ uvedla Vrajová, jak se snaží pracovat s tématy, která dětem předkládá.
Nakonec se ale od běžných tříd dostala k umělecké škole a pěveckému sboru Campanellla. „Vzhledem ke své lásce k hudbě, jsem byla před dvaceti šesti lety oslovena olomouckým sbormistrem Jiřím Klimešem, abych se věnovala přípravným oddělením pěveckého sboru Campanella. Zpívání ve sboru mě vždy bavilo a najednou jsem měla možnost vést děti k hudbě a rozvíjet jejich hudební dovednosti. Pěvecké zkoušky mě dodnes naplňují radostí. Přestože se konají až v pozdních odpoledních hodinách a mnohdy už na mě dopadá únava z celého dne, malí zpěváci mě znovu dokáží naplnit pozitivní energií,“ prozrazuje s úsměvem.
Nakonec i díky tomu cítí, že má její práce smysl. Těžké období pro ni bylo ve chvílích, kdy byly během pandemie nemoci Covid-19 uzavřené školy, kdy se všichni snažili vymyslet, jak pracovat s nejmenšími zpěváky. Velký kus práce v tomto podle Vrajové odvedla technika.
„Pomohla nám v tom technika, kdy jsme natáčeli místo každé hodiny videa, aby si děti mohli s námi zazpívat alespoň doma. Chceme totiž, aby stále platilo, co Čech, to muzikant!“ dodává Vrajová.
V praxi pro ně nebude tak stěžejní, jací jsou odborníci na daný předmět, ale daleko důležitější bude jejich kladný vztah k dětem
Zároveň je ráda, že může své zkušenosti předávat i dalším generacím učitelům, pracuje totiž na takzvané fakultní základní škole, kam chodí na praxi mladí studenti pedagogické fakulty. Zároveň několik let působila jako odborný asistent na katedře hudební výchovy. A právě tam si dle svých slov všimla, jak důležitá je komunikace.
„Zde jsem si uvědomila, jak je důležité mluvit se studenty o situacích, které mohou ve škole zažít. V praxi pro ně nebude tak stěžejní, jací jsou odborníci na daný předmět, ale daleko důležitější bude jejich kladný vztah k dětem a chuť připravovat pro ně zajímavý program. Naše školy potřebují učitele, které bude jejich práce bavit a naplňovat, aby vše mohli předávat svým žákům,“ uvedla.
Stále se raduji z možnosti vykonávat toto povolání, kdy je možné děti něco naučit
Zároveň se ve své reflexi zamýšlí nad tím, co jí přineslo dění v poslední době. „Jsem vděčná za život plný nových situací, které nás učí zamýšlet se nad hodnotami života. Myslím tím právě tuto neklidnou a zvláštní dobu, kdy se i ve školství učíme využívat nové metody a zdokonalujeme se v technických záležitostech. Děti nám sice ´šlapou na paty´, ale já se od nich ráda nechávám poučit. Vždyť jejich pohled na svět může být daleko jednodušší a jasnější,“ oceňuje současnou generaci dětí.
Zároveň sama říká, že má i štěstí na své nadřízené, kteří si zaslouží obdiv a je vděčná, že jí dávají možnost svobodné volby a práce s dětmi tak, jak jí říká její vlastní svědomí.
„Stále se raduji z možnosti vykonávat toto povolání, kdy je možné děti něco naučit. Jako nedílnou součást učitelského povolání vnímám nutnost mluvit se žáky o důležitých věcech, vést je k samostatnému přemýšlení nad životem, podporovat je v jejich dovednostech a vychovat z nich tolerantní lidi, kteří se budou s chutí zapojovat do života,“ uzavírá svou reflexi Vrajová.
Text: Lukáš Blokša
Foto: Lukáš Blokša, archiv Daniely Vrajové