Na Pedagogické fakultě UP každoročně probíhá grantová soutěž IGA, určená k podpoře výzkumu akademických pracovníků i studentů fakulty. Prostřednictvím připravovaných článků bychom vás rádi seznámili s některými z řešených projektů. Jedním z nich je projekt Nová média ve výuce průřezového tématu mediální výchova. Ten nám představil hlavní řešitel Dominik Voráč.
Mohl bys čtenářům svůj IGA projekt představit?
IGA projekt se dotýká mého zájmu z doktorského studia, kde se snažím položit teoretický základ mediální výchovy. Abych jej mohl položit, měl bych vycházet z různých výzkumů, týkajících se například stavu mediální výchovy ve školách. Nebo i toho, jestli a jak si případně žáci přejí, aby probíhala výuka mediální výchovy.
Žáků se pak ptám i na to, zda jsou pro ně témata z nových médií důležitá. Ve shrnutí by se tedy dalo říct, že jsem vytvořil výzkum se zhruba čtyřmi tisíci respondenty, kterých jsem se ptal na různá témata související s mediální výchovou – hoaxy, propaganda, digitální wellbeing, influenceři apod. Ptal jsem se jich, zda jsou pro ně tato témata důležitá a jestli by se měla učit ve škole.
Kromě toho jsem se jich například ptal, zda-li ví, co je to trollí farma či jak funguje reklama na sociálních sítích, ale i další věci.
A co ses dozvěděl?
Že většinu témat, která jsem dal do výzkumu, považují za důležitá. A shrnul bych to tak, že poptávka převyšuje nabídku. Protože má druhá otázka byla, zda se je někdy učili ve škole. Zjistil jsem, že by žáci chtěli, aby se tyto věci učily, ale většinou se to neučí.
Kdo se tvého výzkumu zúčastnil?
Šlo o žáky z druhého stupně základních škol a studenty středních škol.
Většinu témat, která jsem dal do výzkumu, považují žáci za důležitá. Shrnul bych to tak, že poptávka převyšuje nabídku. Zjistil jsem, že by žáci chtěli, aby se mediální výchova učila, ale většinou se to neučí.
Mediální výchova je už nějakou dobu velkým tématem. Jak důležitým je?
Já jakožto člověk, který se mediální výchovou zabývá, vám možná zkresleně řeknu, že je tématem důležitým. Musíme ale sledovat debatu kolem revize rámcových vzdělávacích programů. Uvidí se, jak do nich bude toto téma zakomponováno.
Existují už indicie, jak by to mohlo vypadat?
V médiích se stále říká, jak je mediální výchova důležitá, ale zdá se mi, že ta důležitost nějak extra do nových RVP zakomponována nebude. Nemám přesné informace o rozsahu či náplni mediální výchovy, měla by být tak nějak ve všech předmětech, podobně jako je tomu teď. To ale může svádět k tomu, že se mediální výchova bude učit opět jen na papíře, tak jak mi několik učitelů přiznalo. Asi nejdůležitější je, když učitel sám chce mediální výchovu učit, má k tomu odpovídající znalosti a také dostatečné podklady k výuce.
Když se vrátíme k tvému projektu, jeho výstupem je kniha. Co v ní lze najít?
Největším výstupem je realizace výzkumu, který provádím ve své disertační práci. V knize jsem ale chtěl napsat o tom, proč je důležité učit nová média ve škole. Například u tématu digitálního wellbeingu uvádím statistiky, ze kterých vyplývá, že některým jedincům nemusí například sociální sítě dělat dobře a co se s tím tedy dá dělat.
Škola by nás měla připravit na reálný život, kterým je ale dnes už i ten digitální. Není to ale o tom odmítat například sociální sítě a hraní her, ale naučit se s tím pracovat. V knize jsou zmíněné různé výzkumy, ale i další důvody, proč o těchto věcech učit.
Mladší, ale i starší generace totiž začíná žít minimálně stejně v digitálním světě jako v tom reálném. A škola by nás měla připravit na reálný život, kterým je ale dnes už i ten digitální. Není to o tom odmítat například sociální sítě a hraní her, ale naučit se s tím pracovat. V knize jsou zmíněné různé výzkumy, ale i další důvody, proč o těchto věcech učit.
Pomocí knihy se ale snažím rozbořit i různé mýty. Například o tom, že za střílení ve školách může hraní násilných počítačových her. Vyznění knihy tedy je, že tady máme nějaká nová média, která nám mohou kvalitu života jak zlepšovat, tak také zhoršovat. Důležité ale je naučit se s nimi pracovat.
Když už se bavíme o nových médiích. Jaký je tvůj vztah k nim?
Vnímám to tak, že například jako v reálném životě můžeme například sportovat, což je pozitivní jev, tak si ale můžeme vybudovat například závislost na nikotinu, což je negativní. Stejně tak v digitálním světě můžeme být náchylní. Můžeme mít například závislost na sociálních sítích, počítačových hrách a podobně. Hraní her nemusí být špatné, ale měli bychom vědět, jak s tím pracovat.
Dobrým příkladem jsou influenceři. Jsou tací, kteří mají zajímavý a kvalitní obsah, pak jsou tady ale tací, kteří jen chtějí prodat svou značku a jdou primárně po penězích.
A já si myslím, že škola by měla umět říct žákům, že ano, máme tady nějaké influencery, dobře, ale pozor na to, můžou jít jen po zisku a propagovat produkty, které nemusí být úplně kvalitní či zdravé.
Myslím si, že škola by měla umět říct žákům, že ano, máme tady nějaké influencery, dobře, ale pozor na to, můžou jít jen po zisku a propagovat produkty, které nemusí být úplně kvalitní či zdravé. Zároveň si ale myslím, že v nových věcech se žáci orientují víc než učitelé. A to je problém.
Zároveň si ale myslím, že v nových věcech se žáci orientují víc než učitelé. A to je problém. Taky mám pocit, že svět mladých je dnes svět TikToku a Instagramu, což ale není svět učitelů. Takže učitelé by sice mohli dát nějaký kritický pohled na tyto věci, ale pokud jim úplně nerozumí, nemusí být přesný.
Problém je pak v tom, že žáci se sice v onom prostředí pohybují a do jisté míry vyznají, zároveň ale nemusí porozumět některým negativním jevům, které na ně z onoho prostředí působí. Před nedávnem jsem spolupracoval s neziskovou organizací Anabell, která se zaměřuje na poruchy příjmu potravy. Na konferenci, kterou pořádala, byl zajímavý příspěvek o tom, jak skupina dívek, které chtějí zhubnout, si vytváří své vlastní komunity na sítích a vznikají sociální bubliny, ve kterých se navzájem podporují, což pak vede k větší radikalizaci dané skupiny a k úplnému posunutí toho, co je „normální“. A to je například něco, co ti žáci, ale ani dospělí, nemusí vědět – že názor v jedné bublině není názor, který by mohl být stoprocentně správný. Protože oni vidí jen tu svou komunitu, jen ty názory, se kterými souhlasí. A to je například věc, ve které je potřeba osvěta, protože se to nemusí týkat „jen“ poruch příjmu potravy, ale sociální bubliny hnány dezinformacemi mohou vytvořit nestabilní prostředí pro celé demokratické prostředí.
Zpracováno redakcí U21
Foto: Lukáš Blokša