Benjamin Levíček je dalším z bloggerů, kteří nám pomáhají připravit studentky a studenty učitelství na inkluzi tím, že sdílejí své postřehy a zkušenosti ze života s postižením. Benjamin se potýká nejen se zrakovým znevýhodněním, ale i s diabetem – a jak říká, snaží se vést plnohodnotný život a předávat druhým radost z něj. Je studentem gymnázia a skvělým muzikantem, rád píše, cestuje a věnuje se IT technologiím. V tomto příspěvku vysvětlí, jak se nevidomý člověk orientuje v prostoru a v čem je pro něj nepostradatelná bílá hůl.
Jedním z aspektů, který je pro život zrakově znevýhodněné osoby problematický, je samotná orientace v prostoru. V tomto článku bych rád vysvětlil, proč tomu tak je, jak se případné problémy dají řešit a jakým způsobem nevidomému můžete pomoci, pokud jej uvidíte na ulici.
V novém prostředí trasu prostě neodkoukám
Ve chvíli, kdy se vidící člověk dostane na neznámé místo, díky vizuálnímu vjemu si o něm poměrně snadno učiní přehled a většinou mu příliš dlouho netrvá se na něm zorientovat. Jiné je to ale u lidí se zrakovým handicapem. Zejména u úplně nevidomých, jako jsem třeba já, je pro zorientování nezbytné, aby jim někdo jiný neznámé prostředí ukázal, přesně vysvětlil, co se kde nachází, a celé si je s ním prošel. Toto platí jak pro vnitřní, tak vnější prostory. Zejména v těch vnějších se můžete potkat s nástrahami, jako jsou rozkopané ulice, schránky či cedule ve výšce očí nebo třeba zahrádky restaurací. Já osobně na mnou nejčastěji navštěvovaná místa trefím, pakliže se však mám dopravit tam, kde to příliš neznám, pomáhají mi technologie.
Na místa, kam chodím nejčastěji, zvládnu dorazit vcelku bez problému, pokud se však mám dostavit do cizího prostředí, pomůže mi navigace v chytrém telefonu. Bílou hůl či doprovod ale ani navigace nahradit nedokáže.
Navigace není záchrana, život ale usnadní
Osobně k orientaci ve vnějším prostoru vždy používám bílou hůl. Díky tomu, že ji mám neustále před sebou, poznám, kdy jsou přede mnou schody, přechod či jiné překážky, a mohu na ně snadno reagovat. Jak jsem již výše avizoval, na místa, kam chodím nejčastěji, zvládnu dorazit vcelku bez problému, pokud se však mám dostavit do cizího prostředí, pomůže mi navigace v chytrém telefonu. Všechny dnešní smartphony již disponují odečítačem obrazovky, mluvícím programem, jenž předčítá obsah telefonu na obrazovce. Co se týče samotné navigace, v aplikačních obchodech App Store a Google Play najdete jak programy určené přímo nevidomým, tak i běžně dostupné softwary, kterým většinou dávám přednost já.
Rozhodně si ale nemyslete, že navigace dokáže nahradit bílou hůl či doprovod. Sice vám řekne, do jaké odbočky se máte vydat, křižovatky už ale neoznamuje. O opravujících se ulicích, cedulích či schránkách, které navíc často nemohu zaznamenat bílou holí, ani nemluvím. Proto je i pro chůzi s navigací podstatné, aby nevidomý perfektně ovládal chůzi s bílou holí a dbal na zvýšenou opatrnost.
Co dělat, když potkáte nevidomého na ulici?
Jestliže uvidíte osobu se zrakovým handicapem kráčet po ulici a rádi byste jí pomohli, nikdy není od věci položit otázku, zda pomoc vyžaduje. Pokud by se nevidomému pomoc hodila, nejprve si zjistěte, kam jde a co přesně by od vás potřeboval, a až poté jej nasměrujte; nikdy jej někam neodvádějte bez jeho souhlasu. Pokud pomoc odmítne, můžete směle jít dále a nechat jej být.
Ještě jednou bych rád zdůraznil jeden fakt. Zrakově handicapovaného zásadně neodvádějte bez toho, aniž byste jej oslovili. Často od vás pomoc nevyžaduje, a tím, že jej odvedete, byť správným směrem, jej můžete vyvést z cesty, na niž je zvyklý. Jasně, možná si někdy všimnete toho, že určité místo zbytečně zdlouhavě obchází, je ale pravděpodobné, že si na složitější cestu zvykl, a do cíle dojde. Vždy se raději zeptejte, a až pak jednejte. Výjimkou budiž to, pokud se nevidomý člověk ocitne uprostřed silnice, kde jezdí spousta aut, a mohlo by se mu něco stát. To je vždy lepší včas zakročit.
Benjamin Levíček