Učitelka na konci sil. Profesní situace

Co se děje, když učitelka na konci pololetí dojde na hranici svých sil? Jaroslava Ševčíková nabízí osobní a místy ironický pohled na profesní realitu, ve které se střetává odpovědnost, očekávání žáků i tlak okolí. Text otevírá téma hranic učitelské práce, únavy i drobných absurdit každodenní školní praxe.

Končí jedno pololetí, zhodnotíme výkony žáků, rozdáme vysvědčení a (myslím, že každý) učitel už přemýšlí o tom dalším pololetí. Navzdory článkům v mediích nejsou učitelé obecně žádní lenoši, kteří se nepředřou. I když samozřejmě nemohu mluvit za všechny.

Fascinuje mě soustavné promílání učitele, učitelských kompetencí, práv a povinností v médiích i veřejností. Ale to okouzlení laické veřejnosti povoláním, které je i mým, mě vlastně těší, a to i když články podle nadpisů nevyznívají dobře. Ale o kom se mluví, je asi důležitý.

Je konec pololetí.

Jsem na konci svých sil i kapacit. Vnímám střípky konverzace s žáky a snažím se udržet pozornost. Jsem tu přece pro ně. Pro všech 256 žáků, se kterými v tomto školním roce pracuji a kterým teď uzavírám klasifikaci.

Ž: Paní učitelko nešlo by to nějak… no jako, abych měl lepší zámku na vysvědčení?

U: To víš, že šlo.

Ž: Oddechne si.

U: Stačí se líp učit, projevit aktivitu, prokázat znalosti, či aspoň více píle…

Ž: A jinak by to nešlo, třeba že bych napsal referát?

U: Hmmm, referát? A o čem? O nějakých faktech, datech, s odbornou argumentací?

Ž: No já spíš myslel, že bych napsal svůj názor.

U: A bude to poučený názor, třeba na téma, jehož znalost jsi neprokázal, tvůj výkon byl hodnocen nedostatečně?

Ž: No… já myslel spíš ten názor na to, jak nás učíte a jak mě to v hodinách baví a tak.

U: Za takový názor bych jistě poděkovala, ale ne, to na vylepšení hodnocení tvých vědomostí nestačí. A ani nevíš, jak mě to mrzí.

Učitelé jsou prý doma ve dvanáct, snad nejpozději ve dvě odpoledne. Psali o tom někde na webu. Tak to je divné. Je 16.30 hod. a já se snažím odejít ze školy, ale ještě musím vyhodnotit poslední písemky, dopsat formativní hodnocení do každé z nich, a mám jich třicet. Pak vložit známky do Bakalářů a pak asi deset minut odpovídat na reakce žáků, kteří jsou stále online… Pak ještě doplnit školní matriku, dořešit omluvenky, dopsat pochvaly a pokárání a připravit se na pedagogickou radu. Přípravy na výuku už dělat nemusím, je týden před koncem pololetí. Už JEN opakujeme, a to mám v hlavě.

Učitelé jsou prý doma ve dvanáct, snad nejpozději ve dvě odpoledne. Psali o tom někde na webu. Tak to je divné. Je 16.30 hod. a já se snažím odejít ze školy, ale ještě musím vyhodnotit poslední písemky, dopsat formativní hodnocení do každé z nich, a mám jich třicet.

Přijdu v podvečer domů. Složím nákup, sesunu se na sedačku a tupě zírám. Manžel mi dá sklenku vody, zeptá se, jestli nechci víno, a pak mě mile pohladí, jako nemocné dítko, a zeptá se: „Proč sis dala chladit klíče?“

Netuším. „Kam chladit?“

„No do lednice!“

Další den ve škole.

Ž: Paní učitelko, vy jste už včera uzavřela klasifikaci, já tam mám průměr 1,56 a chtěla bych jedničku! (oznámí mi obviňujícím hlasem žákyně ráno hned u dveří do třídy)

U: Ano, když to říkáš, bude to tak, nevidím před sebou hodnocení. A máš k tomu nějakou otázku?

Ž: Otázku ani ne, ale chtěla bych jedničku.

U: Respektuji tvé přání, ale do kdy měla být uzavřená klasifikace?

Ž: Do včerejška.

U: Takže jsem uzavřela v termínu, nikoliv předčasně.

Ž: Hmmm, ale já jsem myslela, že by to nějak šlo.

U: Jak dlouho znáš průměr svých známek, kdy jsem zapsala tu poslední?

Ž: Asi před týdnem.

U: No přidej, před patnácti dny. Měla jsi dost času na řešení této situace?

Ž: Ale já jsem myslela, že byste to nějak mohla vyřešit vy.

U: Opravdu nemohla, a ani nevíš, jak mě to mrzí.

Přijdu v podvečer domů. Složím nákup, sesunu se na sedačku a tupě zírám. Manžel dnes připravil večeři. Hezky to vonělo. Na stole už byla sklenka vína. Ne, nejsem alkoholik. Jen si potřebuji odpočinout a důvodem pro to, abych chvíli mohla posedět, je něco sníst či vypít, a pít kávu kolem sedmnácté hodiny je na mě dost pozdě.

„Proč sis nechala boty a kabelku v koupelně?“ vyzvídá manžel.

Protože! Protože! Protože!

… je pololetí, jsem učitelka, jsem na konci svých sil a nešlo by to nějak ani nijak, i když mě to opravdu mrzí!

Ale nebojte se. Dám se do pořádku a už od příštího týdne zase začnu myslet s hlavou otevřenou. Budu myslet na své žáky, na vylepšení své výuky, na zpříjemnění jejich učení… a možná i na to, jak by to příště šlo… nějak… lépe. Hlavně nechladit klíče a nekoupat boty ani kabelky!

Jaroslava Ševčíková