Benjamin Levíček je jedním z bloggerů, kteří nám pomáhají připravit studentky a studenty učitelství na inkluzi tím, že sdílejí své postřehy a zkušenosti ze života s postižením. Benjamin se potýká nejen se zrakovým znevýhodněním, ale i s diabetem – a jak říká, snaží se vést plnohodnotný život a předávat druhým radost z něj. Je studentem gymnázia a skvělým muzikantem, rád píše, cestuje a věnuje se IT technologiím. Baví ho i sport, který je zároveň tématem nejnovějšího příspěvku.
Život lidí se zrakovým znevýhodněním je v mnohém výrazně odlišný od fungování osob bez zrakové vady, a to ať už se bavíme o orientaci v prostoru, ovládání technologií, nebo o volnočasových aktivitách.
Jeden z druhů zábavy, který i mne naplňuje, je provozování sportů. A jak už asi tušíte, také tato činnost je v praxi rozdílná, pokud ji srovnáme s běžnými sporty. Rozhodně ale ne tak, jak by se na první pohled mohlo zdát. Některé ze sportů jsou takřka shodné s těmi klasickými.
Zaměříme-li se například na atletiku, plavání či některé zimní nebo míčové sporty, v lecčem se těm běžným podobají. Co se týče atletiky, patrné rozdíly jsou převážně při běhu, kde úplně nevidomí závodníci potřebují traséra. Ten je se závodníkem spojen pomocí gumičky, běží těsně před ním a naviguje jej, nesmí jej však táhnout nebo zrychlovat. V ostatních atletických disciplínách, jako je třeba skok daleký, stojí trasér v místě, kam se má nevidomý rozbíhat, a pomocí hlasu jej naviguje správným směrem.
V případě slabozrakých závodníků traséři většinou nejsou potřeba.
U zimních sportů je ale prakticky za všech okolností nutné mít při sobě traséra, ať už se bavíme o sjezdovém či běžeckém lyžování, nebo o bruslení. Asi nejtěžší je koordinace na sjezdových lyžích, kde trasér jede před lyžařem a naviguje jej za pomocí hlasu. Vzhledem k hluku, který sjezdové lyže způsobují, je vhodné při trasování použít reproduktor.
Přejdeme-li k míčovým hrám, jsou zde pravidla o něco složitější. Aby i úplně nevidomí věděli, kde se míč nachází, je vždy nutné jej opatřit rolničkami, díky nimž je zřetelně slyšitelný. Takto mohou zrakově znevýhodnění sportovci provozovat například fotbal; při něm jsou ale kromě ozvučeného míče potřeba také navigátoři, kteří jednotlivým týmům pomocí hlasových pokynů pomáhají s orientací. K dalším míčovým sportům se dostaneme v odstavcích níže.
Přijdou na řadu sporty, které pravděpodobně ještě neznáte
Existuje mnoho sportovních disciplín, s nimiž se v běžných situacích nesetkáte. Jednou z nich je goalball, kde proti sobě nastupují dvě tříčlenná družstva. Ti si proti sobě na hřišti o délce 18 m posílají poměrně těžký ozvučený míč, a snaží se jej dostat do branky délky 9 m. Obrana se provádí zpravidla vleže, při pohybu tedy míč nesmí letět vzduchem. Délka zápasu činí 24 minut, hra je rozdělena na dva poločasy.
Já osobně provozuji showdown, což je jakási alternativa ke stolnímu tenisu. V tomto sportu proti sobě nastupují dva hráči, kteří se pomocí pálek snaží dostat míček do soupeřovy branky. Stůl je obdélníkového tvaru, po stranách najdeme mantinely. Uprostřed něj se nachází středová deska, kdy je nutné vystřelovat míček výhradně pod ní, nesmí tedy létat ve vzduchu. Hraje se na dva či tři vítězné sety; set získává ten, který dosáhne jedenácti a více bodů, přičemž je nutné, aby měl minimálně dvoubodový náskok před soupeřem. Gól je počítán za dva body, po chybě získává jeden bod protihráč.
Záběry z showdownového turnaje
Jedním z méně známých, přesto však zajímavých sportů je zvuková střelba. Při ní nevidomý slyší pípání, čím je tón vyšší, tím blíže ke středu míří. Po deseti pokusech se sečtou body, vítězem se stává ten, kdo jich nasbírá nejvíce.
Poslední zajímavostí, kterou bych rád zmínil, je fakt, že všichni sportovci bez výhrad musí mít téměř vždy zakryté oči klapkami. Je to zejména proto, že jednotlivé zrakové vady jsou rozdílné a tímto krokem se tedy eliminují výhody sportovců, kteří vidí lépe.
To však neznamená, že by se zdraví sportovci mohli účastnit soutěží pro zrakově znevýhodněné, mají totiž výhodu lepší představivosti, proto by podmínky dle mezinárodních pravidel nebyly rovné.
Sportů není málo, dostat se k pohybu je však relativně složité
Jak můžete sami po přečtení článku vidět, sportů pro osoby se zrakovým handicapem je poměrně velké množství, a to jsem ani zdaleka nepopsal všechny. Na jednu stranu je skvělé, že takovéto možnosti pro nás nevidomé jsou, abych ale řekl pravdu, vůbec není jednoduché se ke sportům propracovat. Většinou se totiž provozují spíše ve větších městech, a to ani zdaleka ne ve všech. Při většině aktivit je navíc zapotřebí vidící osoby, nevidomý si tedy nemůže jít například sám zaběhat nebo si ve skupině bez vidících zahrát fotbal. Z mého pohledu je důležité, aby se i nevidomí a slabozrací snažili nějaké sporty provozovat a udržovali se tak v kondici.
Benjamin Levíček