Jsem občan druhé kategorie a vysvětlím proč

Naše bloggerka Kristýna Mariáková se ve svém blogu věnuje tématu života se sluchovým postižením z pohledu plně integrovaného neslyšícího člověka. Dnes se s ní podíváme na strasti kulturního života neslyšících osob. Proč jsou osoby se sluchovým postižením ve většině případů odstřiženy od kulturního života? Je možné s tím něco dělat?



„Cítím se jako občan druhé kategorie,“ prohlásil neslyšící multižánrový umělec Rinkoo Barpaga, když vysvětloval svůj vztah ke kultuře. Zatímco celý svět se těší na premiéru nějakého filmu či divadla, pro neslyšícího člověka je premiéra nicneříkajícím pojmem. Takhle funguje filozofie audiovizuální tvorby i v dnešní moderní době, ve 21. století. Filmy, divadlo anebo koncerty jsou prostě neslyšícím lidem informačně nepřístupné. Neobsahují titulky. A ani simultánní překlad do znakového jazyka. Kultura tak, jak ji znáte a jak je pro vás běžná, není pro neslyšící. Je určena pro vás, většinovou populaci. Jako by byla přirozeně vyhraněná. Ale dle mého by kultura vyhraněná rozhodně neměla být. Měla by být otevřená bez rozdílu všem skupinám. Ale není.


Mám pochopení pro to, že není možné zajistit kulturní přístupnost, když divadelní představení stěží navštíví neslyšící člověk. Mám velké pochopení pro absenci informační přístupnosti, když kinosál nenavštívil ani jeden neslyšící člověk. Pak je určitě zcela zbytečné promítat film s titulky. Ale nemám pochopení pro to, že společnost a tvůrci audiovizuálního a kulturního obsahu nepřemýšlejí nad kulturou přístupnou všem. Musí přemýšlet nad neslyšícím publikem. Brát ho v potaz. Ne dělat, že neslyšící lidé neexistují. Musí fungovat nějaké řešení, díky kterému se neslyšící lidé nebudou cítit občany druhé kategorie.


Existují umělecky tlumočená divadelní představení, ale těm já nerozumím. Umělecký znakový jazyk se odlišuje od českého znakového jazyka. A já tak místo toho, abych si příběh užila, luštím vizuální hieroglyfy.

Mně osobně vadí, že mám velmi slabé kulturní bohatství, protože jsem přesvědčena, že kultura je jedním z nejdůležitějších zdrojů informací, přehledu a moudrosti. Odmala a vlastně doteď nemohu chodit do divadel, i přestože některá divadla v posledních letech nabízejí divadelní představení pro neslyšící. To ale nepředstavuje zcela optimální řešení pro neslyšícího, jako jsem já, protože tu mám za A) umělecky tlumočená divadelní představení, tj. představení se simultánním překladem do uměleckého českého znakového jazyka, kdy vedle herce stojí umělecký tlumočník; jsou to představení, kterým já nerozumím. Umělecký znakový jazyk se odlišuje od českého znakového jazyka. A já tak místo toho, abych si příběh užila, luštím vizuální hieroglyfy. Za B) titulkovaná představení pro mě vhodná také nejsou, protože titulky jsou vytvořené dopředu a nekorespondují s právě probíhající mluvou herců, která má většinou improvizovaný aspekt. Cítím se ochuzena o kompletní umělecký zážitek, protože se nemůžu smát s publikem, když titulky nereflektují přidané herecké glosy. Divadlo pro neslyšící a jsem pořád ten občan druhé kategorie.


Více než to divadlo mi vadí, že všechny animované filmy a česká filmová tvorba v kinech jsou bez titulků. Ale ještě víc mi vadí (nebo spíše slušně řečeno mě vytáčí), když si nemůžu pustit titulky ani v televizi nebo na (pro mě pitomých) streamovacích platformách. Existuje jich několik a světe div se, pořád musím usilovně vybírat, na co budu koukat. A skutečně ten výběr často neodpovídá mému aktuálnímu zájmu. Protože to, co chci vidět, vidět nemohu. Titulky chybí. Nejsou. Zapomněli je udělat. Nebo prostě necítí potřebu je přidat. Nejste většinová populace, proto. Přestala jsem psát stížnosti. I když vím, že bych si stěžovat měla i dále, aby se tato problematika víc a víc zviditelnila. Člověk si nestěžuje za sebe, ale za celou komunitu neslyšících.


Titulky mají širokospektrální využití. Nejsou jen pro neslyšící. Jsou pro cizince, kteří se učí česky. Jsou pro ohluchlé lidi, a že jich bude vlivem akustického smogu víc a víc. Jsou pro matky uspávající dětí.

Přitom titulky mají širokospektrální využití. Nejsou jen pro neslyšící. Jsou pro cizince, kteří se učí česky. Jsou pro ohluchlé lidi, a že jich bude vlivem akustického smogu víc a víc. Jsou pro matky uspávající dětí. Jsou nakonec pro většinovou populaci. Téma titulků v českém prostředí řeší několik let Věra Strnadová, mimochodem neslyšící paní. Díky její dlouhodobé mravenčí a poctivé práci se situace s titulky u nás o dost zlepšila. Ale pořád máme co dohánět, abychom byli v tomto směru rovnocenní s ostatními západními zeměmi, kde je možné si zapnout televizi a titulky běží doslova všude. Přesně toto je takový americký sen českých neslyšících. A já pořád čekám na nějaký velký AHA moment v české filmové tvorbě, kdy filmovým tvůrcům konečně dojde, že zajištění titulků k jejich filmům není vůbec zbytečné, ale nutné.


PS: Pokud máte ve svém okolí člověka se sluchovým postižením, nezvěte ho do kina na film bez titulků. A pokud budete v jeho přítomnosti pouštět cokoliv v televizi, zkuste zapnout titulky nebo najít něco jiného s titulky. Udělejte to automaticky. Přece je jako vy, občan první kategorie.


Jestli článek zaujal, budu ráda za jeho sdílení!


Kristýna Mariáková

676 zobrazení1 komentář

Související příspěvky

Zobrazit vše