Sylva Kočí, naše bloggerka píšící o autismu, se tentokrát zamýšlí nad krásou. Jak říká, krása nás staví na různé startovní čáry a po celý náš život spoluutváří naši hodnotu. A jak souvisí s krásou autismus? Přečtěte si příspěvek blogu, v němž odbornice na autismus dává nahlédnout do světa rodin dětí s PAS.
Pojďme dnes společně mluvit o kráse… Je to čistě pozitivní esence života? Jak se vlastně dotýká každého z nás? A proč ji, sakra, zmiňuji v souvislosti s autismem??
Bůh stvořil svět a bylo to dobré... Možná by se hodilo říct: „… bylo to dobré a krásné…“
Zajímavé vlastně je, že nám nikdo neřekl, že když zapadá slunce, tak je to vlastně krásné. Prostě to víme.
Často se mi stává, když sama procházím krajinou, že se dostávám tak trochu do transu, když v tichosti nasávám celou tu krásu, kterou příroda tak okázale nabízí. Možná je to věkem (no ano, je to věkem), ale vídávám teď mnohem víc krásy, než jsem viděla dřív. Ta krása je mi drogou, co mi dobíjí baterky. Zajímavé vlastně je, že nám nikdo neřekl, že když zapadá slunce, tak je to vlastně krásné. Prostě to víme. Pro někoho to mohou být plátna starých mistrů, pro jiného jazz Emila Viklického. Každopádně to, co nás dobíjí, je vždycky krása… Takhle to tedy s krásou vypadá dost plusově.
Jenže krása také determinuje, vyznačuje hranice, říká nám, co je dobré a co ne, vytváří kategorie.
Jenže krása také determinuje, vyznačuje hranice, říká nám, co je dobré a co ne, vytváří kategorie. Podle krásy se hodnotíme, posuzujeme a odsuzujeme, jsme přijímáni, nebo také odmítáni. A to jak ženy, tak muži, a dokonce i děti. Krása nás staví na různé startovní čáry a po celý náš život spoluutváří naši hodnotu. Jen málokdo vnitřně dozraje do hlubokého láskyplného přijetí sebe sama takového, jaký je. Naše podoba, náš vzhled je něco, s čím jsme konfrontováni dnes a denně a stejně tak si každý den vytváříme představy o lidech kolem nás mimo jiné podle toho, jak se fenoménu krásy přibližují nebo vzdalují… Tady už krása tak trochu ztrácí plusové body. I když, ona sama je v tom, chudák, nevinně. To jen my jsme mezi slova krásné a dobré dali rovnítko.
Všechny děti s autismem jsou neobyčejně krásné.
A co tedy krása a autismus? Copak se v tak závažném pervazivním postižení může ukrývat něco krásného? Pravdou je, že mě to fascinuje už celá léta a stále nad tím přemýšlím. Všechny děti s autismem jsou totiž neobyčejně krásné. A ne, nejsem ten typ, který rád tvrdí, že všechny děti na světě jsou prostě krásné. Všechny bohužel ne. Každopádně autismus nejenže na první pohled nijak nestigmatizuje, ale navíc se k němu zřejmě do kolébky přidává i ranec krásy. No dobře tedy, jsou neobyčejně krásné, ale PROČ? Je to snad proto, že krása prostě přitahuje a my potřebujeme být přitaženi ke světu autismu? Ale PROČ?
Do tohoto chromého světa přichází autismus. Nemocný tam, kde jsme nemocní i my. Třese s námi a říká nám: „Podívej, jaké jsi dostal dary a nevyužil jsi je.“
Troufám si vyslovit, že je to možná proto, že lidé s autismem byli ochuzeni o to nejcennější, co my ostatní máme. Máme schopnost napojit se na druhé osoby, dokážeme se vcítit, spoluprožívat, porozumět si na verbální i neverbální úrovni, umíme ovládnout dialog tak jako tanec. A to jsou neuvěřitelné dovednosti, jejichž kořeny najdeme v podkorové oblasti mozku. Smutné ovšem je, že tyto božské schopnosti využíváme tak málo. A jakoby se zdálo, že čím vyspělejší svět máme, čím více technologií, komfortu, zdravotní péče, zážitků a všeobecného nadbytku, tím více zapomínáme na to, jak se dokážeme napojit na druhého člověka. A do tohoto chromého světa přichází autismus. Nemocný tam, kde jsme nemocní i my. Třese s námi a říká nám: „Podívej, jaké jsi dostal dary a nevyužil jsi je.“
Pojďme tedy využít naše krásné dary a napojme se nejdřív sami na sebe, pak na sebe navzájem a možná i na lidi s autismem. Mají nám co dát (a navíc jsou krásní)...
S láskou k lidem s autismem SK