top of page

Na stáži pod středomořským sluncem

Kristýna Kalincová z katedry českého jazyka a literatury se v dnešním textu podělila o své zkušenosti se zahraniční stáží, v rámci které se podívala do Řecka. Přečtěte si, jaké to je vyučovat češtinu v zahraničí i to, jaké útrapy může přinést život v tomto středomořském státě. Jak Kristýna sama říká, stáž zde nebyla jenom zkušeností do pedagogické praxe, ale i do života.



Byla jsem v pátém ročníku navazujícího studia. Všechny předměty jsem měla splněné, ale na státnice jsem se necítila ani trochu. Nevěděla jsem, co se sebou. Pak mi do e-mailu přišla nabídka praktické stáže v Řecku. Jednalo se o práci s česky mluvícími dětmi, které žijí v zahraničí, a je potřeba u nich upevňovat vztah s Českem a českým jazykem. Okamžitě jsem poslala životopis, motivační dopis a šla na pohovor. Když mi moje úžasná řecká šéfová napsala v jedenáct večer, že mě bere, hystericky jsem brečela. Vzápětí mě ale přepadla řada pochybností. Co když to nezvládnu? Proč jsem si vybrala Řecko? Mají jinou abecedu a neumí moc anglicky! Jak se tam s nimi domluvím? Co když mi nevyjde stipendium? Proboha, co jsem to udělala?!


Se strachem a nervozitou jsem sebrala všechnu odvahu a vyrazila. Na letiště do Vídně jsem jela ve tři ráno. Byla tma, takže jsem mohla nerušeně brečet. V Athénách na mě čekalo čtyřicet pět stupňů ve stínu a opožděné metro do centra. Moje ubytování na příštího půl roku mělo být ve čtvrti s názvem Omonia. Nezní to zle, že? Taky nebylo… moc. Byla to čtvrť, o které moje šéfová taktně prohlásila, že je taková multikulturní, ale že se určitě nemusím ničeho bát. S mým oříškovým odstínem hnědé barvy vlasů jsem tam byla za blondýnu, takže vzácný kus, ale měla bych být v pohodě.


Po počátečním šoku jsme spolu s dalšími stážistkami začaly plánovat náš první projekt – český tábor na ostrově Kréta. Téma tábora bylo setkávání dětí s různými osobnostmi, příběhy a zvyky z České republiky, aby poznávaly svou druhou vlast zblízka. Kouzelné bylo, když za mnou po přečtení pověsti o Golemovi přišlo několik dětí a s úžasem se mě ptaly, jestli ten Golem v Praze fakt je a jestli je stará Praha opravdu plná kouzel, jak se říká. Na závěr tábora všichni chodili s medailí české lípy na krku a hrdě prohlašovali, že jsou Češi. Bylo příjemné pozorovat, co může v člověku probudit pár českých pověstí a tradičních her.


Když mi moje úžasná řecká šéfová napsala v jedenáct večer, že mě bere, hystericky jsem brečela. Vzápětí mě ale přepadla řada pochybností. Co když to nezvládnu? Proč jsem si vybrala Řecko? Jak se tam s nimi domluvím? Proboha, co jsem to udělala?!

Další projekt, na který budu ráda vzpomínat, byl Mikuláš na ostrově Lefkáda. Je potřeba říct, že děti v zahraničí, i když je jeden rodič Čech, často neznají tradici Mikuláše, anděla a čerta. Takže vůbec nechápou, proč mají říkat básničku a jak mohly jejich maminky dopustit, že je bude na životě ohrožovat čert! Ano. Pro řecko-české děti je tato tradice tak vzácná, že ani dvanáctiletí nedutali a opravdu věřili, že všechny tři postavy jsou skutečné. Na druhou stranu se není čemu divit. Oni totiž i řečtí tatínci málem vyskočili z kůže, když se kolem nich prohnal náš čert. Měla jsem z toho radost. Teda ne, že bych si užívala to, že se dítě bojí. Radost jsem měla z toho, že děti v Řecku ještě dokážou věřit na kouzla a české tradice pro ně mají váhu.



Mezi těmito úžasnými projekty jsme vyučovali češtinu děti po celém světě. To znamenalo, že jsme pravidelně nedocházeli do kamenné školy, ale hlavní vyučování probíhalo online formou. Člověk si při přípravě na hodiny musel uvědomit, v jakých situacích tyto děti budou češtinu potřebovat. Bylo potřeba je naučit především praktické věci. Protože dítě, které češtinu potřebuje hlavně k tomu, aby si mohlo povídat se svou českou babičkou, nepotřebuje znát slovesný vid. Potřebuje mít hlavně takovou slovní zásobu, aby mohlo babičce říct, co dělalo ve škole, jaké má zážitky s kamarády a jak moc se k ní těší na prázdniny. Občas se stane, že v jejich slovní zásobě není větrník, ale vrtulník, a neznají Jana Žižku, ale Jana Šišku. Všechny tyto zkušenosti jsou velmi cenné, protože ukážou vyučování českého jazyka i z jiné stránky, než jak jej známe.


A když se s někým domluvíš, že se sejdete kolem třetí, přijď až o půl čtvrté. Chodit pozdě je v Řecku slušnost. Připrav se na to, že každý tvůj den bude vypadat jinak a jen málo co bude mít řád a rytmus.

Jeďte do Řecka, protože to nebudou jenom zkušenosti do pedagogické praxe, ale do života! A já věřím, že tam dříve či později pojedete. Život totiž není opravdový, pokud si ho nezkusíte žít v Řecku. Takže tady pár rad na závěr: Omonia a Viktoria nejsou čtvrtě pro křehké květinky. Překousni to, že ne všechna místa v Athénách jsou vzorem antické krásy. Je to prostě jižanské velkoměsto a ty jsou sem tam špinavá a jsou rájem pro holuby. MHD v Řecku nemá žádný řád. Občas autobus přijede, občas ne. Nakonec ale dojedeš do cíle, neboj. Řekové vnímají čas trochu jinak. Snídá se v 11:00, obědvá v 16:00 a večeří ve 22:00. A když se s někým domluvíš, že se sejdete kolem třetí, přijď až o půl čtvrté. Chodit pozdě je v Řecku slušnost. Připrav se na to, že každý tvůj den bude vypadat jinak a jen málo co bude mít řád a rytmus. Věci, na které se můžeš určitě spolehnout, jsou obchody zavřené každou neděli a zásoby kávy a čaje u tvé šéfky doma. Od malých dětí, i přesto, že jsou sebevíc roztomilé, si nikdy neber kytku. Většinou je poslal někdo větší, než je jeden metr, a pravděpodobně si budeš muset koupit těch kytek dvacet. Hodně jezdi na výlety a na okolní ostrovy. Když si před odjezdem něco málo našetříš, spolu se stipendiem z programu Erasmus + to finančně zvládneš. Choď k moři a nestresuj se. V Řecku, pokud nejde o život, nejde o nic. A nezapomeň si vzít kousek toho klidu zpátky domů. Jestli budeš po příjezdu dělat státnice, bude se ti hodit.


Kristýna Kalincová



Související příspěvky

Zobrazit vše

コメント


bottom of page