Neslyšící: Lidé s unikátním jazykem a kulturou
- Učitel21
- před 9 hodinami
- Minut čtení: 4
Na U21 nově přinášíme sérii blogových textů, které vznikají pro web ASNEP (Asociace organizací neslyšících, nedoslýchavých a jejich přátel) a otevírají různá témata spojená s každodenním životem neslyšících lidí. Prostřednictvím zkušeností, postřehů i širšího společenského kontextu přibližují světy, které zůstávají slyšící většině často skryté. Jejich autorkou je Kristýna Mariáková, jejíž texty čtenáři U21 dobře znají a která se na obsahu našeho portálu dlouhodobě podílí.
Nikde na světě dnes ani v minulosti nepotkáte stejného neslyšícího člověka. Každý neslyšící člověk má svůj vlastní způsob, jak komunikovat, což z nich činí unikátní jedince s vlastními komunikačními styly a preferencemi. Jak je řečeno v Memorandu o přístupnosti informací pro lidi se sluchovým postižením, požadavky osob se sluchovým postižením jsou skutečně širokospektrální. Jeden potřebuje titulky, další simultánní přepis. Někomu stačí prozměnu pořádná artikulace, hlasitější poslech nebo pomalejší mluva. Někdo vyžaduje tlumočení do (českého) znakového jazyka nebo překlad do znakované češtiny. Jiní si vystačí s přirozeným, respektujícím přístupem od druhých. Jsou i tací, kteří potřebují pro maximální porozumění více komunikačních/informačních prostředků najednou.
Neslyšící lidé* tvoří dle odhadu Světové zdravotnické organizace (WHO) přibližně 430 milionů celosvětové populace1. Podle informací od Světové federace neslyšících (WFD) je to cca 70 milionů uživatelů znakových jazyků. Díky novému britskému dokumentu Deafness: Britain and Me na Sky News2 víme, že ve Spojeném království je to každý pátý občan, který má nějaké sluchové potíže. V Česku žije zhruba půl milionu osob se sluchovým postižením3. V těchto statistických údajích je zahrnuta i početná podskupina – ohluchlí senioři.
Předpovědi z mnoha zdrojů nás každým rokem varují před stoupajícím počtem neslyšících. Především vlivem všudypřítomného akustického smogu se má do r. 2050 počet světové neslyšící populace zvýšit až na 700 milionů osob.4 Představte si, že by každý desátý člověk na světě měl sluchové postižení se ztrátou sluchu větší než 35 decibelů. Toto není jen statistika. Je to vize světa, kde se postavení neslyšících pravděpodobně změní. Jak bude taková realita vypadat? Bude se neslyšícím žít lépe než dosud? Vymýtí se společenské předsudky vůči neslyšícím? Bude sluchové postižení normalizované a najdeme titulky a znakový jazyk automaticky kdekoliv?
Slova, která volíme, utvářejí naše vnímání a postoje. Široká a často matoucí škála termínů, jako je sluchové postižení, sluchové znevýhodnění, sluchový handicap, sluchová nedostačivost, sluchová porucha či vada, může vést k nejasnostem. Jak máme neslyšící osoby nazývat? Termín „postižení“ označuje konkrétní zdravotní omezení, ale může být vnímán jako stigmatizující. „Znevýhodnění“ se používá v inkluzivním kontextu a znamená omezený přístup ke zdrojům kvůli bariérám v prostředí. Anglický výraz „handicap“ zahrnuje nejen zdravotní stav, ale i sociální překážky, které ovlivňují možnosti člověka. Sluchovou „vadu” zpravidla nelze plně napravit a zůstává trvalou. Sluchová „porucha” je dočasný stav, kdy je nedoslýchavost nebo hluchota důsledkem onemocnění či poranění sluchového orgánu. Po vyléčení může být sluch plně obnoven.
Světová federace neslyšících a Mezinárodní federace nedoslýchavých se dohodly, že by se slovní spojení „sluchově postižení“ (hearing-impaired) nemělo používat. Je podle nich také nepřístupné označovat osoby se sluchovým postižením jako hluché či hluchoněmé (deaf-mute, deaf and dumb). Preferovaný termín je „neslyšící“ (deaf) nebo „neslyšící lidé“ (deaf people). Pokud má osoba nějakou ztrátu sluchu, může preferovat označení „nedoslýchavý“ (hard of hearing). Závažnější je přetrvávající užívání výrazů s negativním až urážlivým tónem v českém mediálním prostoru – hluchý či hluchoněmý. Poslední zmíněný výraz je obzvláště problematický, protože mylně spojuje neschopnost slyšet s neschopností mluvit, a ignoruje tak existenci a plnohodnotnost znakového jazyka. Paradoxně se jedná o nejčastěji používaný výraz na české mediální scéně, což představuje závažný problém, protože se tím ničí veškeré osvětové snahy a dochází k problematické edukaci české společnosti.
Označení, která se používají, se zaměřují na to, co těmto osobám chybí (jedná se otzv. deficitní paradigma). Zdůrazňují u nich absenci sluchu, mají negativní konotaci a potlačují skutečnou hodnotu – tedy člověčenství, podstatnou stránku člověka. Poslední dobou sílí trend používat pozitivní označení, kdy jasně označujeme v prvé řadě člověka, teprve pak to, že má nějakou charakteristiku). Hovoříme a píšeme o osobách s postižením (osoba se sluchovým postižením), nikoliv o postižených (sluchově postižený). Příkladem tohoto trendu jsou například změny ve vizuální komunikaci, kde se přestává užívat piktogram s přeškrtnutým uchem. Je nahrazen piktogramem znakujících rukou. Tím se poukazuje především na identitu a jazykovou dovednost neslyšících, nikoliv jejich znevýhodnění.
Používání přesného a citlivého jazyka je prvním krokem k odbourávání bariér a pomáhá budovat inkluzivnější společnost
Optika společnosti vůči osobám se sluchovým postižením je bohužel často plná nepochopení a falešného přijetí. Zamysleli jste se někdy nad tím, jak se cítí přímo osoby se sluchovým postižením? Můžou si připadat jako cizinci ve vlastní zemi, protože plně nepatří do světa slyšících, a ani do toho svého – světa neslyšících. Neslyšící britský filmový režisér s indickými kořeny Rinkoo Barpaga používá označení občané druhé kategorie, čímž poukazuje na systematické vyloučení neslyšících osob z kultury a informací, které jsou pro slyšící většinu běžným standardem5. Tento pocit vykořenění a neustálé překážky vedou k pochopitelné frustraci, někdy označované jako „vztek hluchých“ (termín vychází od neslyšící umělkyně Christine Sun Kim). Představte si každodenní realitu, ve které čelíte dilematům a překážkám, jež vám klade společnost postavená na zvuku. V tomto kontextu se neslyšící stávají tichými hrdiny, kteří překonávají bariéry, o nichž lidé se zdravým sluchem nemají tušení.
Mnoho lidí si neuvědomuje existenci komunity Neslyšících (s velkým N). Tito lidé se neidentifikují jako lidé s postižením. Naopak, vnímají se jako jazyková a kulturní menšina, která má svůj vlastní jazyk – znakový jazyk – a sdílené kulturní hodnoty a zkušenosti. Jde o skupinu, kterou spojuje společná identita, nikoliv jen absence sluchu. Neslyšící lidé jsou unikátní, což krásně vystihuje citace z knihy Črepiny hluchoty6 od neslyšící pedagožky a lingvistky Veroniky Vojtěchovské: „To, že ti nebyl dán sluch, zkus brát jako výsadu. Může tě udělat výjimečným v jakémkoliv prostředí. Nejcennější věc, kterou máš, je právě tvá odlišnost.“ Její slova proměňují vnímaný sluchový handicap v přednost a oslavují jedinečnost, která z odlišnosti pramení. Právě v tomto paradoxu – mezi frustrací z vyloučení a hrdostí na vlastní odlišnost – se odehrává život mnoha neslyšících osob.
Kristýna Mariáková
*Neslyšící lidé = souhrnné označení pro osoby s různým typem sluchového postižení
Komentáře