Náš student Han Snow ve svém blogu rozjímá o svém setkání se svobodou a vzpomíná na rozčarování, jež mu kdysi přinesly informace o událostech na náměstí Nebeského klidu. Svůj text doprovází autorskou kresbou a reflexí svého dětství i současného života v Česku.
Pamatuji si na rok 2013, krátce po příjezdu do Česka, kdy s každým uběhlým měsícem mé myšlenky nabíraly jiný spád, všechno bylo neznámé, jako ze snu, a červené tašky na střechách domů byly tak krásné. Pamatuji si, jak jsem před Pražským hradem viděl protestující vyjadřující svou nevoli vůči prezidentovi – a kolemjdoucí se nad tím nepozastavovali, bylo to normální. Hradní stráž nikoho neutlačovala, vše probíhalo v míru. Když jsem jel na silnici a zezadu se rozezněla siréna sanitky, všechna auta se sama rozestoupila a nechala ji projet. Skoro mi vytryskly slzy. Tahle vytvořená cesta byla cestou života. Děti této krásné země tohle možná vůbec nedojme, ale já jsem tehdy nemohl jinak, všechno bylo tak ohromující.
Narodil jsem se v roce 1990 do docela obyčejného industriálního města na severovýchodě Číny. Rodiče pracovali ve zbrojovce, jsou to obyčejní poctiví lidé, kteří si vydělávají poctivé peníze. Otec studoval vysokou školu, což bylo v té době považováno za výjimečné, a v práci zastával dobrou pozici. Rád píše kaligrafii a miluje umění. Právě proto se i navzdory tomu, že vůbec nejsme bohatá rodina, rozhodli vodit mě již od šesti let do umělecké školy, kde jsem se učil malovat. V té době to bylo nevídané. Učitelé na základní a na střední škole věděli, že umím malovat, a tak mě často po výuce nechávali na tabuli křídou malovat bránu Nebeského klidu nebo Velkou čínskou zeď a některé předepsané náměty (až později jsem si uvědomil, že se jednalo o projev kulturní propagandy Strany).
Když mi bylo 15, rodiče mě odvezli na střední školu při Tchien-ťinské akademii výtvarných umění (TAVU). Je to velmi dobrá odborná výtvarná škola, stojí hned za TAVU. Tchien-ťin je čínská metropole a zároveň největší otevřený přístav na severu země.
Až později jsem se dozvěděl, že školné spolu s penězi za stravu byly rovny celé výplatě mých rodičů. Má křídla jsou utkaná z jejich poctivé a těžké práce.
Tady jsem konečně dostal svá křídla. Z domova je do Tchien-ťinu třeba sedm hodin jízdy vlakem, Tchien-ťin je znám pro své pochoutky a moje kolej se nacházela právě na jedné z ulic, která je nabízí. Až později jsem se dozvěděl, že školné spolu s penězi za stravu byly rovny celé výplatě mých rodičů. Má křídla jsou utkaná z jejich poctivé a těžké práce.
Když jsem studoval bakaláře, seznámil jsem se s jedním spolužákem z Austrálie. Naše přátelství se postupně prohlubovalo, vedli jsme spolu velmi osobní rozhovory.
Otevřel YouTube a vyhledal tam náměstí Nebeského klidu, nejsvětější místo pro všechny Číňany. Pamatuji si, že se mi tu noc nespalo dobře.
Nesouhlasil s mnoha mými názory (stranická výchova k lásce ke Straně a své zemi). Na svém počítači otevřel YouTube, stránku s videi, o které jsem nikdy předtím neslyšel, a vyhledal tam náměstí Nebeského klidu, nejsvětější místo pro všechny Číňany. Pamatuji si, že se mi tu noc nespalo dobře. Když si na to dnes vzpomenu, moment, kdy jsem poprvé viděl YouTube, vlastně znamenal, že mé myšlenky vyšly za hranice Číny.
Musím ještě podotknout, že doteď většina Číňanů o existenci YouTube ani netuší. Někdo jim v myslích ulil ocelovou Velkou zeď, která izoluje všechny zvuky zvenčí, například i zprávy o tom, co se stalo na náměstí Nebeského klidu. Mezi 1,4 miliardami Číňanů to ví málokdo a dnes to už nikoho ani nezajímá, protože hlasy na jejich straně Velké zdi mluví tak nahlas a jednotně. V podstatě zde jiné hlasy nejsou, a kdyby byly, stěží by je někdo uslyšel. Navíc přeskočit stěnu a uvidět svět venku je tak těžké.
Han Snow, How to forget, kresba tužkou, 60 cm × 40 cm, 2020
Měl jsem to štěstí a poznal jsem Česko a českou historii, která mi ukázala, že s tou čínskou toho mají tolik společného. V roce 1989 Československo vyšlo vstříc demokracii, kdežto v Číně je rok 1989 stále tabu.
Na olomouckém náměstí jsem zachytil nádherný úsměv této dívky. V její mysli není postavená zeď, žádná tabu tam také nejsou. Věřím, že její mysl umí volně létat i bez křídel.
Dnes vzpomínám na rok 1989, na sny v srdcích vysokoškolských studentů, kteří kvůli úsměvu této dívky využili nejkrásnější léta svých životů a kteří budou ruku v ruce navěky stát na náměstí v srdci Pekingu, na náměstí Nebeského klidu.
Autor: Han Snow
Foto: archiv autora
Překlad: Karolína Balajková