„Pedagog je od toho, aby otevřel dveře, ve kterých se zpěvák bude cítit dobře a šťastně.“ | Rozhovor s Ditou Stromko

Dita Stromko se více než třicet let věnuje pedagogické práci a rozvoji pěveckého talentu dětí, mladých lidí i dospělých. Za svůj mimořádný přístup k pedagogické práci a dlouhodobou inspirativní péči o mladé talenty byla letos oceněna Akademií MenART při příležitosti slavnostního zahájení jejího 9. ročníku. V rozhovoru hovoří o roli pedagoga jako průvodce, o překračování komfortní zóny, práci s trémou i o tom, proč je pro mladého zpěváka stejně důležitá technika jako důvěra v sebe sama. Právě podpora mladých talentů a jejich pedagogů je jedním z témat, která propojují Akademii MenART také s Pedagogickou fakultou UP.

Dita Stromko je pedagožka sólového zpěvu s více než třicetiletou uměleckou a pedagogickou praxí. Absolvovala Pražskou konzervatoř v oboru operní zpěv, magisterské studium hudební výchovy na Univerzitě J. E. Purkyně a řadu postgraduálních studií u předních českých pěveckých pedagogů. Ve své profesní dráze působila jako sborová zpěvačka v Opera Mozart Praha, Hudebním divadle Karlín a Orchestru a sboru Praha. Vedle koncertní a divadelní činnosti se dlouhodobě věnuje pedagogické práci. V současnosti vyučuje sólový zpěv na ZUŠ Říčany a na ZUŠ Josefa Lady ve Velkých Popovicích, kde zároveň zastává funkci vedoucí pěveckého oddělení. Věnuje se rozvoji  pěveckého talentu dětí, mládeže i dospělých.

Pravidelně se vzdělává v oblasti hlasové pedagogiky, vede semináře pro pedagogy, působí jako lektorka pěveckých kurzů a přednáší na Akademii III. věku. Se svými žáky dosahuje úspěchů v krajských i celostátních pěveckých soutěží. Od roku 2021 je se svými stipendisty zapojena do stipendijního programu MenART v sekci muzikálového zpěvu pod vedením Radky Fišarové. V roce 2026 byla její žákyně vybrána k vystoupení na festivalu Noc Zpěvaček. Ve své pedagogické práci klade důraz na zdravou hlasovou techniku, individuální přístup a radost z hudby.

„V České republice máme lidi, kteří skvěle zpívají i tančí, ale neprosadí se, protože si rovnou řeknou, že kolega je ještě lepší a ani nemá smysl to zkoušet. Jít pěveckou cestou zkrátka není jednoduché, a když člověk není psychicky odolný, může ho sebemenší škodolibá poznámka srazit na kolena,“ míní Dita Stromko. MenART ji letos ocenil jako výjimečnou pedagožku hudebního oboru.

Znamená to, že u vás v ZUŠce s dětmi trénujete i psychickou odolnost?

Ano. Snažím se, aby žáci hodně vystupovali. Malé děti trému nemívají, s věkem ale stoupá, a když dítě čeká jen jedno vystoupení ročně, je nesmyslné chtít po něm jakýkoliv výkon. V naší ZUŠce ve Velkých Popovicích jsem si proto vymyslela, že budu pro děti pořádat koncerty. Aktuálně mají možnost zúčastnit se šesti, sedmi, ale třeba i patnácti vystoupení. U některých dětí to funguje skvěle: postupně se učí pracovat s chybou, tréma z nich padá, jsou jistější, těší se na vystoupení a hlavně vystupovat chtějí. O každém koncertu si spolu pak povídáme a rozebíráme, jak si ho užily a jak se během něj cítily.

Letos vás MenART ocenil cenou pro výjimečnou pedagožku hudebního oboru. Chtěla jste učit odmala?

Ne, mým snem bylo zpívat. Na konzervatoř jsem chtěla jít z osmé třídy, ale neměla jsem dobrý kádrový profil, a tak jsem nejprve vystudovala stavební průmyslovku. Na konzervatoř jsem šla až potom. Od pátého ročníku výuka probíhala do čtvrtka, a tak jsem pátky začala učit na ZUŠce. Měla jsem ale hlasové problémy, začala pracovat v rodinné firmě a myslela si, že učit už nikdy nebudu.

Přesto jste se vrátila.

S hlasem mi tehdy pomohla skvělá paní profesorka Olga Štěpánová, které vděčím za vše, co umím. Ukázala mi, jak s hlasem zacházet, jak ho posadit, učila mě správně dýchat. Tady je, myslím, základ toho, že dokážu dobře pracovat i s jiným hlasem. Vím, jak na to, protože jsem si tím prošla a sama řešila spoustu pěveckých záležitostí.

Učit jsem začala znovu v době, kdy všichni pedagogové museli mít vysokou školu. Přihlásila jsem se do Ústí nad Labem na pedagogickou fakultu, kterou jsem absolvovala. Po nějaké době se u mě začal objevovat syndrom vyhoření. Pracovala jsem tehdy v ZUŠce, kde jsem neměla moc velkou oporu ve vedení. Postupem času mi učení přestalo dávat smysl, nevěděla jsem, proč vůbec učím. Nikoho jsem nezajímala. Zvažovala jsem, že z oboru znovu odejdu, ale pak jsem na internetu narazila na výzvu Chci tě slyšet muzikálové zpěvačky Radky Fišarové. Bylo to v roce 2021, tehdy děti musely kvůli covidu trávit čas doma a propadaly do depresivních stavů. Protože vím, jak zpěv pomáhá, obvolala jsem rodiče mých studentů, jestli by jim nevadilo, kdybych děti při zpěvu natočila a videa poslala do soutěže.

Pak jsem na webu objevila informace o MenARTu a těsně po rozvolnění covidových restrikcí se k Radce Fišarové dostala moje první studentka, vynikající kytaristka a zpěvačka Markéta Hejdová. Do MenARTu se se studentkami opakovaně vracíme a pedagogická práce mi zase dává smysl. Jako bych chytila druhou mízu.

Co si z účasti v MenARTu odnášíte?

Děvčata si vyzkoušela, jaké to je, když se nacvičuje muzikál. Ze začátku se všichni trochu stydí, ale postupem času zábrany padají a na řadu přichází spolupráce s ostatními stipendisty. S tím je spojená i pečlivá domácí příprava a také smíření se s konkurencí. Dívky se učí nehroutit z falešné představy, že všichni zpívají lépe než ony. Není to jednouché, ale všechny stipendistky na tom mentálně obrovsky vyrostly.

Co se mě týče, jsem pozorovací typ, a tak sleduji, jak Radka vede rozezpívání, jakým způsobem se stipendisty mluví a jak jim trochu jinak říká věci, které ode mě už slyšely mnohokrát. Když je slyší od ní, funguje to zkrátka lépe. V neposlední řadě je zajímavé vidět, jak se jednotliví stipendisti během roku posouvají. Na začátku roku si je všechny poslechnete a někdo se vám zdá opravdu výborný, ale na konci se ukáže, že neudělal ani zdaleka takový posun jako někdo, o kom si původně řeknete akorát to, že má hezký hlas.

Když jsme před časem točili s Radkou Fišarovou pro MenART rozhovor, říkala, že po svých stipendistech vyžaduje jednak dobře zvládnutou techniku zpěvu, ale pak taky ochotu překračovat hranice komfortní zóny. Je to něco, co se svými žáky a studenty taky trénujete?

Snažím se o to. Překračování komfortní zóny je podle mě neustálá cesta k nalezení takového stavu mysli a těla, který zpěvákovi umožní skutečnou svobodu. Chci, aby zpěvák před publikem neukazoval především sám sebe, ale postavu a příběh, který zpívá – obzvlášť mluvíme-li o muzikálu. Zpěv je souhra spousty věcí, které se postupem času zcela zautomatizují. Zpěvák musí být součástí hudby – otevřít se, hrát, prožívat a být na jevišti přítomný. K tomu ale vede dlouhá cesta. Všechno začíná už při předehře. Zpěvák musí být v emoci postavy ještě předtím, než zazní první tón.

Například moje žákyně zpívá Teď královou jsem já z muzikálu Kleopatra. Nechci, aby na jeviště přišla jako „holka“, která zpívá královnu. Musí přijít jako královna. Musí se tak cítit, pohybovat, dýchat, dívat se, přemýšlet. Musí to z ní vyzařovat.  Právě tady podle mě začíná překračování komfortní zóny. Učíme se vystupovat sami ze sebe, přestat se hlídat a dovolit si být na jevišti někým jiným. Někdy to znamená udělat něco, co je nám zpočátku nepříjemné nebo nám připadá přehnané. Ale právě v tom okamžiku se často začíná rodit opravdový herecký a pěvecký projev. Mým cílem je, aby technika byla natolik pevná a zautomatizovaná, že se jí zpěvák během vystoupení už nemusí vědomě tolik zabývat. Pak může být skutečně svobodný, může prožívat hudbu a komunikovat s publikem. Protože ve výsledku nechci, aby divák obdivoval, jak krásně zpěvák zazpíval. Chci, aby mu uvěřil příběh, který zpěvák vypráví.

Jak na to vaši žáci reaguji?

Velmi často se nám v hodinách stává, že nějakou část písně vracíme třeba dvacetkrát, než se opravdu povede. Někdy se žák tak moc soustředí na techniku, že zapomene na emoce, jindy má naopak emoci, ale technicky ji nedokáže podpořit. A právě hledání rovnováhy mezi technikou, výrazem a emocí je podle mě ta největší práce. Často žákům říkám, že v písni nejsou sami za sebe, ale za postavu. V okamžiku, kdy se jim podaří přestat myslet na sebe, na to, jak vypadají, jestli zazpívají správně a co si o nich někdo pomyslí, začíná se dít něco krásného.

Myslím, že právě v tom je smysl překračování komfortní zóny. Nejde o to člověka stresovat nebo ho za každou cenu dostat do situace, která je mu nepříjemná. Jde o to ukázat mu, že jeho možnosti jsou mnohem větší, než si sám myslí. Když to jednou zažije, získá nejen lepší pěvecký výkon, ale především důvěru sám v sebe. Žáci na mě za to zpočátku bývají naštvaní, pak mi ale často říkají, že jsem měla pravdu. Pochopili, že když jsou trochu tlačení, jsou schopní věcí, o kterých by si v životě nemysleli, že je dokážou.

V anketě MenARTu jste mluvila o roli pedagoga jako o roli průvodcovské, pomocné. Učitele vnímáte jako člověka, který žákovi pomáhá hledat vlastní cestu a odvahu k sebevyjádření. Jak těžké je udržet si respekt a zároveň být pro žáka kamarádem?

U žáků po zhruba čtrnáctém patnáctém roce, kteří už mají odmutovaný hlas, se mi osvědčila diskuse. Vím, kdo přede mnou stojí, mám nějakou představu tónu a hlasu, vím, kudy by se mohl ubírat, aby se dále rozvíjel. Zároveň ale chci dát každému šanci, aby mě přesvědčil, že se mohu mýlit. Myslím si, že pedagog je od toho, aby otevřel dveře, ve kterých se zpěvák bude cítit dobře a šťastně. To ale nejde bez spolupráce a vzájemné důvěry. Často se na hodině svých žáků ptám: Jaký máš pocit? Jak se při zpěvu cítíš? Zpěv nesmí bolet, jak mi ostatně nedávno potvrdila na Letní škole pro pedagogy skvělá sopranistka Simona Šaturová. Zpěv je radost, velký dar, a podle toho se s ním musí také zacházet.

Text: MenART

Foto: MenART