Svoje ego skládám jako lego | O světě performera Vladimíra Havlíka

Aktualizováno: dub 15


Prof. Mgr. Vladimír Havlík – medailon umělce a pedagoga


Profesor Vladimír Havlík, vedoucí ateliéru intermediální tvorby katedry výtvarné výchovy PdF UP, ve své činnosti kombinuje akční umění, zejména land art, performance, happeningy, ale také abstraktní malby, kresby a vizuální poezii. Zabývá se také psaním textů a vystupuje s hudební skupinou Ostrý zub. V medailonu se dočtete o jeho uměleckých začátcích za minulého režimu a období po převratu, kdy pro něj jako umělce i pedagoga začalo nové období.


Havlík se narodil v roce 1959 v Novém Městě na Moravě. Po přijetí na výtvarnou výchovu na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci v roce 1978 se začal věnovat akčnímu umění, ve kterém vycházel i ze zážitků ze své domoviny na Českomoravské vrchovině - kontrastních vztahů mezi městem a přírodou. Samotná výuka výtvarné výchovy za minulého režimu probíhala dosti konzervativně, konceptuální umění zcela jistě nepatřilo k režimem preferovanému výtvarnému projevu, spíše naopak. Umělci to umožnilo se vymezit a najít si svou pozici: „Byl to pro mě zásadní moment: rozhodnout se, že to, co studuji, mě sice moc nebaví, ale zároveň mi to umožňuje mimo školu dělat něco jiného, co mne naplňuje.“ Inspirací mu vedle historika umění Jiřího Valocha z Brna byla surrealistická umělkyně a pedagožka Alena Nádvorníková, se kterou vedl kritické diskuze a později u ní psal diplomovou práci. Po dokončení universitních studií Havlík několik let pracoval v dělnické profesi jako noční hlídač a poté dva roky učil na základní umělecké škole v Praze-Hostivaři.


Po Sametové revoluci ‘89 dostal Havlík nabídku učit na Katedře výtvarné výchovy Pedagogické fakulty Univerzity Palackého. V roce 1999 se habilitoval na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem a v roce 2021 byl jmenován profesorem pro obor výtvarná tvorba na návrh vědecké rady Vysokého učení technického v Brně. Umělecká scéna oceňuje především jeho performance, happeningy a land artové realizace a on sám platí za odborníka v oboru experimentálního a akčního umění, v němž dnes vede své studenty, diplomanty a doktorandy v rámci ateliéru intermediální tvorby.


Z Havlíkových experimentálních performancí, land artu a happeningů můžeme zmínit např. „Vítání jara“, kde Vladimír Havlík se svými přáteli zrcadlil sluneční svit na slunečnicová semínka, „Pokusná květina“ vysazená místo dlažební kostky v Olomouci a „Pokus o spánek“, v němž se performer pokoušel splynout se zemí a usnout pod pokrývkou z trávy. V těchto akcích se dle svých slov snažil „doslova otisknout do krajiny, splynout s přírodou a zviditelnit tento poetický akt prostřednictvím metafory.“

Pokus o spánek, 1982

Co se týče svobody projevu za minulého režimu, vnímal Havlík svoje experimenty v umělecké a nikoli politické rovině, šlo mu hlavně o tvůrčí svobodu. „Neměl jsem potřebu přímého protirežimního protestu, kromě jedné akce, kdy jsem vypral Rudé Právo, protože už jsem nevydržel číst ty lži,“ dodává s úsměvem pedagog ohledně své akce „Proprání denního tisku“ z roku 1981. Svoji první výstavu pak měl až v období perestrojky v roce 1986 v Olomouci.

Bílá geometrie, 1991

„V oblasti umělecké tvorby po roce 1989 to bylo složité, obsah se najednou nedal opřít o nějaký protest,“ říká Havlík. Nakonec si našel inspiraci opět vycházející z prožitku konkrétního místa a času, a to ve stavbách chrámů, půdorysů sakrální architektury, které kresebně interpretoval a později přetvářel do abstraktních monumentálních maleb. Konkrétně to byly románské a gotické chrámy z východního Německa a následně barokní kostely a kláštery, např. od Santiniho a bratří Dientzenhoferů. Později se při svém pobytu v USA, kde v Minnesotě v letech 2003-2004 působil jako hostující profesor, inspiroval geometrickou strukturou amerických měst. Pro Havlíkovu tvorbu je klíčový „vztah mysli, těla, prostoru a času ukotvený v pro něj důležitém místě.“ Genius loci je obsahovou spojnicí jeho díla, ačkoliv používá různé formy.