Prof. Mgr. Vladimír Havlík – medailon umělce a pedagoga
Profesor Vladimír Havlík, vedoucí ateliéru intermediální tvorby katedry výtvarné výchovy PdF UP, ve své činnosti kombinuje akční umění, zejména land art, performance, happeningy, ale také abstraktní malby, kresby a vizuální poezii. Zabývá se také psaním textů a vystupuje s hudební skupinou Ostrý zub. V medailonu se dočtete o jeho uměleckých začátcích za minulého režimu a období po převratu, kdy pro něj jako umělce i pedagoga začalo nové období.
Havlík se narodil v roce 1959 v Novém Městě na Moravě. Po přijetí na výtvarnou výchovu na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci v roce 1978 se začal věnovat akčnímu umění, ve kterém vycházel i ze zážitků ze své domoviny na Českomoravské vrchovině - kontrastních vztahů mezi městem a přírodou. Samotná výuka výtvarné výchovy za minulého režimu probíhala dosti konzervativně, konceptuální umění zcela jistě nepatřilo k režimem preferovanému výtvarnému projevu, spíše naopak. Umělci to umožnilo se vymezit a najít si svou pozici: „Byl to pro mě zásadní moment: rozhodnout se, že to, co studuji, mě sice moc nebaví, ale zároveň mi to umožňuje mimo školu dělat něco jiného, co mne naplňuje.“ Inspirací mu vedle historika umění Jiřího Valocha z Brna byla surrealistická umělkyně a pedagožka Alena Nádvorníková, se kterou vedl kritické diskuze a později u ní psal diplomovou práci. Po dokončení universitních studií Havlík několik let pracoval v dělnické profesi jako noční hlídač a poté dva roky učil na základní umělecké škole v Praze-Hostivaři.
Po Sametové revoluci ‘89 dostal Havlík nabídku učit na Katedře výtvarné výchovy Pedagogické fakulty Univerzity Palackého. V roce 1999 se habilitoval na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem a v roce 2021 byl jmenován profesorem pro obor výtvarná tvorba na návrh vědecké rady Vysokého učení technického v Brně. Umělecká scéna oceňuje především jeho performance, happeningy a land artové realizace a on sám platí za odborníka v oboru experimentálního a akčního umění, v němž dnes vede své studenty, diplomanty a doktorandy v rámci ateliéru intermediální tvorby.
Z Havlíkových experimentálních performancí, land artu a happeningů můžeme zmínit např. „Vítání jara“, kde Vladimír Havlík se svými přáteli zrcadlil sluneční svit na slunečnicová semínka, „Pokusná květina“ vysazená místo dlažební kostky v Olomouci a „Pokus o spánek“, v němž se performer pokoušel splynout se zemí a usnout pod pokrývkou z trávy. V těchto akcích se dle svých slov snažil „doslova otisknout do krajiny, splynout s přírodou a zviditelnit tento poetický akt prostřednictvím metafory.“
Co se týče svobody projevu za minulého režimu, vnímal Havlík svoje experimenty v umělecké a nikoli politické rovině, šlo mu hlavně o tvůrčí svobodu. „Neměl jsem potřebu přímého protirežimního protestu, kromě jedné akce, kdy jsem vypral Rudé Právo, protože už jsem nevydržel číst ty lži,“ dodává s úsměvem pedagog ohledně své akce „Proprání denního tisku“ z roku 1981. Svoji první výstavu pak měl až v období perestrojky v roce 1986 v Olomouci.
„V oblasti umělecké tvorby po roce 1989 to bylo složité, obsah se najednou nedal opřít o nějaký protest,“ říká Havlík. Nakonec si našel inspiraci opět vycházející z prožitku konkrétního místa a času, a to ve stavbách chrámů, půdorysů sakrální architektury, které kresebně interpretoval a později přetvářel do abstraktních monumentálních maleb. Konkrétně to byly románské a gotické chrámy z východního Německa a následně barokní kostely a kláštery, např. od Santiniho a bratří Dientzenhoferů. Později se při svém pobytu v USA, kde v Minnesotě v letech 2003-2004 působil jako hostující profesor, inspiroval geometrickou strukturou amerických měst. Pro Havlíkovu tvorbu je klíčový „vztah mysli, těla, prostoru a času ukotvený v pro něj důležitém místě.“ Genius loci je obsahovou spojnicí jeho díla, ačkoliv používá různé formy.
V současné době se Vladimír Havlík díky zájmu generačně mladších umělců, kupříkladu Barbory Klímové, vrací ke svým happeningům a performancím ze začátku tvorby. „Důležité jsou nové kontexty, které se mění vlivem sociální nebo politické situace. Důvody pro opětovnou realizaci akcí jsou jiné a vyznění remaků je tedy odlišné,“ tvrdí pedagog. S proměnlivými kontexty pracuje i se svými studenty. Na otázku ohledně ochoty studentů vyzkoušet v tvorbě postupy akčního umění říká: „Každý učitel je tak trochu performer. Postavit se na základní škole před třídu rozjívených teenagerů vyžaduje stejnou odvahu, jako vystoupení performera před diváky. Proto je důležité, aby studenti touto zkušeností prošli a uměli ji využít ve výtvarné výchově.“
K novým médiím se pak pedagog staví spíše optimisticky. Byť přiznává nebezpečí „algoritmizace myšlení,“ vidí v nich možnost tvořivého přístupu stejně jako u klasických výtvarných technik. „Snažím se, aby si studenti uvědomili kreativní možnosti, které digitální média nabízí, a to jak v rovině vizuálního jazyka, tak v možnostech komunikace na síti.“ Sám Havlík například založil na Facebooku stránku „Sdílené sny“, kde lidé zapisovali své sny a sdíleli je jako imaginární obrazy.
Vladimír Havlík je oblíbený pedagog a umělec, má na svém kontě přes 60 samostatných výstav a více než 300 výstav kolektivních. Od roku 1990 vedl přes 60 diplomových a bakalářských prací a od roku 2010 působí také jako školitel doktorandů. Jako umělec i pedagog platí za osobnost, která přesahuje úzce vymezené obsahy a formy umělecké tvorby a výchovy.
Autor: Jiří Žák
Foto: Ondřej Moučka a archiv Vladimíra Havlíka
Comments