Zatímco o naše příbytky pečujeme s láskou a trpělivostí, protože přece jenom všude dobře, ale doma dvakrát tolik. K veřejnému prostoru, z něhož se pomalu ale jistě stává odkladiště přebytečného chaosu zase takový vztah (ještě) nemáme. Vizuální smog nám nijak neprospívá, ale dobrou zprávou je, že se ho konečně daří krotit.
Málokdo, se v naší české bublině tak moc věnuje osvětě, edukaci a především neúnavné redukci vizuálního smogu jako právě Veronika Rút Fullerová. Brněnská designérka vyrůstala mezi vybydlenými bytovkami a čtvrtí posázenou luxusními vilami. Má své studio i více než 10 let zkušenosti s brandingem. Od roku 2015 se veřejně vyjadřuje k veřejnému prostoru a je známá jako terapeutka českých měst. Ve svém portfoliu má například spolupráci se Správou železnic, s nimiž kultivovala česká nádraží nebo Plzeňským prazdrojem pomáhající k lepší a čistší prezentaci více než šesti tisíc českých i slovenských restaurací. Ve své misi je přesvědčivá a neúnavná. Nechce se totiž spokojit s dezolátním stavem veřejného prostoru. Naopak si přeje kvalitní každodenní městský život pro všechny. „Chtěla bych mít doma na ulici belgický cit pro detail s živelností portugalské ulice,“ dodává.
Jste multidisciplinární designérka na volné noze. Přiblížíte nám, na čem zrovna pracujete a jaké všechny disciplíny kombinujete?
Mám design studio, kde děláme spolu s kolegyní Karolinou Petrů branding a vizuální identity na míru. Kreativní kódování zajišťují naši dva kolegové a máme řadu dalších spolupracovníků podle projektu. Začínala jsem jako grafik na volné noze a postupně jsem rozšířila znalosti na marketing a komplexní propagaci, protože nechci dokola dělat nesmysly. Obojí dost souvisí s veřejným prostorem, protože jádro problému je v nekoncepční práci bez smysluplného obsahu, vizuální projevy jsou jenom důsledek. Postupně jsem přidala výzkum a design služeb, aby to dávalo smysl, tak je nezbytné zabývat se uživatelem – pro koho to děláme a proč.
V roce 2015 jste obhájila diplomovou práci. To už je 9 let. Jak od té doby vnímáte grafický design?
Obor se hodně změnil a moc si neumím představit, že bych dnes dělala úplně totéž to třeba v začátcích v roce 2012. Byly populární specializace na programy, které dnes už neexistují a jak je pro reklamní průmysl typické, je extrémně dynamický, doba je jinde. Význam logotypu z mého pohledu dost upozadil brand, autentická komunikace a budování vztahu se zákazníkem. Také žijeme v extrémním informačním zahlcení a většina reklam vůbec nemá váhu, protože postrádá relevantní obsah.
Nyní k tomu, s čím jste velmi spojována. Považujete se za terapeutku českých měst. Co si lze pod tím představit?
Dělám různé akce, které lidem zprostředkovávají zážitek a beru to jako naši společnou terapii zážitkem a setkáváním. To znamená, že ji potřebuju taky. Například konference, intervence na Vachově ulici, loňský Art Battle nebo sezení s architekty nad ohlasem veřejnosti vůči rekonstrukcím Moravského a Mendlova náměstí. Ne vždycky jsou to sluníčková setkání, ale podle mě jsou potřeba. Český veřejný prostor je v jakémsi provizorním stavu a stále se na něco čeká, stav je úplně zoufalý, včetně řady nových realizací (třeba slalom zábradlí a bariér na Plotní ul. v Brně). To znamená, stejně jako při terapii chci věnovat péči něčemu, co jsme zanedbali nebo něčemu, co nám nesedí a co nás trápí.
Není to typ designu ani konkrétní estetika, vždycky se ráda vymezím vůči lidem, kteří řeknou, že „je to hnusný“. Nejde to soudit takhle subjektivně a je potřeba se zaměřit na podstatu věci. To znamená změť prvků, kterou nikdo nedomyslel, nepřemýšlel nad ní.
Prý Vás k samotné kritice (a odstraňování) vizuálního smogu přivedlo naštvání. V jakém kontextu?
Je to naštvání na můj vlastní obor, cítila jsem se za stav reklam ve veřejném prostoru zodpovědná. Když vám v agentuře zadávají billboard, možná si řeknete, že to uděláte hezky a bude to supr, ale pak se dozvíte, jak to negativně ovlivňuje řidiče, způsobuje to nehody a v kontextu okolí je výsledek vždycky dezolát. Jako designérka se takového paskvilu nechci účastnit a proto OOH už léta nedělám. Hodně mě inspirovala stáž v Belgii, kde je billboardů naprosté minimum a i s reklamou provozoven se pracuje úplně jinak. Nabouralo mi to iluzi, že stav českých měst je přirozený a že to tak má být.
Vizuální smog. Takže. Co se pod tímto pojmem všechno skrývá?
Je to komplexní zahlcení veřejného prostoru chaosem, který zatěžuje naše vnímání, přestože o tom třeba ani nevíme. Není to typ designu ani konkrétní estetika, vždycky se ráda vymezím vůči lidem, kteří řeknou, že „je to hnusný“. Nejde to soudit takhle subjektivně a je potřeba se zaměřit na podstatu věci. To znamená změť prvků, kterou nikdo nedomyslel, nepřemýšlel nad ní. Je to nepečlivé bastlení nosičů jeden přes druhý bez rozmyslu. Není to záměr, ale lhostejnost. Dobře je to vidět třeba na dopravním značení. Paskvil různých značek, kdy se sešli tři idioti na třech různých institucích a bylo jim všechno jedno, tak vznikají největší bizáry.
Je jasné, že vizuální smog vůbec nepotřebujeme. Je naopak spíše rušivý element. Přesto. Kde se vzal, proč tady vůbec je?
Je to nepečlivost a nepoctivost, obecně neochota pečovat o prostředí kde žijeme. V jádru je podle mého vykořenění naší identity. Vyvlastňování a vysídlování během minulého režimu přetrhaly kontinuitu a tradici péče o nemovitosti a vlastní město. Spousta lidí se ocitla kdesi, kde vůbec nechtěli být, neměli vztah k majetku, polnostem ani městu a najednou měli třeba i velkou pravomoc. V tom je podle mého velká deziluze pro zbytek lidí co to sledoval. Pak to šlo přes divoké devadesátky, kde si každý chtěl uzmout kus veřejného prostoru za jakýmkoli účelem a výsledek je chaos a paskvil, kde se lidi cítí mizerně. Míněno od strakatých nesmyslných zábradlí přes nedostatek zeleně až po přebujelou reklamu.
V nás se to projeví tak že se nechceme setkávat, máme pocit osamocení, většinu času trávíme v koloně v autě, je pro nás těžké navazovat nová přátelství atd. Lidé, kteří žijí v podobně dezolátním veřejném prostoru, jsou náchylnější na manipulaci a dezinformace a mají pocit, že nic nemá smysl a nemůžou vzít život do vlastních rukou. Takový prostor nepřeje demokracii a je to zvlášť v dnešní době velmi nebezpečné. Stav našich měst nás hrozně oslabuje.
Kde je vizuální smog, musí nutně přijít i kultivace. Jak vypadá podle Vás takové zkultivované město? A jak se to zatím ve městech v Česku daří?
Spolupracuji v malých i velkých městech, například v Karlových Varech, v Hradci Králové, ve Žďáru nad Sázavou nebo v Novém Bydžově, specializuji se na malé intervence od reklam přes zeleň po mobiliář. Něco co je pro politiky uchopitelné a zvládnou to za jedno volební období. Velmi důležitý partner jsou pro mě městští architekti, kteří na radnicích drží kontinuitu a věnují se i větším projektům. Daří se drobnosti i větší věci – místním podnikatelům pomáhají manuály pro reklamu a související dotační programy, daří se průběžně odstraňovat ilegální reklamu.
Třeba v Hradci Králové jsou hodně daleko s eliminaci billboardů, makají na tom už dlouho a je to ve městě vidět. Ve Žďáru nad Sázavou se povedlo vizuální smog výrazně zkrotit a dělám teď kurátorku pro street art aby všechny intervence podporovaly jádro identity města. V Brně dělám už leta ze zásady zadarmo pro různé radnice i instituce, nejde tu brát zakázky, to by pak člověk nemohl nic kritizovat a to mi za to nestojí. Takže se nechávám najímat z jakéhokoli jiného města, které se mi ozve a spolupracovat chce. A často se věnuji spolupráci s místními spolky, kultivace není o tom, že radnice všemu velí, ale právě o spolupráci soukromníků, aktivistů, politiků a úředníků. Bez toho to prostě nejde.
V souvislosti s tím, mě zaujala mě Kuchařka kultivace českých měst, kterou jste s dalšími odborníky vytvořila. Jak tedy zní recept na kultivaci?
Všichni se shodli na tom, že občas jsou potřeba velké investice, ale všechno je o kontinuální, pečlivé péči o každý detail veřejného prostoru. S těmito výdaji se prostě musí počítat, veřejná prostranství pak vydrží v mnohem vyšší kvalitě delší dobu. To, že se jednou za 30 let investuje mega injekce, nestačí, protože bez péče je to v mezičase zabordelený dezolát. Zasloužíme si kvalitní prostor pro setkávání každý den a tam prostě musí municipalita pečovat o lavičky, zeleň, koše, dlažbu a úklid. Podnikatelé zase musí brát své podnikání vážně, je velmi důležité nepřeinvestovat ani fasádu ani interiér. Lidé musí tlačit na kvalitu města a nespokojit se s dezolátem s tím, že kdo chce příjemné prostředí, ať se sveze do lesa. Bohužel právě prostředí nám definuje normálnost a pak míříme hrozně nízko a jenom přežíváme v provizoriu. Ve flandrech vykáceli poslední les před sto lety a nemají kam prchat, v důsledku toho hodně zatlačili na kvalitu prostoru ve městě a mají velmi příjemná města pro každodenní život.
A plánujete nějakou další publikaci? S přesahem do edukativního prostoru?
Momentálně stále řeším výzkum ohledně ohlasu na taktický urbanismus na Vachově ulici, z toho budou výstupy věnované dopravě a mobilitě ve městě. Pak řeším publikaci, která se věnuje vizuálnímu smogu z přemíry dopravního značení a světelnému smogu ve městech. Investuji teď nejvíc energie do přípravy druhého ročníku konference WINDOW POP o kultivaci pro starosty a architekty. Loni se mi tam sjelo 17 zástupců měst ze všech krajů a přednášky byly průřezem rychlých zlepšení v prostoru měst. Je potřeba vždycky koncepčně plánovat, ale zaměřuji se na výsledky, co se rychle projeví, pak jsou všichni motivovaní pokračovat. Moderování nám letos přislíbil Čestmír Strakatý a bude to věnované lidem, kteří skutečně mění naše města a úspěšně věci dotahují. To znamená nejen o problémech, ale jak se mají procesně řešit. Přednášet nebudou slavné osobnosti, ale schopní lidé s dobrými výsledky, kteří často sedí na pozicích, kde byste to nečekali. Chci tím zaznamenat know-how pro všechny, kteří chtějí pomoct s kultivací. Budou tam vystupovat podnikatelé, architekti, úředníci a politici i aktivisté.
Zasloužíme si kvalitní prostor pro setkávání každý den a tam prostě musí municipalita pečovat o lavičky, zeleň, koše, dlažbu a úklid. Podnikatelé zase musí brát své podnikání vážně, je velmi důležité nepřeinvestovat ani fasádu ani interiér.
Když jsme u toho vzdělávání. Máte přehled, jestli se o vizuálním smogu dostatečně a erudovaně vzdělává (například na uměleckých školách)?
Podle mě se veřejnému prostoru obecně věnujeme velice málo a je to škoda. Na přednáškách jsou často lidé nadšení, protože právě ve veřejném prostoru najdou odpovědi na spoustu osobních otázek. Proč je pro ně těžké navazovat nové vztahy, proč se cítí v zimě úzkostně nebo jsou každé ráno „přednasraní“ ještě než se dostanou do práce. Všechno nepramení jen z veřejného prostoru, ale místo kde žijeme je velmi významný faktor. Kdyby si to lidi uvědomovali už při studiu, mohlo by to i změnit jejich profesní zaměření. Chtělo by to udělat z důležitosti prostoru, ve kterém žijeme celospolečenské téma číslo jedna. Třeba v Barceloně mají 150 let tradice péče o stromy včetně edukace nejmenších dětí, co se učí o místních stromech, jak se o ně město stará a jací živočichové v nich žijí. Je to přirozená výuka, která podporuje identitu a vytváří novou vrstvu seberealizace nad rámec denních povinností. V tom jsme úplně na začátku.
O vizuálním smogu a především o kultivaci měst poutavě informujete ať už prostřednictvím Vaší neziskovky tak i výstupy v mediích. Spolupracujete v tomto ohledu také s nějakými (např. vysokými) školami a vzděláváte tam studenty?
Jsem ráda, že vizuálnímu smogu věnuje energii Lucie Kaňovská a Adéla Šnajdrová na VUT v Brně, je tomu věnovaný přímo předmět a umožňuje to rozšiřovat některé výzkumné otázky, co řešíme. Adéle jsem pomohla vybrat téma a nadchlo ji to, dnes tomu věnuje další energii a posouvá to dál, to je velká klika. Na KISKu Masarykovy univerzity hodně rezonovalo téma uživatelské přívětivosti veřejného prostoru a řada studentů tomu věnuje závěrečné práce, z toho mám radost. Jde o bariéry, vedro, inkluzi, vydala jsem k tomu i seznam, ze kterého si studenti můžou témata brát.
3. května v Brně odstartoval unikátní projekt, který se ještě nikomu nepovedl. Na půl roku se z ulic v centru stane obývák. Sama říkáte, že jde o první vlaštovku taktického urbanismu. Přiblížíte nám projekt? A jaké odezvy zatím má? Bylo těžké přesvědčit představitele města, že je to pozitivní krok? A podnikatele?
Jádro je ve změně dopravního fungování ulice (zklidnění) na delší dobu a bylo to extrémně těžké všem účastníkům vysvětlit, o co jde. Část si myslela, že je chci okrást, jiní vůbec nevěděli, kam to směřuje nebo se prostě báli. Rezidenti zastávají názor pro i proti, hejtři typicky nejdřív bijí na poplach, že tam bude moc lidí a moc hluk a zároveň si stěžují, že je lidí tam málo. Od začátku jsem věděla, že nemůžu vyhovět všem, takže základ byl všechny vyslechnout a pak to nastavit co nejpohodlněji pro všechny. Majitel nemovitosti chtěl zrušit parkování, aby se mu lépe zásobovalo, rezidenti by zas chtěli parkování víc.
V dotazníku se lidí ptám mimo jiné na to, kdo má to největší právo o ulici rozhodnout, jsou to zajímavé společenské otázky. Obchodníci byli částečně ze začátku rezervovaní, jiní od začátku nadšení a celou dobu každý den se o provoz ulice starají. To mi přijde jako zázrak, že se povedlo přimět lidi se jen tak domluvit, aby každý přispěl po vlastní ose. Politici nám sice zatrhli street art, ale jinak úředníci v čele s tajemníkem Petrem Štikou hodně pomohli. Vždycky je tam fáze vysvětlování a nedůvěry, ale pak to fakt zafungovalo a všichni udělali maximum. Egoé věnovali mobiliář zadarmo a LINO design poskytla výraznou slevu, rodina Bartošů jen tak poskytla vlastní zeleň. Ještě tam řada věcí chybí, protože se zasekly finance od sponzora, a je to prostě na cestě. V dobrovolnickém projektu s nulovým rozpočtem zas nemůžeme chtít zázraky, na druhou stranu je projekt nezávislý na dotacích a grantech a v tom je pro mě určitá hodnota navíc.
Spousta lidí z řad veřejnosti podlehla dezinformacím, přestože na info webu veškeré informace získají nebo se můžou kdykoli zeptat. Typické lži o tom, že si rezidenti nesmí vyložit nákup nebo blokujeme zásobování, obojí je nesmysl, to by ani na odboru dopravy nikdo nedovolil a nedává to smysl. Ohlasy sbíráme po celou dobu a budu ráda, když se každý vyjádří, je k dispozici dotazník na webu projektu. Je to prostor zdarma open air s kvalitními stoly a je to ideální pro workshopy, kreslení, modelování, přednášky nebo diskuze. A je to otevřené pole, kde si každý může udělat vlastní akci zdarma. Vytvářím pole, ale ne organizovaný program, toho bude minimum.
Je to pro mě důležité, protože chci vést otevřenou diskuzi o tom, jak jsme spokojení s dopravou a stavem ulic v Brně, jaké si představujeme prostředí pro své děti a pro každodenní život. Jsem ráda, že se objevily jak pozitivní tak negativní ohlasy, podobně to bylo s vizuálním smogem a právě střet různých názorů vytváří pole, kudy se věci posouvají dál.
Jaké jsou podle Vás prognózy? Je reálné, že se jednoho krásného dne probudíme a vizuální smog bude navždy poražen? Respektive, že budeme žít v opravdu hezky kultivovaných m(í)ěstech? A je tohle váš cíl (nebo přání)?
To záleží na tom, jak se sami zapojíme, jen tak z nebe to nespadne a je to kontinuální práce na dlouhá léta. To znamená práce na sobě, své předzahrádce, svém podnikání, svojí prezentaci a pak taky tlaku na politiky, aby se věci hýbaly. Z druhé strany z radnice zase smysluplné investice, kontinuální péče. Musí si to sednout dohromady a jde to ruku v ruce s vědomím, že to skutečně můžeme ovlivnit. Máme stále velmi mladou demokracii a velmi slabou sílu lokálního podnikání, pokud se to povede probrat, výrazně se to celé urychlí.
Text: Nel Foberová
Foto: archiv Veroniky Rút Fullerové
Comments