Agresivita, šikana, ale i psychické poruchy a sebepoškozování. Jak tyto fenomény souvisí s traumatem? A jak může prostředí ve škole trauma umocňovat, ale také uzdravovat? Přečtěte si dnešní text naší bloggerky Sylvy Kočí!
Co vlastně mají společného tato dvě slova? Myslím, že mnohem víc, než se na první pohled může zdát. A abychom tomu mohli lépe porozumět, musíme si nejdříve přiblížit podstatu traumatu. Obecně panuje přesvědčení, že trauma je jakýsi nelibý psychický stav, který vznikne po zážitku, jako je třeba znásilnění, zemětřesení nebo autonehoda. Naneštěstí trauma vzniká také při mnohem nenápadnějších událostech a obvykle se tak děje v raném věku. Už novorozeně, které není dostatečně chováno, objímáno a laskáno, může prožívat takovou emocionální bolest a strach, že se jednoduše odpojí od sebe sama, jen aby přežilo a tolik to nebolelo. Děti v kojeneckých ústavech jsou toho názorným příkladem. Nepláčou… nepláčou, protože jsou odpojené. Toto odpojení je ve své podstatě velmi dobrý záchranný mechanismus, který se u nás lidí vyvinul. Problém je v tom, že by měl trvat jen krátce, pomoci nám zvládnout velmi těžkou situaci a pak zmizet. Bohužel ale většinou přetrvává a negativně ovlivňuje celý náš další život.
Děti v kojeneckých ústavech nepláčou, protože jsou odpojené. Toto odpojení je ve své podstatě velmi dobrý záchranný mechanismus, který se u nás lidí vyvinul. Problém je v tom, že by měl trvat jen krátce. Bohužel ale většinou přetrvává a negativně ovlivňuje celý náš další život.
Fajn, ale pokud trauma nejčastěji vzniká v raném věku, proč jej dávat do souvislosti se školou? Copak za všechno mohou učitelé? Kdepak, takhle jednoduché to není. Dnešní učitel je pro mě hrdina. Nicméně i hrdina, který je ve vleku systému a chybí mu znalosti z psychologie a neurovědy, může napáchat škody. Trauma má totiž nejen svůj počátek, ale také průběh a trvání a je možné jej postupnými kroky uzdravovat anebo také umocňovat. A tady škola často přiloží svých pár polínek do ohně. A kdyby polínek, někdy to jsou pořádná polena. Jako například soutěživost, hodnocení nebo porovnávání. Jsem si jistá, že tahle „svatá školská trojice“ velmi často podpoří naše celoživotní pocity typu: „lásku si musím zasloužit“, „nejsem hezký, chytrý, dost dobrý…“, „je to moje vina“, „nikdo mě nemůže milovat takového, jaký jsem“…
Dnešní učitel je pro mě hrdina. Nicméně i hrdina, který je ve vleku systému a chybí mu znalosti z psychologie a neurovědy, může napáchat škody. Trauma má totiž nejen svůj počátek, ale také průběh a trvání a je možné jej postupnými kroky uzdravovat anebo také umocňovat.
Vím, že se dnešní učitelé velmi často ptají, proč je tolik problematických dětí. Proč tolik dětí kouří? Proč jsou agresivní, proč šikanují své spolužáky? Proč se sebepoškozují, trpí psychickými poruchami? Myslím, že všichni tušíme, že se tyto věci nedějí jen tak, z ničeho nic, že to má svůj důvod. A pokud nechceme jen klouzat po povrchu, ale chceme jít do hloubky, k příčině, k podstatě, budeme se muset vzdělávat třeba právě v problematice traumatu, abychom pochopili, jak vzniká, jak se dál vyvíjí, jak se projevuje a jaké má pro každého jedince důsledky. A s těmito znalostmi pojďme budovat nový školský systém, který bude klást hlavní důraz na vytvoření bezpečného prostředí ve škole tak, aby se tam děti cítily vždy v souladu samy se sebou, milované, přijímané a podporované v jejich osobní specifické zvědavosti.
Science-fiction? Ne, pouze neurověda.
Sylva Kočí