Život s ADHD: Když jinak neznamená špatně

V dnešním pokračování rozhovorů naší studentky Sáry Jaštíkové s respondentkou Alenou Spálenskou se zaměříme na to, jak lidé s ADHD sami vnímají svou diagnózu. Jaké přináší výzvy, ale i výhody? A jakou roli v tom hraje pochopení okolí, školní systém či možnost přizpůsobit život vlastním potřebám? Alena otevřeně popisuje, jak jí porozumění sobě samé pomohlo proměnit dřívější nejistotu v přijetí a větší spokojenost v osobním i profesním životě.

Co to pro tebe ADHD vlastně je? Jak ho vnímáš?

Pro mě to je nějaká statistická odchylka v určitých oblastech fungování mozku. Myslím si, že poruchou se to stává v moment, kdy se člověk snaží zapadnout do nějakých norem a systému, který neodpovídá tomu, jak člověk funguje. Můžu k tomu dát jednoduchý příklad – hodně lidí s ADHD má večerní chronotyp a jsme přirozeně takové noční sovy. Pro život v jeskyni, pro který jsme se evolučně vyvinuli, by to byla velká výhoda – mít někoho, kdo do noci vydrží hlídat oheň. Ale ve společnosti, kde od většiny lidí očekáváme nástup do práce v 9, je to najednou handicap. Podobně mít rozbíhavou mysl, která neustále hází zajímavé nápady a myšlenky, může být velkou překážkou, když se od vás v práci očekává soustředěné dodržování předem daných postupů. ADHD tedy vnímám jako nějakou odlišnost, která může být výhodou i překážkou v závislosti na tom, kde člověk žije a co se od něho očekává.

Máš k ADHD negativní nebo pozitivní postoj?

Řekla bych, že spíš pozitivní, protože už jsem se s tím naučila nějak pracovat. Taky mi dost pomohla medikace.

Mohla bys to nějak rozvést?

Já jsem asi privilegovaná, když můžu říct, že pro mě je to pozitivní věc. Tím privilegiem myslím, že mám ve svém okolí lidi, kteří to chápou, ale taky to, že jsem v práci, která mi umožňuje nastavit si flexibilní pracovní dobu, takže nejsem nonstop spánkově deprivovaná, a kde můžu dělat kreativní práci. Řekla bych, že když má člověk ty příležitosti a privilegia, která mu umožní si ten život trošku nastavit podle svých potřeb, tak tím může ty nevýhody ADHD trochu odbourat a naopak ho mít jako něco, co ten život dělá barevnější. Bohužel si myslím, že většina lidí s ADHD přístup k takovým zdrojům nemá a potom to může být spíš handicap. Každý má také jiné a jinak silné příznaky, tak je to pro každého něco jiného.

Měla jsi k ADHD vždycky pozitivní postoj, nebo jsi to dřív vnímala jinak?

Já se o tom, že mám nějaké ADHD, dozvěděla až před několika lety. Do té doby jsem akorát bojovala s vlastním mozkem a všechny nedostatky si dávala za vinu. Určitě jsem si jako malá přála, abych byla normální, protože bylo hrozně těžké se napasovat do školského systému – do toho, že člověk musí vstát brzo ráno a potom 8 hodin být ticho a něco poslouchat. To jsou dvě věci, které jsou úplně nepřirozené tomu, jak můj mozek funguje. Lidé s ADHD jsou ve škole často hodně proti vlastní přirozenosti a potom se to projevuje tím, že je v životě nešťastný nebo získává nějaké další psychické problémy z toho, že se snaží napasovat někam, kam úplně nepatří. Ale vlastně od doby co vím, že je to nějaká diagnóza, se kterou můžu nějak pracovat, tak k tomu mám pozitivní postoj. ADHD mi validuje nějaké mé obtíže a zároveň je to slovo, díky kterému se můžu propojit s dalšími lidmi se stejnými problémy a sdílet s nimi nápady a způsoby, jak to zvládat. Plus jsem si zvědomila i to, že mi přináší i nějaké pozitivní odlišnosti a věci, které mám v životě ráda.

Mrzí tě, že jsi neměla ADHD diagnostikováno dříve?

Když jsem zjistila, že tu diagnózu mám, tak jsem měla takové období určitého truchlení, že mi to vlastně nikdy nikdo neřekl, že tolik věcí mohlo být jinak a s tolika věcmi jsem nemusela tak strašně bojovat. A že všechny ty věci, co mi lidi dávali za vinu, nebyly tak úplně moje vina. Takže určitě bych to chtěla vědět dřív.

Co by se podle tebe ve škole změnilo?

Hodně by mi tenkrát pomohlo, kdyby se ode mě neočekávalo, že dokážu 8 hodin sedět v lavici a poslouchat. Je to fakt strašně nudné, vyčerpávající a vlastně i neefektivní, protože mi mysl neustále zabíhá někam jinam, z hodiny toho moc nemám a nakonec se to stejně musím naučit sama doma z poznámek. Když se člověk s ADHD takhle nudí, tak to je skoro až fyzická bolest. Já jsem to pochopila, když jsem začala brát medikaci a přestala mě ta nuda bolet a došlo mi, že ji většina lidí okolo mě třeba nikdy ani necítila. Do té doby jsem si jenom myslela, že jsou lidé okolo mě prostě mnohem lepší v tom ji zvládat. Také je těžké mít z hodin nějaké zápisky. Můj mozek neustále odbíhá někam jinam a i když se ho snažím usměrňovat, tak se to děje dál. Příjemnou zkušenost mám z Erasmu v Nizozemsku, kde všechny přednášky byly nahrávané a o zkouškovém k dispozici – to jsem měla dobré poznámky ze všech hodin, protože jsem si videa z přednášek mohla kdykoliv pauznout nebo přetočit.

Taky by mi určitě pomohlo víc času na testech. Po nasazení medikace jsem zjistila, že není normální, aby člověk při testu z matematiky strávil prvních 20 minut jenom tím, že čeká, až se jeho mozek naladí na to, že se jde psát test z matiky. Možná i tiché prostředí během psaní těch testů by mi pomohlo.

Pomohla by ti i úprava hodnocení?

Pomohlo by mi, kdyby se braly v potaz chyby z nepozornosti. Hodněkrát se mi stalo, že jsem v nějakém dlouhém příkladu z matematiky někde zapomněla znaménko a tím pádem z něj neměla žádný bod, přestože jsem princip toho výpočtu chápala a uměla. Ještě mě napadá, že by mi bylo pomohlo, kdybych měla nějakou větší strukturu zvnějšku. Kdyby mi někdo pomáhal trackovat všechny úkoly a testy, nebo kdybych měla k dispozici materiály z hodin.

Jak vnímáš školní systém z hlediska informovanosti o ADHD a o tom, jak s dětmi s touto diagnózou pracovat?

Přiznám se, že vůbec nevím. Já jsem měla zkušenost takovou, že ADHD vůbec nebylo téma po celou moji základní školu ani střední školu. Ale už je to nějaký ten pátek, tak nevím, jak je to dnes.

Co na školním systému vnímáš negativně?

Mě mrzí, že se tak moc soustředíme na srovnání jedince na úroveň ostatních ve věcech, které mu nejdou a nesnažíme nějak víc posílit to, co mu třeba přirozeně jde. Taky mě mrzí, že je docela malý prostor pro vyjádření svých potřeb a pro nějaké úpravy. Ale snad už se to někam posunuje. Když jsem dělala přijímačky na navazující magisterské studium, tak už jsem taky měla víc času, což je super. Jak zněla ta otázka? Co mi přijde nejhorší?

Co vnímáš negativně?

Já vnímám hodně negativ, protože výuka prostě nebývá moc ADHD friendly. Myslím si, že  když je výuka frontální a jednolitá, tak je pro člověka s ADHD o to těžší udržovat pozornost. Teď zpětně si říkám, že mě mrzí, že se mě nikdo nezeptal, jestli jsem v pohodě, když chodím pozdě do školy, na učitele jsem akorát drzá a půlku hodiny prospím. Vždycky se lidi zaměřovali na to, čím já je obtěžuju, a ne na to, v čem bych třeba potřebovala pomoct.

Najde se něco, co vnímáš na školském systému pozitivně?

Je hodně učitelů, kteří jsou skvělí. Myslím si, že učitel má obrovskou možnost ty svoje studenty motivovat. Učitelé mají velkou moc v utváření nějakého sebeobrazu svých žáků a ovlivňovat, co je zajímá. Líbí se mi, když učitelé umožňují studentům projevovat se odlišným způsobem a oceňují jejich snahu a talenty i mimo přesná zadání. Vzpomínám třeba na svou učitelku biologie, která mi dala jedničku z herbáře, protože jsem ho měla hodně hezký a vyzdobený, i když jsem všechny rostliny neměla pojmenované úplně přesně. To mě tehdy hodně povzbudilo. Protože právě to je pak v reálném světě mnohem cennější – když člověk nějak kreativně uplatní svoje skutečné talenty než když dokáže jenom sledovat a plnit to, co se po něm chce.

Rozumím. Ty jsi předtím mluvila o frontální výuce, že ti nevyhovovala. Napadá tě, jak tu výuku proměnit, aby byla efektivnější?

Líbilo se mi, když byly ty hodiny hravější, když se do nich můžeme nějak zapojit a třeba v nich i sami přemýšlet. Také mi vyhovovalo, když měl systém daného učitele, jasnou strukturu. Měli jsme třeba jednoho učitele, který měl takový systém, že člověk úplně přesně věděl, na čem je, jaké testy a známky ho ještě čekají a co případně může udělat pro lepší známku. Do toho ale hodiny prokládal různými kreativnějšími a divadelními aktivitami, a díky tomu jsme o tu látku měli mnohem větší zájem. To by ale chtělo změnu víc shora, aby učitelé nebyli tak přetížení a podhodnocení a třeba jim na takové vylomeniny i zbývala energie.

Myslíš, že je třeba zvyšovat povědomí o ADHD v dnešní době?

Ano, já si myslím, že určitě, protože z odborného hlediska je to už docela probádaná a chápaná diagnóza. Člověk s ADHD má hodně možností, co s tím vlastně může dělat, a když se o své diagnóze dozví, tak se mu otevře veliká studnice zdrojů – ať už v podobě medikace, nebo různých technik. Jsou věci, které fungují, a když se o nich člověk dozví, tak je pak může využívat, a ten život je daleko jednodušší.

Napadá tě, co by pomohlo zvýšit povědomí o ADHD? Teď mám na mysli pro lidi, kteří ADHD mají, ale vlastně o tom vůbec nevědí.

Určitě. Já si myslím, že je fajn medializace, proto dělám projekt Můj ADHD mozek, což je instagramový profil, kde se snažím šířit osvětu o této poruše. Existují i jiné super iniciativy, například pacientský spolek Akrasia. Vznikla také česká knížka Roztěkané o životě žen s ADHD. Hodně zahraničních knih o ADHD se i přeložilo. V Berouně už dokonce existuje specializovaný terapeutický program pro lidi s ADHD. Za posledních pár let jsme se posunuli dost daleko a věřím, že to tímhle nekončí.

A co se týká kompenzačních technik, mohla bys popsat, jak ses k nim dostala? Jestli jsi odněkud čerpala nebo sis vytvořila vlastní? Mohla bys některé popsat?

Začalo to, když jsem zjistila svoji diagnózu. V ten moment jsem si aktivně začala shánět techniky na ADHD, ale myslím si, že něco si člověk přirozeně kompenzuje i sám, aniž by věděl, že má nějakou diagnózu. Já jsem třeba měla velký problém se k čemukoliv dokopat a nedokázala jsem strukturovat čas, dělat aktivity sama a najít v sobě nějakou motivaci se zvednout a začít. V tom mi hodně fungovalo domluvit se s někým, kdo tu věc musí dělat taky a dělat ji společně. Pak jsem zjistila, že to funguje i dalším lidem a že tomu říkají body doubling. Nebo mi pomáhalo třeba i to, že jsem si v hodinách začala kreslit, díky čemuž jsem dokázala dávat pozor. Je dobré, si taky navyknout na takové to neustálé kontrolování, že mám mobil, klíče, peněženku. Myslím si, že člověk najde spoustu různých technik v životě sám, ale je super mít přístup i k myšlenkám a zkušenostem ostatních. K tomu bych doporučila se přidat do nějakých online komunit, kde se lidé s ADHD sdružují, třeba facebooková skupina ADHD v dospělosti. Na tipy je skvělá také knížka „Jak na ADHD“, která byla nedávno přeložena do češtiny.

Objevila jsi nějakou techniku, která ti v něčem pomáhá a myslíš, že by mohla pomoct i ostatním, ale není běžně uváděná v literatuře o ADHD?

Napadá mě jedna technika, kterou jsem si udělala, když jsem byla malá. Já totiž neustále ztrácela klíče, tak jsem si na ně začala dávat strašně moc přívěšků, aby to bylo fakt velký, a pak už jsem to nikdy neztratila, protože to prostě nešlo ztratit. Nebo jednou na instagramu někdo povídal, že si dal léky vedle jídla pro kočku, protože kočka si vždycky vzpomene.

Myslím, že je obecně dobré si věci nenechávat v hlavě, ale přenášet je do fyzického světa. Když třeba nad něčím přemýšlím, tak si udělám myšlenkovou mapu místo toho, abych se to snažila abstraktně vyřešit v té hlavě, protože na papíře se to alespoň neustále nehýbe. Popisovací tabule jsou nejlepší věc. Kdykoliv člověka něco napadne, tak to na tu tabuli může hodit. Pak třeba další den, až na to budu mít čas, tak se k tomu můžu vrátit nebo si určit, jaký den to udělá a podobně. Prostě nespoléhat na to, že si na něco vzpomenu – spoléhat na to, že si všimnu něčeho fyzického – zahlédnu nápis na tabuli nebo uslyším připomínkový budík na mobilu.

Ty jsi předtím zmiňovala, že lidi s ADHD dostávají hodně negativní zpětné vazby především ve školním věku. Máš nějaké tipy na práci se sebevědomím u jedinců s ADHD?

To je zajímavá otázka. Myslím si, že je hodně dobré najít nějakou věc, ve které je člověk dobrý a která ho baví, a v té se nějak vlastním tempem zlepšovat a mít radost. Také mi osobně snad nejvíc pomohlo mít okolo sebe hromadu dalších lidí s ADHD, se kterými jsme tak jako přirozeně na podobné vlně. A když dostanu nějakou špatnou zpětnou vazbu, tak je fajn nad tou zpětnou vazbou přemýšlet trošku v kontextu toho člověka, který mi ji dává. Když mi jí dá člověk, který mě vůbec neinspiruje, tak možná prostě na svět koukáme úplně jinak a možná se to netýká zas tak moc mě, ale toho, že jsme prostě odlišní, nebo že měl ten člověk trošku blbej den. Taky si myslím, že je dobré zaměřovat se na věci, které jsou doopravdy fakta a nedomýšlet si. Nemůžu říct, že mě všichni někde nesnášejí, můžu říct, že si ke mně nikdo nesedl na obědě, a to je najednou o trošku jednodušší věc, se kterou se dá nějak pracovat. Nebrat ten svět tak strašně ultimátně v černobílém. Je to ale něco, u čeho bych zvážila terapii, protože ty rány na duši jdou často dost hluboko a ve dvou se to zvládá líp. Pro lidi s ADHD, kteří mají potíže se sebeobrazem, emocemi a vztahy, můžu hodně doporučit DBT – dialektickou behaviorální terapii. Je to taková hodně prakticky vedená psychoterapie, kde se člověk učí konkrétní metody a dovednosti na zvládání všech těchhle věcí.

To jsou skvělé rady, mockrát děkuji za sdílení!

První díl rozhovoru Sáry Jaštíkové s Alenou Spálenskou si můžete přečíst zde, druhý díl naleznete zde.

Sára Jaštíková