Naše studentka Sára Jaštíková z Ústavu speciálněpedagogických studií je další z laureátek letošního ročníku ceny Mozaika poznání. Ocenění získala za svoji bakalářskou práci, v níž se zabývala dospělými osobami s ADHD a jejich zkušenostmi se školní docházkou. Přečtěte si rozhovor, který Sára připravila s jednou z respondentek, Alenou Spálenskou! Jak se Alena dozvěděla o své diagnóze? A jak ji ADHD ovlivňovalo ve škole i mimo ni?
Mohla bys nejdříve prozradit, kdy a jak jsi se dozvěděla, že máš ADHD?
Bylo mi 22 let a dozvěděla jsem se to vlastně náhodně z internetu, když jsem koukala na TikTok a ten algoritmus mi začal házet obsah související s ADHD a všechny ty jejich zkušenosti mi byly hodně povědomé. Hodně věcí, se kterými jsem celý život bojovala, konečně někdo pojmenoval. Tak jsem se o to víc zajímala a už jsem nějak přišla za psychiatričkou, která mi to i potvrdila.
Takže nikdy nikdo ve škole ani doma neměl dřív podezření?
No, vlastně vůbec. Nikdy tohle téma nějak nezaznělo a ani jsem v životě předtím nijak neměla podezření, nebo... Nikdo mi to neřekl.
Když se podíváme do dětství, vzpomínáš si na to, jaké to pro tebe bylo ve školním období?
Já jsem ve škole odjakživa hodně bojovala. Byla jsem rozjívený dítě. Pamatuju si, že jsem už od první třídy měla problém nosit pomůcky, žádný můj sešit v životě neměl obal a naučila jsem se rýsovat věci ne podle pravítka, ale podle lítačky, protože jsem nikdy žádné pomůcky neměla a vlastně jsem od malička sbírala všechny možný poznámky. Ty poznámky byly hlavně teda za vyrušování, protože jsem nedokázala sedět v klidu a ono se to míchalo i s tím, že jsem byla ve škole hodně napřed, takže mě to tak jako přirozeně nudilo. Na základce to potom řešili tak, že mě tak jako segregovali. Vždycky mě posadili někde daleko od ostatních, abych nerušila. Jednou pro mě dokonce vytvořili takovou speciální lavici, kde jsem byla tak daleko od spolužáků, že už jsem ani moc neviděla na tabuli. Hodně mi taky vyčítali, že nepracuju, nebo že jsem dost chytrá na to, abych si pomůcky nosila, abych nevyrušovala a tak.
Někteří spolužáci se speciálními potřebami měli třeba asistentky a já jsem nic takového nikdy neměla, protože jsem přeci „byla chytrá“ a nebyl tedy důvod mi nějak pomáhat.
To jsi slýchala od vyučujících?
Jo jo, my jsme měli takovou starou učitelku, odchovanou komunismem, která myslím, že vůbec nevěděla, že by něco jako ADHD existovalo, a moc mi moje chování netolerovala. Vím, že mi jednou dokonce dala před všemi spolužáky přednášku o tom, že jsem prostě hrozně divná, a proč nemůžu být jako jiná a normální. Vždycky jsem se hodně cítila, jako že je to všechno moje chyba. Že je se mnou něco špatně. Nikdy mi nebyla nabídnuta žádná pomoc. Někteří spolužáci se speciálními potřebami měli třeba asistentky, ale já jsem nic takového nikdy neměla, protože jsem přeci „byla chytrá“ a nebyl tedy důvod mi nějak pomáhat. Učivo jsem zvládala, ale měla jsem velký problém s nošením pomůcek, plněním jakýchkoliv úkolů a měla jsem strašný nepořádek ve věcech. Vždycky jsem měla roztahaný penál úplně po celé lavici, pomůcky všude a byla jsem taková hodně chaotická. No a nikdo se vlastně nikdy nepozastavil nad tím, jestli bych s tím třeba nepotřebovala pomoct.
Rozumím, to pro tebe muselo být těžké, ale jestli to chápu správně, tak školní prospěch jsi kvůli ADHD zhoršený neměla, nebo ano?
Na prvním stupni ne, ale já jsem šla po 5. třídě na gympl, takže tam byl takový velký skok v náročnosti. Do 5. třídy jsem měla tak nějak samé jedničky, ale měla jsem teda různá napomenutí, sešit plný poznámek, ale bylo to ještě únosné. Na gymplu jsem potom docela rychle narazila, to jsem byla v 6. třídě a hned jsem měla asi 6 trojek. Já jsem asi ani nechtěla dobré známky. Moc jsem nevěděla, k čemu by mi byly. Dalo mi opravdu velkou práci dávat pozor na předměty, které mě nezajímaly, a většinou mi stejně mysl odplula někam jinam. A neměla jsem motivaci to úsilí vynakládat na něco, co nikdy nebudu chtít dělat. Takže jsem odjakživa měla trojky, čtyřky, ale u předmětů, které mě bavily, nebo mě zajímaly, jsem měla jedničky. Taky jsem sbírala pořád horší a horší kázeňské postihy a dopracovala jsem to až na trojku z chování.
Ta trojka z chování byla skrz to, že se ti naskládaly poznámky za to zapomínání věcí a podobně?
V podstatě jo, ale já jsem měla trochu i problémy v kolektivu. Měla jsem postihy i za šikanu, protože jsem do kolektivu nikdy moc nezapadala a nějak jsem se naučila, že když ty jsi první ten agresor, tak tě pak nechají na pokoji. Bylo to naskládané za pozdní příchody, a pak taky skrz to, že jsem byla hodně drzá. Já jsem si totiž docela přirozeně vytvořila určitý despekt k autoritám. Všichni mi jenom vytýkali, co dělám špatně, a necítila jsem z nich upřímný zájem mi s těmi věcmi nějak pomoct, proto jsem moc neviděla důvod, proč je respektovat a poslouchat. Takže to bylo vlastně to drzý chování, nenošení pomůcek, vyrušování, šikana a podobné věci.
Dokázala bys najít něco, v čem ti ta porucha byla ve škole přínosná?
Já jsem nikdy moc nezapadala do zavedených pravidel a systému, tak jsem vždycky hledala nějaké vlastní řešení, což mi umožňovalo se učit být docela kreativní, přicházet si na věci sama a být obratná v řešení nečekaných situací. Problémy s pozorností jsem se naučila kompenzovat tím, že jsem si začala v hodinách malovat. Zjistila jsem, že když si o hodině maluju, tak mě tak moc fyzicky neubíjí nuda a nezájem a dokážu prostě sedět a poslouchat, což se ode mě vyžadovalo. Takže jsem si postupem času začala brát do školy i plátna a barvy a většina učitelů s tím pak byla v pohodě, protože byli asi rádi, že jako něco dělám a mlčím. V něčem byla výhoda, že jsem si zvykla nemít tu validaci, že jsem dobrý student. Nikdy jsem ji neměla a díky tomu jsem se pak mohla víc věnovat tomu, co mě zajímá i v tom čase, který pro to nebyl určený. Taky jsem byla zvyklá k věcem přistupovat po svém a být kreativní. Jeden rok jsme třeba dělali herbář a já jsem neměla všechny ty rostliny perfektně pojmenované, ale měla jsem ten herbář vizuálně fakt hezký, takže jsem dostala jedničku, i když vlastně nebyl zas tak správně, protože jsem k tomu přistoupila po svém a využila věcí, ve kterých jsem dobrá.
Zjistila jsem, že když si o hodině maluju, tak mě tak moc fyzicky neubíjí nuda a nezájem a dokážu prostě sedět a poslouchat, což se ode mě vyžadovalo.
A co se týká potom domácí přípravy na školu, osvojila sis nějaké techniky, které by ti pomáhaly? Pokud jsi teda měla problémy s pozorností i doma.
Vlastně moc ne, já jsem to na gymplu obecně moc neřešila. I tím, že jsem nevěděla, co se děje, jsem moc nevěděla, jak nad tím přemýšlet. Takže jsem dělala takové ty typické věci, jako že jsem měla problém se namotivovat a s čímkoliv začít včas; a ta motivace pak přišla až v moment, kdy už ta věc opravdu hořela a já neměla jinou možnost než jí začít dělat. O hodinách mi trochu pomáhalo si psát opravdu hezké poznámky hezkým perem do hezkého sešitu, protože to najednou bylo víc o té vizuální stránce, která mě bavila a zajímala, a to dávání pozor na hodinu už byl takový příjemný vedlejší produkt. Ale to u hodně předmětů, jako je třeba matematika, nešlo, protože je ten sešit spíš takový pracovní a dekorovat ho moc nejde.
Jo jo, rozumím. Přizpůsobil třeba někdo tu výuku tvým potřebám? Že by někoho z vyučujících napadlo, že vlastně funguješ jinak?
No já si to nepamatuju; myslím si, že spíš úplně ne. Hezké bylo, když mě moje třídní podporovala v kreslení a malování a když jsem obecně z učitelů cítila nějaký zájem o rozvíjení mých přirozených talentů, i když to zrovna stoprocentně nezapadalo do osnovy jejich předmětů. A obecně, když mi učitelé tolerovali, že si během hodiny maluju.
Dokázala bys třeba vybrat jednu nebo pár věcí, ve kterých ti ADHD způsobovalo největší potíže?
No určitě chození včas. To souvisí i s tím, že lidé s ADHD mívají posunutý chronotyp směrem k večernímu. Naše nejproduktivnější a nejaktivnější hodiny bývají večer a může být dost těžké usnout včas tak, aby člověk zvládl být už v 8 ráno ve škole. Teď mám život o něco flexibilnější a skoro nikdy nevstávám dřív než v 9. A ani mi to nedává smysl, protože můj mozek takhle načasovaný prostě není a připravovala bych se o své přirozeně nejproduktivnější hodiny. Potom jsem měla problém s organizací – pomůcek, sešitů, úkolů, času… Samozřejmě mi dělalo problém udržení pozornosti v hodinách. Já jsem si už úplně odvykla, že bych se na hodinách nějaké informace vůbec dozvídala. V drtivé většině jsem se pak všechno naučila sama doma, kde jsem to všechno viděla poprvé. Vždycky bylo vyčerpávající sedět a poslouchat, takže jsem z hodin byla vyčerpaná, zároveň jsem si z nich nic moc neodnesla a musela to potom horko těžko dohánět doma.
Máš pocit, že ty symptomy, které jsi měla tenkrát, s věkem ustupují, nebo je to pořád stejné?
Já si určitě myslím, že to u mě osobně ustupuje. Nedokážu už odlišit, co z toho je to, že mi ten mozek sám dospěl a co z toho je to, že už mám hodně různých kompenzačních technik. A hodně lidí má podobnou zkušenost. Je to asi kombinace toho, že někomu se ten mozek ještě dovyvine, někomu se vyvinou nějaká mozková centra a nahradí ta, které fungují hůř, někdo si vytvoří ty kompenzační pomůcky, díky kterým jsou pro něj věci jednodušší. To asi potvrzují i nějaké studie, že půlka lidí potom už nevykazuje ty příznaky dost na to, aby tu diagnózu splňovali v dospělosti.
Hezké bylo, když mě moje třídní podporovala v kreslení a malování a když jsem obecně z učitelů cítila nějaký zájem o rozvíjení mých přirozených talentů, i když to zrovna stoprocentně nezapadalo do osnovy jejich předmětů.
A když se vrátím k tomu, jak jsi mluvila o těch spolužácích. Myslíš, že jsi měla problémy v kolektivu taky kvůli ADHD, nebo čím to bylo?
Jo, já si myslím, že určitě. Já si myslím, že ADHD lidem, když jsou mladý, i hodně komplikuje společenský život to, že my vnímáme ty věci trošku jinak, jinak přemýšlíme. Takže občas se prostě vůbec nepotkáme v tom, co bychom chtěli, jak bychom chtěli trávit čas a čím bychom se chtěli bavit. Máme jiné potřeby i co se týče třeba přátelství. Já jsem třeba vůbec jako mladá nechápala, že by přátelství mělo jiný důvod, než prostě dělat ptákoviny a mít zábavu, a pak jsem si moc nerozuměla s lidmi, co to měli jinak. Taky si myslím, že můžeme být trošku obtěžující entity pro ty ostatní lidi z naprosto pochopitelných důvodů. Tím myslím, že třeba vyrušujeme nebo skáčeme lidem do řeči a jsme takoví až moc intenzivní. Takže tohle a taky nějaká nepozornost vůči některým společenským náznakům, protože je logicky trochu těžší je vnímat s poruchou pozornosti.
Kdybys teď mohla dát radu učitelům o tom, jak se chovat k dětem s ADHD, aby jim to bylo ku prospěchu a aby k sobě našli tu cestu, jaká rada by to byla?
Já myslím, že by bylo hodně dobré dát dětem s ADHD tu zprávu, že to není jejich chyba a není to tím, že by byli špatní lidé, nebo že by to dělali schválně. Ono je hrozně lehké si to internalizovat jako nějaké osobní selhání. Lidé s ADHD mají často pochroumané sebevědomí, protože pro ně může být těžší v systému, který je přizpůsoben potřebám někoho jiného, zažívat úspěchy. Tak pojďme trošku více rozvíjet děti s ADHD v tom, v čem jsou přirozeně dobré. My se u dětí hrozně moc soustředíme na to, abychom vykompenzovali nějaký nedostatky třeba v matematice, a zaměřujeme všechnu svoji energii na ty věci, co nefungují. Pak už není prostor na ty věci, co fungují, a člověk si fakt potřebuje zažít nějaký vlastní úspěch, jinak nebude mít sebedůvěru a motivaci.
A to je něco, co bys třeba tenkrát od vyučujících potřebovala i ty? Dá se to tak říct?
Jo, já si myslím, že určitě. Já mám svoji školní docházku zarámovanou hodně negativně, včetně výsledků. A přitom jsem chytrá osoba, ale nebylo tam moc momentů, kdy bych si to dokázala zažít. Hodně dobrá učitelka byla naše třídní na gymplu. Pamatuju si, že právě ta měla pozitivní přístup k tomu, že já si třeba kreslím a takhle. Já jsem dělala vždycky o hodinách takové velké mandaly a ona mi pak v jednu chvíli udělala výstavku těch mandal ve třídě, tak to bylo skvělý. Je to i ta učitelka, který já jsem pak předala ten trošku špatný, ale fakt hezký herbář a dala mi za to tu jedničku, protože dokázala flexibilně přistupovat k tomu, že člověk odevzdá to, co víc odpovídá tomu, jaký je. Takže za mě je určitě důležitá nějaká taková podpora a rozvíjení přirozených talentů, i když člověk jakoby nevyhovuje úplně perfektně předepsaným osnovám a normám.
Alena Spálenská vystudovala obory psychologie a žurnalistika na Univerzitě Karlově, kde aktuálně pokračuje na filozofické fakultě navazujícím magisterským studiem psychologie. V NÚDZ (Národní ústav duševního zdraví) pracuje na projektu Efektivní podpora lidí s poruchou osobnosti v ČR (Gradient), kde zastává dvě role. Jako specialistka spolupracuje na výzkumu a implementaci DBT (dialekticko-behaviorální terapie). Zároveň zajišťuje komunikaci a PR aktivity projektu. Mimo NÚDZ se angažuje v osvětové činnosti, založila projekt Můj ADHD mozek, v rámci kterého šíří osvětu o ADHD a organizuje vzdělávací a komunitní akce zaměřené na téma neurodiverzity. Absolvovala také komplexní kurz krizové intervence a výcvik v celostním koučinku. Ve své koučovací praxi se zaměřuje na klientelu s ADHD. V minulosti se také věnovala novinářské práci a její články můžete stále vídat v neziskovém časopisu Nový prostor.
Sára Jaštíková
Kdo je Sára Jaštíková?
Sára Jaštíková vystudovala bakalářský studijní obor speciální pedagogika – raný věk, kde objevila svůj zájem o etopedii, především o specifické i nespecifické poruchy chování. Ve své bakalářské práci se věnovala problematice ADHD z hlediska porozumění jedincům s touto diagnózou ve školním prostředí. Stále se o problematiku tohoto syndromu zajímá a rozšiřuje své poznatky četbou literatury, ale i rozhovory s jedinci s ADHD, z čehož také vychází při tvorbě článků pro tento portál. Aktuálně je studentkou 2. ročníku navazujícího magisterského oboru speciální pedagogika – poradenství, avšak v budoucnu by se chtěla věnovat psychoterapii dětí s problémovým chováním.
Comments