AI není riziko jen pro děti. Může rozrušit celý vzdělávací systém

V novém textu se naše bloggerka Hana Vacková vrací k tématu, které dnes rezonuje školami: co se děje s rolí učitele ve světě okamžitých odpovědí a nekonečné digitální dostupnosti. Prostřednictvím komentáře k textu Ondřeje Štefla ukazuje, že největší obavou není samotná AI, ale oslabování vztahů, kritického myšlení a schopnosti žáků zůstávat mentálně přítomní.

Tento název jsem si přečetla na facebooku u článku Ondřeje Štefla. Velmi s ním souzním, myslím, že nikdo tak přesně nepojmenoval, z čeho jsou učitelé velmi často nešťastní a co nám dělá starosti.

Rozhodla jsem se okomentovat tento článek metodou dvojitého zápisníku z Kritického myšlení, k vybraným myšlenkám píšu svůj komentář. Mé komentáře jsou modré, citace z Ondřeje Štefla černé.

Když se AI šíří rychleji než metodická podpora, vzdělávání učitelů, pravidla pro žáky a komunikace s rodiči, škola ztrácí společný rámec. Ve kterém není jasné, co je ještě samostatná práce, co už je práce delegovaná na stroj. Není jasné také, co u žáka rozvíjí jeho kreativitu a od koho se vlastně žáci učí. V takové situaci se začne rozpadat důvěra v samotný smysl výuky.

Tento proces už pozorují ti, kteří jsou denně v pedagogickém procesu. Už delší dobu se ptám studentů, co jim dává největší smysl v rámci předmětů, konzultuji to i s učiteli. Zcela jednoznačně dospějeme k tomu, že je to angličtina. Důvodů může být mnoho, většina odborných textů v informatice, v hudbě, a ve filmu je v angličtině. Smysluplný dopad do praxe. Zároveň nesmíme opomenout motivaci, často se v tisku dočteme, že čeští žáci jsou nejméně motivovanými žáky v Evropě, co se týká školy, neradi do ní chodí. Vím, že bylo vymyšleno spoustu skvělých didaktických metod, jak žáky motivovat, ale co s tím, když někteří z nich už předem nechtějí. A ti, co jsou motivovaní, zcela nestíhají…a končí také jako předchozí skupina v pasivitě. A do toho se ještě vměšují rodiče, kteří nejlépe vědí, co učit a jak učit.

Největším rizikem pro systém je rozklad role učitele. Ne v banálním smyslu, že už není zdrojem informací. To přestával být dávno před AI. Jde o to, že se oslabuje jeho profesní úsudek, vztahová autorita a schopnost být hlavním průvodcem učením. Když žák může mít okamžitou, trpělivou, personalizovanou odpověď nonstop, začne část z nich lidského učitele srovnávat se službou, která je vždy dostupná a vždy vstřícná. To učitel nemůže splnit, ani kdyby chtěl.

I s tím se setkávám ve velké míře. Připomíná mi to poslední verzi Velkého Gatsbyho, který byl tak vizuálně karnevalový, že když jsem vyšla z kina do mé milované Olomouce, připadalo mi vše šedé a nevýrazné. A zřejmě takový pocit zažívají naši žáci, když vchází učitel, který je bezbarvý a šedý, i když si tak nepřipadá. Vztahové krizi se budu věnovat v příštím příspěvku, je rovněž velmi hluboká, ideální stav by byl rovnost učitele a žáka (škola to má naopak) Vše je v režii: „Vy mě nechápete!“ a já se v duchu ptám a co já, kdo pochopí mě? Nejlepší odpovědi v tomhle smyslu byly: „vy za to máte peníze a my nic, taky nás plaťte za to, že chodíme do školy“. Se zcela vážnou tváří…

Ve studii Education International (2025) 58 % respondentů vyjádřilo obavu, že žáci ztrácejí schopnost tolerovat frustraci z lidské chyby nebo pomalejšího tempa učitele, protože jsou zvyklí na okamžitou odezvu AI. Ve studii think-tanku Brookings z ledna 2026 varují, že nadměrné spoléhání na AI může narušovat základní učební kapacitu dětí, jejich sociální a emoční pohodu i vztahy se spolužáky, ale také vztahy s učiteli.

Bez podpory škol, učitelů i žáků, bez osvěty rodičů, bez jasných pravidel a bez změn legislativy hrozí chaos, odliv části dětí do domácího vzdělávání a také „vnitřní emigrace“, kdy žáci budou ve škole fyzicky, ale mentálně jinde. Ale právě to už se ve velké míře děje, mentální kapacity na zvládání obyčejného učiva žákům nestačí. Jsou zcela ve svém světě a okolí nevnímají.   

Učitelé budou zmatení v situaci, kdy děti plošně využívají něco, čemu sami nerozumějí, a frustrovaní z toho, že tradiční autorita učitele jako zdroje informací se hroutí a jak napsala jedna učitelka: “A učitelé jsou nešťastní z neznalostí a nekritického přijímání informací.” Ponecháni bez pomoci se mohou v nové realitě cítit zbyteční a znechucení. Mohou začít plošně odcházet.

Velké téma je, že žáci používají něco, čemu sami nerozumějí, dokonce se občas neumí ani kloudně zeptat, přičemž tvoření otázek je jednou ze základních metod kritického myšlení. Čím více vím, tím lépe a do hloubky se umím ptát. Příklad z češtiny😊 „Můžete mi říct, čím jsou Naši furianti aktuální?  Nevíte, tak si to prosím zadejte do AI“. Dívám se na zadání: aktuální Naši furianti- a AI jim dá přehled představení, která se na území ČR hrají…

Závěrem chci říct, že vím o mnoha příkladech dobré praxe, vím o školách, kde funguje mnohé, já vycházím ze svých hodně subjektivních zkušeností, nicméně se s odborníky, kteří píšou o problematičnosti sociálních sítí, v mnohém shoduji. A to jsem ještě nedotkla podvádění, tomu se budu věnovat jindy…

Hana Vacková