Naše bloggerka Sylva Kočí, píšící o autismu, se dnes zamýšlí nad aktuální složitou situací a nad náročnými podmínkami všech lidí zasažených válkou. Zároveň nás ale vyzývá, abychom věřili ve vítězství pravdy, i když vše vypadá beznadějně. Je třeba zatnout zuby a vystoupit z komfortní zóny.
Když to na mě přijde a mám chuť něco napsat, vyrazím nejdřív na dlouhou a svižnou procházku po trase, kterou dobře znám a tak mé tělo jede na autopilota, zatímco hlava se pustí do tvůrčí práce. Nejdříve zkoumá, co všechno se v posledních dnech stalo a pak začne pátrat, jak mě která událost zasáhla nebo ovlivnila. Na konci procházky je mi pak vždycky jasné, o čem bych chtěla psát. Ačkoliv se doposud všechny mé příspěvky týkaly autismu, což byl a stále je můj plán, tentokrát se mi všechny myšlenky, co se mnou na procházce byly, znovu a znovu stáčely k právě probíhající válce na Ukrajině. A tak jsem se nakonec rozhodla trochu změnit nastavená očekávání a mluvit o tom, co mě v těchto dnech unáší jako proud v horském potoce a zvědavě si počkám, jestli tato voda spojí i zdánlivě nespojitelné. Tedy válku a autismus.
Každý den myslím na lidi, kteří brání svoji zemi před agresorem. Lidi, kteří jsou odhodláni čelit zjevné přesile, vést tuhý a krvavý boj a nakonec třeba i zemřít jen proto, aby ti, co jednou přijdou, mohli žít ve svobodné Ukrajině a být hrdí na své předky.
Asi jsem si myslela, že jsem se prostě v míru narodila a v míru musím také zemřít. Přestože jsem věděla o válkách na vzdálenějších místech naší planety nebo o vedení studených a hybridních válek, mír na našem kontinentu byl pro mě tak trochu automatický. Prostě mír jako samozřejmost každého dne. Přinejmenším jsem samotné slovo „mír“ téměř nepoužívala. S válkou na Ukrajině se všechno změnilo… O míru mluvím nebo uvažuji každý den. Každý den myslím na lidi, kteří brání svoji zemi před agresorem. Lidi, kteří jsou odhodláni čelit zjevné přesile, vést tuhý a krvavý boj a nakonec třeba i zemřít jen proto, aby ti, co jednou přijdou, jejich děti, vnuci, pravnuci…, mohli žít ve svobodné Ukrajině a být hrdí na své předky. Tato hrdost bude jednou jejich nezměrným pokladem a dědictvím. Zbytek světa se pak o ní bude učit, protože ať už Ukrajina zvítězí nebo ne, ona bude od teď velikým národem, ke kterému se bude vzhlížet. A vzhlížet právem. Protože bojovat proti přesile za svobodu a za pravdu, je pravé hrdinství.
Každý den také myslím na ty, co utíkají, aby chránili své nejmenší a nejslabší. Opouštějí všechno, co mají nebo měli a všechno, čím byli, svůj domov sbalený do jedné tašky. Tihle lidé se museli v malé chvilce zříci opravdu úplně všeho, kromě své lidskosti a snad i jakési doutnající víry v dobrý konec svých útrap. Jinak jim nezůstalo zhola NIC. Jen prázdné NIC mezi prsty… Myslím na to, jak asi vnímají malé děti, že opouští svého tátu, svůj domov, své kamarády, svou školu, své hračky…? Všechny tyto děti jistě jsou a možná budou po celý svůj život traumatizované. Jak devastující musí být tyto změny třeba pro lidi s autismem, kteří se často opírají o své rituály a zaběhnutou rutinu? Vůbec si to neumím představit. Jen mráz mi běhá po zádech.
Nebojme se ztrát. Bojujme vždy za pravdu a věřme v její vítězství, i když vše vypadá beznadějně, i když máme strach, i když nám dochází fyzické síly či zásoby a všichni říkají, že je to bez šance.
Radostnou úlevou v celé této mizérii mi je obrovská vlna solidarity, která se spustila v mnoha zemích. Klaním se každému, kdo v těchto dnech dokázal vystoupit ze své komfortní zóny, ukrojil si z něčeho, na co byl ve svém životě doposud zvyklý, nereptá na zvyšující se ceny benzínu a nezávidí peníze, které pomáhají zamezit ztrátě lidské důstojnosti.
Vyzývám dnes sebe a nás všechny. Buďme takoví. Nebojme se ztrát. Bojujme vždy za pravdu a věřme v její vítězství, i když vše vypadá beznadějně, i když máme strach, i když nám dochází fyzické síly či zásoby a všichni říkají, že je to bez šance. Já věřím ve vítězství Ukrajiny stejně, jako věřím ve šťastný konec v každé rodině s dítětem s autismem, kterou navštívím. Věřím, i když ten malý kluk jen piští, rozhazuje rukama svoje sliny anebo hlínu z květináčů a bouchá hlavou o zem. Věřím a současně říkám: „Čeká nás hodně práce, pusťme se do toho.“
A tak se pojďme vzájemně povzbudit. Věřme ve vítězství pravdy a lásky a nebojme se zabrat.
S láskou a obdivem k lidem z Ukrajiny Sylva Kočí