Naše bloggerka Kristýna Mariáková se ve svém blogu věnuje tématu života se sluchovým postižením z pohledu plně integrovaného neslyšícího člověka. Obsahem jejího dnešního příspěvku jsou vlastní zkušenosti s integrací a s tím související tipy, které mohou úspěšné integraci neslyšících pomoci.
Prošla jsem si integrací na běžném gymnáziu. Výhodou studia na mém gymplu bylo to, že se jednalo o malou vzdělávací instituci. V mojí třídě nás bylo ani ne 15. Porozumění a celková orientace ve výuce byly tudíž o dost snazší než ve třídě o 30 studentech. Protože jsem tu byla historicky prvním neslyšícím studentem, stala jsem se tak trochu zjevením, ale zato výzvou pro celý školní personál. Pro mnohé pedagogy a studenty jsem byla prvním neslyšícím člověkem, se kterým se setkali.
Měla jsem štěstí na lidské pedagogy, kteří mi dovolili sedět v těsné blízkosti spolužáků, abych od nich mohla pohotově opisovat zápisky z hodin. Díky tomu mi málokdy něco uniklo, ačkoliv to bylo pro mě dost náročné. Představte si, že každý den 4 roky po dobu 5–8 hodin zapisujete rychle a zběsile výklad učiva a nejste tedy 100% přítomni v hodině. Velmi brzy dostane ruka trénink a přestává bolet, zato graduje celková únava z integrace, že stačíte jen chodit do školy a nestačíte už být součástí volnočasových třídních srazů. Slyšícím spolužákům těžko vysvětlíte, proč tomu tak je. Neustálá koncentrace na příjem informací z vnějšku a kontrola osobní pohotovosti reagovat včas a adekvátně prostě jednoduše činí vaše vzdělávání těžší. Slyšící zapojují uši, neslyšící, jako jsem já, uši a oči.
U některých pedagogů se zavedlo kruhové sezení, což bylo pro mě naprosto fascinující gesto. Říkala jsem si, že jsem rozhodně na správném místě a že se studiem na gymplu pro neslyšící v Praze (pozn. Gymnázium na Ječné v Praze je jediné gymnázium pro studenty se sluchovým postižením v celé České republice) bych neprožila tolik WOW momentů jako na mém gymplu. Integrace není nikdy jednoduchá, ale je čarovná a efektivní díky lidem, kteří pochopí, že stačí jen změnit zajeté stereotypy. Z kruhového či půlkruhového sezení nakonec každý zjistí, že se jedná o nejlepší formu výuky. Všichni se vidí a nikdo není bokem. Mnohem lépe se takto rozvíjejí vztahy mezi učiteli a studenty. Za mě je oční kontakt jedním z nejdůležitějších faktorů edukace. Nikdy jsem moc nechápala studenty hrnoucí se sedět dozadu a co nejdál od profesora. Sezení v první lajně bohužel zavání tím, že jste šprt nebo učitelova vlezdoprdka.
Velmi brzy dostane ruka trénink a přestává bolet, zato graduje celková únava z integrace, že stačíte jen chodit do školy a nestačíte už být součástí volnočasových třídních srazů.
Dalším velkým bonusem na mém gymplu byl vstupní adaptační pobyt. Týden neformálního seznamování s pedagogy a sblížení se se spolužáky na základě interaktivních aktivit bych mohla zařadit mezi nejlepší týdny mého života. Díky adapťáku jsem první den na gymplu přišla naprosto beze stresu a odpadly mi tak starosti typu „Jak jim to řeknu, že jsem neslyšící? Někdo se mi bude určitě smát. Zapadnu vůbec do třídního kolektivu? Neměla jsem nakonec jít do Prahy na ten gympl pro neslyšící…?“
Gympl byl pro mě největší a nejtěžší školou. Zvládla jsem ho bez podpůrných služeb typu tlumočník či přepisovatel. Pak jsem nastoupila na vysokou školu v Brně a dostala všechen servis pro neslyšící, jaký jsem si ani ve snu nepředstavovala. Individuální lekce angličtiny. Už jsem nemusela nic rychle a zběsile opisovat, protože mi zápisky slovo od slova a doslova dělal přepisovatel. Dostala jsem je ten den ve Wordu a mohla se z nich rovnou učit. V rámci diskuzních předmětů jsem byla v naprostém komunikačním souladu s ostatními, protože naproti mně seděl tlumočník do znakované češtiny, který simultánně překládal právě probíhající diskuzi. Mohla jsem reagovat a být přítomna v diskuzi. Poprvé jsem tak na Masaryčce okusila, jaké to je bezprostředně se vzdělávat a neřešit, jak uchopit informační transport (příjem informací, záznam informací, reaktivitu). Vysokoškolské studium jsem zbožňovala.
A přes to všechno bych vůbec nic neměnila. Když jsem odmaturovala, dostali jsme všichni památeční notes. V něm jsem si přečetla myšlenku angličtinářky, která se stala mým osobním mottem. Sdílela známý citát od Arthura C. Clarke: Jestli najdeš v životě cestu bez překážek, určitě nikam nevede. Tuto sílu myšlenky si člověk uvědomí až časem.
A co může pomoci, když máte ve třídě neslyšícího?
adaptační kurz, potažmo různé pobytové akce
vzdělávání pedagogů v problematice sluchového postižení (minimálně osvěta v podobě workshopu) – tohle vnímám jako důležitý faktor, protože ne každý pedagog si prošel kvalitní výukou o surdopedii a edukaci neslyšících
vstupní (první) třídní schůzky (informovat také rodiče, že ve třídě/škole je dítě/student se SP)
zážitkový workshop pro třídu nebo školu (je to efektivnější než přednáška, vryje se pod kůži)
dovolit sedět v těsné blízkosti spolužáka, aby mohl opisovat učitelův výklad
tisk a kopie zadarmo
nedělat úlevy, pouze měnit zajeté stereotypy (např. hudební výchova se dá dělat mnoha způsoby – bubnování, rytmus těla apod., bohužel spousta hudebek je zaměřena pouze na zpěv a neslyšící studenti jsou z HV často automaticky omluveni)
pochopení pro únavu (integrace je každodenní a celoživotní proces)
půlkruhové či kruhové sezení
audiovizuální prvky v hodině zajistit s titulky
pracovat s třídním klimatem, všímat si drobných negativních projevů – předcházet šikaně
týmové školní práce
Závěrem bych chtěla předat ještě dvě důležité věci. 1) Pamatujte si, že se musí snažit obě strany – nejen vy. 2) Ke každému neslyšícímu, prosím, přistupujte individuálně. Neexistuje stejný neslyšící. Každý je úplně odlišný a dává vám jiný klíč k edukaci. A je také dost možné, že ony pomyslné dveře pořádně odemknete až za dlouho. Jakmile je odemknete, přesvědčíte se, že to stálo za to.
Protože… Jestli najdeš v životě cestu bez překážek, určitě nikam nevede.
Kristýna