Je tu další článek našich bloggerek a studentek Johany Handlířové a Michaely Žiškové. Johana s Michaelou poznávaly společnost a školství ve Finsku v rámci programu Erasmus+ a o své zážitky se rozhodly podělit na svém blogu!
Myslím si, že není rozdíl mezi dobrým učitelem ve Finsku a dobrým učitelem v Česku. Při rozhovoru s mnoha pedagogy jsme narazili na stejné problémy: časté změny vzdělávacích plánů, neustálé používání mobilů, pokles soustředěnosti žáků, jejich čtenářské gramotnosti a komplikovaná komunikace s rodiči…
Přesto si učitelské povolání udržuje důvěru finské společnosti a patří mezi nejpopulárnější v těsném závěsu za lékaři a právníky. Boom z roku 2014, kdy sena pedagogické fakulty (učitelství 1. stupně) dostal pouze každý osmý uchazeč, má od roku 2014 klesající tendenci na současný poměr 1:6. Potenciální zájemci si stále více uvědomují, že se jedná o náročnou profesi, která vyžaduje mnoho komplexních dovedností, vědomostí a v neposlední řadě vztah k dětem, a ne každý obstojí ve všech těchto bodech.
Překvapilo mě, do jaké míry po nás jako studentech učitelství na finské univerzitě požadovali teoretické a akademické znalosti, které nebyly tvořeny jen opakováním definic a klasifikováním pojmů. Hlavním cílem bylo, aby student dokázal argumenty obhájit a konfrontovat svůj názor na základě odborné literatury a pravidel akademického psaní. Výzkumy jsou tady díky systému Teacher Training School bez výjimky propojeny se školní realitou. Těsný vztah mezi teorií a praxí funguje na principu: „Zkoumáme, co učíme a učíme, co zkoumáme.“ Většina učitelů na těchto univerzitních školách jsou doktorandi a vědečtí pracovníci, ale není to podmínkou. Zřizovatelem Teacher Training School je přímo univerzita.
Zrovna na podzim probíhají na univerzitě tzv. druhé základní praxe, které mají druhé ročníky od poloviny září do konce listopadu. Celý semestr je uzpůsobený praxím. Během jejich průběhu získají celkem 10 kreditů (ECT) a zbývající počet kurzů je omezený na minimálně tři, které jsou většinou zakončeny esejí. Přesto některé studentky finštiny mé nadšení ze zdejšího systému praxí nesdílely: „Je začátek listopadu, každý den musím udělat přípravu, probrat ji s vyučujícím a odučit ji, nebo se účastnit náslechů. Do toho mám termíny na odevzdání esejí, ke kterým musím přečíst literaturu a vyvodit nějaký závěr.“ „Toto období je pro nás velmi stresující,“ shodly se všechny tři studentky.
Přestože jako erasmáčtí studenti jsme praxe neměli a předmětů vyučovaných společně s finskými studenty bylo poskromnu, infiltrovat se k praktikantům bylo velmi jednoduché. Stačilo se před začátkem hodiny zeptat vyučujícího. Nikdo neměl s přítomností dalšího pozorovatele žádný problém, dokonce ani studenti, kteří si hodinu chystali, neprotestovali. V první hodině, kterou jsem absolvovala, byl praktikant, jenž studoval historii, učitelka, manželský pár stážistů z Turecka a já. Hodina probíhala ve finštině a učitelka Mina nám před ní popsala, co bude obsahem, a udělila nám žákovský přístup do Google Classroom. Díky překladači je člověk schopen pochopit celou hodinu, aniž by dokázal vytvořit jedinou finskou větu.
Po 75 minutách ničím nevybočující hodiny začala reflexe, které nebyl přítomen jen učitel a praktikant, ale všichni zahraniční pozorovatelé. Oba přepnuli do angličtiny a učitelka nám předvedla profesionální strukturovaný feedback. Nejvíce mě zaujaly tyto tři otázky: Jaká byla role studentů ve tvé hodině? Co bys příště udělal jinak a na co jsi pyšný? Co ses v této hodině naučil? Následovaly naše vlastní zpětné vazby hodiny a zajímavá diskuze o tom, jak by se dal cíl hodiny ještě více naplnit.
Praktikant byl oborový učitel, jakmile dostuduje, bude moci učit na druhém stupni (7.–9. třída) a střední škole. V prvním ročníku studuje dvouobor a až v druháku se rozhoduje, zda půjde vědeckou, nebo učitelskou cestou. Pokud se rozhodne pro druhou variantu, musí projít pohovorem. „Když jsem šel na pohovor loni já, hlásilo se nás tam 17 a brali dvacet, takže bylo jasný, že se tam dostaneme všichni.“ objasnil mi současnou situaci student historie.
Znatelný rozdíl v přístupu učitelů (a studentů učitelství) mezi prvním a druhým stupněm není jen u nás, na první pohled je to patrné i ve Finsku. Někteří předmětoví učitelé při balancování mezi svými žáky a oborem znatelně dávají přednost oboru. Na prvním stupni probíhá větší adaptace mezi praktikanty a žáky, během prvního týdne si budují vzájemný vztah a až poté je začínají i učit. Při návštěvě 2. ročníků jsem byla na observaci společně s šesti praktikantkami, které byly s žáky po celý den a ve dvojicích vyučovaly v tandemu. V ten den zrovna onemocněla jedna ze tří učitelek, které učily všechny žáky dohromady. Zastupovala ji studentka posledního ročníku Maja, která byla schopna ji nahradit nejen při suplování hodiny, ale také při vedení zpětných vazeb pro praktikanty.
Když se byly děti vyvětrat venku, rozebíraly jsme, jakým způsobem učitelské praxe ve Finsku fungují:
„V bakaláři všichni máme čtyři povinné praxe, tři z nich probíhají na univerzitních školách a poslední můžeme realizovat, kde chceme my.“
„Během první praxe, která trvala tři týdny, jsme se seznamovali s prostředím školy. Je to celkem 10 hodin náslechů, kdy po každé hodině probíhá reflexe s vyučujícím a 3 až 5 hodin tandemového učení, byly jsme ve dvojicích a trojicích. Byla to moje první zkušenost s učením.“
„Teď musíme odučit samostatně minimálně 22 hodin, navzájem si děláme náslechy, minimálně 27 hodin. Společně s vyučujícím se účastníme reflexe a dvakrát ji sami vedeme, což je pro mě to nejtěžší.“
„Třetí praxe je ještě více do hloubky a měly bychom tam být více samostatní, u čtvrté si vybíráme školu sami, ale o tom moc nevíme, to nás teprve čeká.“
Během těch tří měsíců jsem narazila na spoustu hodin odučených praktikanty, některé byly inspirativní, jiné méně, ale pokaždé následovala reflexe, většinou půlhodinová, do které jsem byla vždycky zapojena. A to i ve chvíli, kdy jeden z učitelů dějepisu, pro nějž nebylo jednoduché vyjádřit všechny postřehy anglicky, nedovolil, abych odešla bez reflexe, a během 10 minut jsme se o hodině vyjádřili anglicky všichni: praktikant, učitel i já. A potom už pokračovali ve finštině.
V jedné z posledních hodin se mi student biologie snažil vysvětlit, že tyto univerzitní školy nejsou příliš reprezentativní, pokud chci zjistit, jak vypadají školy ve Finsku. „Je tady spousta technologií a aplikují tady pokrokové metody… Myslím si, že tato škola je něco jako předobraz, jak budou ve Finsku vypadat školy v budoucnu… V takových školách budeme asi učit my, ale teď je to trochu fikce…“
Jako by tím říkal, že tito finští studenti jsou učitelé budoucnosti, kteří o své práci přemýšlejí, analyzují ji, reflektují a neustále vyvíjejí. Budou z nich odborníci připravení na řešení problémů, s kterými se tato profese pojí, budou z nich dobří učitelé.
Johana Handlířová