Sylva Kočí se zamýšlí nad výbušnou otázkou: je autismus dar, nebo naopak zloděj, který rodinám bere vše hezké? Odbornice na autismus dává nahlédnout do světa rodin dětí s PAS.
Tak nad touto otázkou se před nějakým časem strhla opravdová mela. Autoři prohlášení „autismus je dar“ jsou sami rodiče autistického dítěte. Mluví o tom, jak narození syna převrátilo jejich hodnotový žebříček, obnažilo vlastní nitro, naučilo je konečně „vidět“ a nasměrovalo tak jejich životy k jedinému platnému smyslu, kterým je láska.
Jen jsem cítila hlubokou účast. Účast a porozumění s oběma stranami. Viděno mýma očima, autismus dává a bere, bere a dává... Je jen otázkou, kde se v dané chvíli ve svých životech nacházíme a jsme-li v tom sami, anebo obklopeni podpůrnou sítí pomáhajících a podporujících rukou.
Na druhé straně této pranice se velmi pobouřeně ozvali lidé s jinou zkušeností. Vesměs také rodiče autistických dětí. Podle nich dokáže autismus pouze brát. Vezme vám přátele, protože jejich děti a vaše dítě jsou navzájem nekompatibilní. Vezme vám prarodiče, protože jim nikdo nevysvětlí, že nejste neschopní a vaše dítě nevychované. Vezme vám dobré sousedské vztahy, protože vaše dítě celé dny i noci proskáče a při afektech, trvajících několik hodin, praskají bubínky. Vezme vám možnost jít jako rodina na nákup nebo do restaurace, protože tam vaše dítě obvykle nezvládne senzorickou zátěž a dostane záchvat, po kterém se obvykle najde nějaký „dobrák“, který vám jistojistě poradí, jak byste měli své dítě vychovat. Vezme vám také spánek, protože vaše dítě zkrátka v noci nespí. Vezme vám možnost relaxovat a dělat to, co vás baví, protože vaše dítě nemá pud sebezáchovy a péče o něj se s věkem nekrátí. Pokud jste matka, obvykle vám vezme možnost se realizovat v práci, protože vaše dítě vás potřebuje 24 hodin denně. Někdy vám vezme také partnera/partnerku, protože autismus je pouze pro silné nátury…
Jako člověk, který s dětmi, dospívajícími a dospělými s autismem pracuje řadu let a mezi přáteli má mnoho rodin, do kterých se narodilo autistické dítě, jsem do těchto na dřeň jdoucích polemik nevstupovala. Jen jsem cítila hlubokou účast. Účast a porozumění s oběma stranami. Viděno mýma očima, autismus dává a bere, bere a dává... Je jen otázkou, kde se v dané chvíli ve svých životech nacházíme a jsme-li v tom sami, anebo obklopeni podpůrnou sítí pomáhajících a podporujících rukou.
Nabídnout své vlastní ruce není vždy možné. Co ale můžeme udělat vždy, je poklonit se takovým rodinám. Jsou to opravdoví superhrdinové.
S láskou k lidem s autismem SK