Každý den je výzvou pro nové příležitosti | Miloň Potměšil (nejen) o profesní dráze

Aktualizováno: dub 16


Prof. PhDr. PaedDr. Miloň Potměšil, Ph.D., působí na Ústavu speciálněpedagogických studií Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, kde je jedním z matadorů surdopedie, zainteresovaným vědcem v oblasti raného věku dětí s postižením a jejich rodin, garantem řady oborů a mentorem bezpočtu studentů bakalářských, magisterských i doktorských studijních programů napříč speciální pedagogikou.


Na olomouckou alma mater ho nepřivál příslovečný vítr, ale spíše povodně v roce 2002. Jak sám říká, vysokoškolským pedagogem se stal od doby, kdy „opadla voda, uvolnily se mosty a bylo možno vyjet“. Ke studiu pedagogiky se dostal tak trochu oklikou. Po absolvování střední průmyslové školy mlékárenské ho to táhlo ke studiu psychologie, nicméně díky různým peripetiím se stalo studium učitelství jedinou možností. Sám tvrdí, že na technice by se „trápil a technika by se trápila taky“. A byla to dobrá volba, studium si podle svých slov užil. Tady je jeho návod: „Všechno bylo krásné a není to, protože jsme byli mladí a patřil nám svět, ale hlavně proto, že mě to bavilo, že se nám otevřela spousta možností a stačilo se jenom zvednout a jít po nich. Což bylo úžasné. Hlavně si myslím, že jsme, ve srovnání se současnými studenty, byli studenti s plným studentským životem – hospody, volno, vandry, taky jsme samozřejmě chodili do školy a skládali zkoušky, flákali jsme se, měli jsme brigády, ale myslím, že ten náš život byl asi studentštější.“


A v čem jsou dnešní studenti jiní? „Na všech školách, do kterých jsem chodil, jsem měl pocit, že do té školy více patřím. Dnes se sem studenti chodí na co nejkratší možný úsek akademického roku vzdělat, a pak už spěchají domů na brigády do různých zaměstnání… A zkrátka nemají „ten“ vztah ke škole a k tomu, čemu říkáme alma mater… Ta sounáležitost mi tam schází,“ přemýšlí nad současnými studenty profesor Potměšil.


Profesně, a to speciálněpedagogicky i psychologicky, rostl profesor Potměšil pod vedením profesorky Vágnerové, významné osobnosti psychologické i speciálněpedagogické sféry. Sám k svému profesnímu růstu dodává: „V této souvislosti jsem si uvědomil jednu věc, která přichází z Číny. Tam se každý žák stává žákem svého učitele a oba jsou žáky toho předchozího učitele. Když si to převedu na sebe, tak v podstatě jsem v tomto pojetí žákem profesora Matějčka, což je nesmírně zavazující. Vlastně by to měl být takový řetězec, který vede člověka k profesní odpovědnosti a možná i slušnosti.“


A co si profesor Potměšil myslí o pokračování svého vlastního řetězce? „Myslím si, že se mi podařilo vytvořit takovou fungující skupinu lidí. Za prvé jsou to studenti nebo absolventi doktorského studia, kde jsem u nadpoloviční většiny přesvědčen, že to, co se naučili, nesou dál, a to dělá člověku radost. Zcela to platí pro mé čínské studenty, absolventy, protože zde opravdu funguje to předávání poselství jednoho učitele dalšímu budoucímu učiteli. Takže i žáci mých žáků se ke mně hlásí jako ke svému učiteli. Na to nemusí být člověk mimořádně ješitný, aby mu to dělalo radost. To je hodně příjemné.“ Do této perspektivní speciálněpedagogické komunity patří kromě dlouhé řady českých studentů i 15 absolventů doktorského studia právě z Číny, kteří se hlásí k profesoru Potměšilovi jako ke svému učiteli, školiteli, podporovateli a mentorovi.


S tím velmi úzce souvisí to, co pro něj aktuálně představuje největší výzvu: „Asi být ještě více učitelem, než jím jsem (snad) a dotáhnout to do takového tvaru, abych se za ty naše absolventy nemusel stydět. To je výzva.“


A co by tedy pan profesor v roli alchymisty namíchal do pedagogického elixíru ideálního učitele? „Především by to měl být slušný člověk. My vychováváme, přesto, že na to někdy zapomínáme. Stavíme určité mantinely pro tuto profesi a slušnost je velmi důležitá, protože bychom měli sloužit jako vzor, byť už jsou ti naši studenti dospělí a už k nějaké velké převýchově asi těžko dojde.“ Z dalších ingrediencí by neměla chybět odbornost, praktická zkušenost, badatelství a schopnost neustále rozšiřovat své poznání.


Profesor Potměšil svým studentům někdy s trochou nadsázky udílí „rodičovské rady“, ale k jeho skutečným vysokoškolským „dětem“ patří svébytné speciálněpedagogické obory: speciální pedagogika-ortokomunikace a speciální pedagogika raného věku, které se etablovaly jako velmi žádané obory speciálněpedagogického zaměření.


V rámci vědecko-výzkumné činnosti se profesor Potměšil zabývá řadou grantových výzev. Sám k těm nejvýznamnějším řadí i studentskou grantovou soutěž IGA, a to zejména s ohledem na příležitost