top of page

Má cesta k (českému) znakovému jazyku

Naše bloggerka Kristýna Mariáková ve svém dnešním příspěvku hovoří o své cestě k českému znakovému jazyku a také o svém vztahu k němu. Zároveň také upozorňuje na některé mýty, které jsou zažité ve spojení se znakovým jazykem. A jak sama říká, znakový jazyk je atraktivní. Přitahuje a vzbuzuje pozornost až pozdvižení.


Narodila jsem se do slyšící rodiny, ve které sluchové postižení figuruje jen u mě. Proto jsem byla přirozeně vedena ke komunikaci v mluveném jazyce, tedy v češtině. V rodině se nikdo nikdy nenaučil znakovku, a to ani když se zjistilo, že jsem neslyšící. Díky tomu je mým mateřským a hlavním komunikačním jazykem český jazyk.

 

Byly mi 3 roky, když se na mé sluchové postižení v rozsahu praktické hluchoty přišlo. V té době nefungoval systém rané péče, jak funguje nyní. Byla to zpráva, se kterou se moje máma musela poprat sama. V současnosti mají rodiny, jež mají neslyšící dítě (a nejen neslyšící, všeobecně dítě se specifickými potřebami), oporu a podporu od zmiňovaných center a taky získá(vá)me mnoho informací sami, což je bezesporu velká výhoda, ale také nevýhoda. Modernizace doby ovlivnila obrovským způsobem fungování domácností a (rodinnou) edukaci. Dnes máme k dispozici široké spektrum informací, podnětů, prostředků, pomůcek a všetečných a nevyžádaných rad… Až se v nich ztrácíme, až jsme informacemi a podněty přehlceni neboli přestimulováni. Jsme hodně masírováni mediálním obsahem od lidí, které jsme v životě neviděli. Někde technologie nahrazují skutečné vztahy.

 

Moje matka se mi intenzivně věnovala. Seznamovala mě s fantastickým světem písmenek a slov, jejichž pravý význam mi postupně odkrývala, a to prostřednictvím spontánního pozpěvování, každodenní četbou různých knížek, všudypřítomným pojmenováváním předmětů okolo nás a činností, které provádíme. Výraznou gestikulací a artikulací. Nasávala jsem ji jak houba, tak, jak to dokáže každé dítko. V obýváku občas hrála televize s pohádkami, ale já u ní nedokázala nijak dlouho vydržet. Koho by bavilo se koukat na animace bez zvuků? A postupem času, i když jsem byla starší a měla na uších sluchadla, mě televize taky nebavila, protože jsem jí pro změnu nerozuměla. Koho by bavilo koukat na film bez porozumění? Doteď se na televizi koukám minimálně, protože většinou postrádám titulky u toho, co chci ve skutečnosti vidět.

 

Dnes máme k dispozici široké spektrum informací, podnětů, prostředků, pomůcek a všetečných a nevyžádaných rad… Až se v nich ztrácíme, až jsme informacemi a podněty přehlceni neboli přestimulováni. Jsme hodně masírováni mediálním obsahem od lidí, které jsme v životě neviděli.

 

S českým znakovým jazykem jsem se poprvé setkala, když mě po pár pobytech ve školkách běžného typu šoupli do nejideálnější školky – do speciální školky (pozn.: byla to dnešní Základní škola a Mateřská škola pro sluchově postižené a vady řeči v Ostravě-Porubě). Ale tohle setkání mě nijak zvláštně nezasáhlo. Tenkrát jsem vnímala český znakový jazyk velmi neutrálně. Že český znakový jazyk funguje jako jazyk, kterým komunikují děti (a jejich rodiče a učitelé) kolem mě, jsem si uvědomila až během povinné školní docházky. Ale tím, že jsme byli třídně rozděleni podle jazykových potřeb (třída, kde se vyučuje orální metodou a třída, kde se vyučuje v českém znakovém jazyce) a já byla v té první třídě, nevnímala jsem ho jako jazyk, který bych mohla, či chtěla umět. Nejednalo se vyloženě o nějakou cílenou sabotáž nebo ignoraci. Zkrátka jsem měla silný vliv z rodiny, kde se neznakovalo, a taky jsem měla převážnou většinu kamarádstva komunikujícího v českém jazyce. To dělá hodně.

 

Přesto všechno jsem byla s českým znakovým jazykem v přirozeném kontaktu, a díky tomu jsem si ho rovněž zcela přirozeně osvojila. Ve školním prostředí ho totiž nešlo ignorovat. Zpětně jsem za to ráda, poněvadž se mi díky tomu vryl pod kůži už v dětství. Díky tomu mám pro něj cit a vnímám ho jako součást mé osobnosti, i když není mým preferovaným komunikačním prostředkem. Dokonce ho ani neovládám na úrovni fluentního znakujícího.

 

Sílu inkluzivního prostředí a kouzlo znakového jazyka jsem si pořádně uvědomila na gymnáziu. Studovala jsem gympl běžného typu a byl to záhul pro moje oči a celkové vnímání. Být vydána napospas všudypřítomné češtině, kterou jsem musela vnímat jen a jen odezíráním, bylo vyčerpávající. Jen si to představte – odezírat každý den 8–9 hodin a neuhnout pohledem. Tohle pochopí jen ti, kteří celoživotně odezírají. Byla to pro mě obrovská škola, kterou bych nezvládla bez respektujícího přístupu pedagogů a vstřícného třídního kolektivu. V té době jsem navíc měla intenzivní krátký vztah s neslyšícím klukem, se kterým jsem komunikovala pouze v českém znakovém jazyce. Když vztah skončil, rodiče se mi svěřili, že jsou rádi. Vysledovali totiž, že moje jindy úžasná čeština poněkud zadrhávala a já se čím dál víc potápěla do znakového světa. Pro holku, která bez sluchadel nic neslyší a komunikuje způsobem, že byste na ni sluchové postižení nepoznali, by to byla velká škoda – zůstat pouze ve znakovém světě.

 

Být vydána napospas všudypřítomné češtině, kterou jsem musela vnímat jen a jen odezíráním, bylo vyčerpávající. Jen si to představte – odezírat každý den 8–9 hodin a neuhnout pohledem.

 

Největší obrat nastal v závěrečné vzdělávací etapě. Odstěhovala jsem se do Brna kvůli studiu na vysoké škole, kde jsem nakonec dokončila tři obory a kde jsem využívala služeb Střediska Teiresiás. Do té doby jsem neměla tušení, jak bude vypadat studium na vysoké škole, ale děsila mě představa, že bych odezírala obdobně jak na gymplu. Ono to bylo (naštěstí) jinak. Získala jsem doslova učební all inclusive servis, který mi dopřál právě zmiňovaný Teiresiás. Takže to fungovalo následovně: Kristýno, tady máš: simultánní tlumočení, simultánní přepis, individuální výuku cizího jazyka a vyber si, co chceš ke kterému předmětu. Tehdy jsem byla vděčná za moje znakové jádro, základ, který mi umožnil využívat službu jako je simultánní tlumočení a hlavně mu rozumět. Bez porozumění by to nešlo. Na tomto základu jsem pak čím dál víc zabředla do tajů znakovky a změnila k ní postoj. A určitě to bylo i tím, že jsem získala dobré přátele, kteří komunikují výhradně českým znakovým jazykem a taky prohloubila vztahy s tlumočnicemi českého znakového jazyka nebo přepisovateli. S některými z nich jsem velká kámoška.

 

Znalost a aktivní ovládání znakovky se mi potom hodně šikly v mém profesním životě. Jak tak nad tím přemýšlím, využila jsem ji vlastně v každé mojí práci, kterou jsem kdy vykonávala. A to jsem nepracovala pouze s neslyšícími. Však ne nadarmo se říká, že kolik jazyků znáš, tolikrát jsi člověkem. V souvislosti s tichým světem (světem neslyšících) a znakovým jazykem se pojí mnoho zbytečných mýtů a předsudků. Nejvíc ze všeho mě fascinuje, jak si mnoho lidí s námi neslyšícími spojuje špatně užité termíny ZNAKOVÁ ŘEČ nebo HLUCHONĚMÝ. Jak vidíte, já hluchá jsem, ale mluvím až moc. A řeč nemůže být přece znaková, už z té slovní podstaty… Spousta neslyšících je schopna mluvit, vydávat nějaký zvuk, ale mnozí to nečiní z jednoduchého důvodu – nemají nad svým hlasem sluchovou kontrolu.

 

Nejvíc ze všeho mě fascinuje, jak si mnoho lidí s námi neslyšícími spojuje špatně užité termíny ZNAKOVÁ ŘEČ nebo HLUCHONĚMÝ. Jak vidíte, já hluchá jsem, ale mluvím až moc. A řeč nemůže být přece znaková, už z té slovní podstaty…

 

Závěrem bych ráda dodala důležitý point, který byste si měli odnést, a to, že neslyšící jsou stejní jako všichni ostatní. Každý je individuální bytostí se svými specifickými komunikačními potřebami. Znakovka je jazyk jako každý jiný. Není to žádná pantomima, vymýšlená gestikulace, spontánní ruční hra. Není stejná napříč světem a ani v rámci jedné země. Je to naprosto svébytný jazyk, který má svá pravidla, gramatiku, slang, komunitu, kulturu i humor. Má svůj jazykovědný obor, který se v jednotlivých zemích studuje a který byl v naší zemi vážně ohrožen dne 21. prosince 2023 (střelba na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy vyžádala nejvíc obětí právě z oboru Jazyky a komunikace neslyšících). Dokonce existuje jedinečná univerzita – univerzita neslyšících, Gallaudetova univerzita ve Washingtonu D. C. Univerzitní město, kde dominuje znakový jazyk a všichni, kteří v něm pracují, jej musí umět ovládat.

 

Ze všech jazyků na světě je znakový jazyk ten nejkrásnější jazyk, protože je očima viditelný. Je atraktivní. Přitahuje a vzbuzuje pozornost až pozdvižení. Každý je vyjukaný, když potká znakujícího. Zkuste být napřed a nečumte tolik. Hlavně neutíkejte a třeba pomozte. Představte si, že jste potkali cizince. Nebo zahrajte divadlo, pár znaků totiž přirozeně znáte. Pomaleji mluvte. Použijte mobil. Klidně na něm všechno pište. Zcela jistě se svou aktivitou neslyšícímu zapíšete do jeho paměti. Neslyšící totiž mají neustále hodně práce ve slyšící společnosti… a dlouho budou mít.

 

Kristýna Mariáková

Související příspěvky

Zobrazit vše
bottom of page