Neslyším, tedy jsem nebo nejsem
- Učitel21
- před 10 hodinami
- Minut čtení: 4
Uvědomujeme si, kým jsme ve vztahu k druhým? A co když tuto otázku provází zkušenost, která nás staví mezi dva světy? Identita neslyšících lidí není jednotná ani samozřejmá – formuje ji jazyk, prostředí i každodenní zkušenosti, často v napětí mezi světem slyšících a neslyšících. V dalším textu z blogu ASNEP, který přinášíme i čtenářům U21, otevírá Kristýna Mariáková téma hledání vlastní identity – nejen obecně, ale i skrze svou osobní zkušenost.
Uvědomujete si někdy, jak se cítíte v kontaktu s různými lidmi? A jak se chováte v různých situacích? Teorie osobnosti od humanistického psychologa Carla Rogerse zahrnuje termín sebeobraz. Ten se vytváří v interakci s ostatními a je dle něj poháněn třemi potřebami: být v souladu se sebou v interakci s druhými, být přijímán druhými a přijímat sám sebe.1 Tyto otázky si klade v různé míře a v určité době každý z nás. Ale jak se vnímá člověk s postižením, který – narozdíl od zdravé populace – zdolává další – a zásadně jiné – výzvy? A jak se vnímá, co cítí a jak se chová osoba se sluchovým postižením? Pokud se nad tímto tématem hluboce zamyslíme, zjistíme že na takovou otázku není snadné odpovědět.
Neslyšící lidé jsou mnohovrstevnatou skupinou, pro kterou je typická vnitřní diferenciace, a proto nemůžeme hovořit o jednotné identitě neslyšících. Mezi námi totiž žijí lidé neslyšící, nedoslýchaví, ohluchlí, lidé s tinnitem, lidé s kochleárním implantátem, lidé se senzorineurálními vadami sluchu, uživatelé znakových jazyků. Ač spadají do stejné skupiny s názvem „osoby se sluchovým postižením”, každý/každá prožívají absolutně odlišné problémy a situace. Bez vzájemného respektu a porozumění si navzájem nemohou vycházet, ačkoliv je spojuje absence sluchu.
Identita neslyšících bývá často nejasná a v průběhu života se může nespočetněkrát revidovat Některým neslyšícím lidem trvá odhalit, kým se ve skutečnosti cítí být, protože mohou být ovlivněni tlakem okolí. Někteří svou identitu několikrát aktualizují na základě sebeidentifikačních otázek typu: Cítím se komfortněji mezi slyšícími nebo neslyšícími? Vyhledávám mluvený jazyk nebo znakový jazyk? Nebo: Stojím uprostřed a nemůžu se rozhodnout? Přijme mě moje neslyšící parta, když si nechám implantovat kochleární implantát? Stává se, že se člověku za celý život nepovede odpovědět na tyto otázky jednoznačně, a takoví neslyšící se pak mohou žít s pocitem, že jim nikdo skutečně nerozumí.
Jaká je vůbec ve skutečnosti identita těch, kterým byl už v raném dětství implantován kochleární implantát? Kdo jsou ti neslyšící, kteří neměli přístup ke znakovému jazyku? Jaká by byla identita neslyšících, kteří se narodili neslyšícím rodičům, kdyby se narodili slyšícím rodičům? Byli by jiní, kdyby prošli integrací? Tyto otázky demonstrují fakt, že identitu neurčuje medicínské vymezení sluchového postižení, spíše ji tvaruje všechno kolem – rodina, jazykové kompetence a preference, vzdělání, sociální status i okolí, ve kterém se člověk pohybuje – a také vnitřní dispozice každého člověka. Kým se neslyšící člověk cítí být anebo kým není, záleží na mnoha faktorech.
Je zcela v pořádku, pokud si nejste jisti, kam přesně patříte. Důležitější je být obklopen lidmi, kteří vám poskytují bezpečné prostředí (což mohou být lidé slyšící i neslyšící) a komunikovat jazykem, který vám je nejpřirozenější.
Já sama jsem neslyšící, která se narodila slyšícím rodičům. Mým mateřským a hlavním komunikačním jazykem je český jazyk. Jsem plně integrovaná a považuji se spíš za nedoslýchavého člověka, kterému je převážně komfortněji ve společnosti slyšících (a to navzdory praktické hluchotě). Ale nemůžu říct, že by mi bylo ve společnosti slyšících nejlépe. Pořád se v různé míře potkávám s určitým nepochopením, neakceptací mého sluchového postižení, devalvací mých pocitů coby neslyšící osoby, nemístnými poznámkami, nevhodnými reakcemi. Některé jsou bolavé a zbytečné. Nebudu ale silnější, když budu zabalená v bublinkové fólii. Moje síla vyroste právě v interakci s různými lidmi, s různými názory a různým chováním.
Podobně jako v jiných oblastech života, i v diskurzu o sluchovém postižení se opouští od historicky využívané terminologie ve prospěch výrazů, které reflektují soudobé inkluzivní vnímání jazyka a identity. Klesá potřeba psát neslyšící s velkým N (Neslyšící). „Pojem Neslyšící s velkým N je už zastaralý. Dneska už se o tom moc nemluví a nerozlišuje se to, všichni jsme prostě lidé se sluchovým postižením”, říká Jindřich Mikulík, člen rady ASNEP. Obdobně se k používání výrazu Neslyšící přiklání, protože ho definuje jako pozitivní psychický postoj k vlastní odlišnosti, kde hrdost a absence pocitu postižení jsou klíčové.
Přílišné lpění na tomto dělení navíc vytváří další zbytečné bariéry – nejen v rámci samotné komunity neslyšících (mezi neslyšícími, kteří se definují různě), ale také vůči slyšící většinové společnosti, které takové rozlišování znesnadňuje pochopení a inkluzi. To vnímá i Jana Havlová, právnička a předsedkyně Expertní komise pro přístupnost: Tohle téma je podle mě trochu zbytečným škatulkováním. Prostě jsem se narodila jako neslyšící neslyšícím rodičům, odmala hrdě znakuji a jsem součástí neslyšící komunity.” Přestože žijeme vedle sebe a ve světě, kde každého z nás primárně definují naše individuální potřeby – nikoli (sluchový) handicap – stále nedošlo k úplné normalizaci sluchového postižení. Zdá se, že nejpříhodnější charakteristikou identity neslyšících je její fluidnost neboli tekutost. Tato identita se proměňuje podle toho, s kým neslyšící člověk tráví čas. Jsou to totiž eslyšící, kteří se neustále přizpůsobují sluchově zdravé většinové populaci.
Je zcela v pořádku, pokud si nejste jisti, kam přesně patříte. Důležitější je být obklopen lidmi, kteří vám poskytují bezpečné prostředí (což mohou být lidé slyšící i neslyšící) a komunikovat jazykem, který vám je nejpřirozenější. Zároveň je dobré vědět, který z jazyků je vašim mateřským jazykem – jazyková jistota ovlivňuje, kým jste, jak přemýšlíte a jak rozumíte sobě i svému okolí. Otázka kdo jsme a kam patříme je univerzální otázka – řeší ji v všichni kolem nás bez ohledu na sluchový handicap. (Ne)slyšíme, tedy jsme.
Kristýna Mariáková
Projekt byl realizován za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví České republiky.
1 Univerzita Karlova, Carl Ransom Rogers: https://share.google/rPboD5OJKycKt8XAC
Komentáře