Příspěvek naší bloggerky a didaktičky Petry Šobáňové je věnován aktuálnímu tématu formativního hodnocení a konkrétním metodám využitelným v rámci responzivní výuky. Nabízí dvě konkrétní metody sebehodnocení studentů či žáků, a to i s příklady využití v rámci konkrétní výuky zaměřené na reflexi praxe a evaluaci semináře oborové didaktiky. V článku jsou obě metody stručně představeny a je možné si stáhnout jejich grafickou předlohu k vlastnímu využití.
Uplatňování pedagogických strategií, jež se skrývají pod pojmy responzivní výuka nebo formativní hodnocení, přináší v praxi řadu inspirativních a silných momentů. A to i v případě vysokoškolské výuky, jež je v mnohém specifická – třeba tím, že jsme její kvalitu zvyklí odvozovat od míry její vědecké exaktnosti a odbornosti a méně podle kritérií, jako je účinnost, přístupnost studentkám a studentům nebo třeba nápaditost, pestrost a zábavnost.
Naštěstí v oborové didaktice, kterou vyučuji já, odpadá obava z toho, že některé z metod zpětné vazby mohou působit v univerzitním prostředí poněkud dětinsky nebo příliš banálně. Jde přece o to, učit se metody a techniky, jež jsou využitelné v praxi s žáky!
Bez obav tedy v tomto blogu sdílím dvě jednoduché techniky formativního hodnocení, jež jsou založeny na kombinaci sebehodnocení studentů a zpětné vazby.
Pavučinový graf
První z nich, pavučinový nebo také paprskový graf, pracuje s vizualizací pokroku studentů v různých konkrétních aspektech. Základem je pavučina s několika vrcholy, jež představují třeba určitou znalost nebo konkrétní dovednost. Pavučina se tká postupně a v řadách a ty v tomto grafu přestavují míru osvojení dané znalosti nebo dovednosti. Já jsem tuto metodu využila pro reflektování první souvislé pedagogické praxe studentů učitelství výtvarné výchovy. Šlo o první praxi studentů a metoda nám pomohla odhalit, jak se studenti během praxe cítili silní a sebevědomí v různých aspektech učitelské profese – třeba ve schopnosti plánovat výuku, komunikovat se žáky, rozumět svému předmětu apod. O vyhotovených pavučinách jsme pak hovořili a studenti je komentovali. Daný graf se díky škálám nabízí k opakovanému využití – např. po nějakém čase, kdy se předpokládá posun v dovednostech. Srovnání dvou grafů v čase může přinést cennou a motivující zprávu o rozvoji studenta.
Pokojová rostlina
Druhá metoda, pokojová rostlina, nepracuje se škálami a už vůbec není grafem – a je tak mnohem svobodnější. Pokud se ale nedoplní psanými nebo slovními komentáři, její výpovědní hodnota může být menší než u pavučiny. Podstatou metody je, že student nakreslí sám sebe jako rostlinu v čase: jednu na začátku procesu (např. na začátku školního roku, semestru, projektu, kurzu apod.) a druhou na jeho závěru. Na připravený papír s květináči mohou žáci kreslit jakoukoliv rostlinu, jež svou podobou vyjádří úroveň jejich poznání nebo dovedností. Já jsem metodu využila v závěru semestru a stala se součástí posledního setkání, na němž jsme se věnovali reflexi probraných témat didaktiky výtvarné výchovy a evaluaci celého semináře. Jak jsem napsala, výpovědní hodnota může být oproti pavučině menší, na druhou stranu může metafora růstu rostliny vnést do sebehodnocení i překvapivé a půvabné momenty pracující s imaginací studentů – poté, co si studenti nakreslí sebe jako stromek, pokojovou rostlinu, nebo dokonce trs květin, mohou hovořit o tom, odkud brali vláhu, jak moc na ně svítilo slunce, jestli je nedusila okolní džungle apod. Právě slovní komentáře – nebo i prvek vnášející do hodnocení konkrétnější kritéria (listy mohou představovat oblasti hodnocení) – zakládají hodnotu provedeného sebehodnocení.
K čemu jsou podobné metody sebehodnocení dobré?
Jak je z popisu metod a ukázek vidět, obě metody se od sebe liší – vlastně pracují se zcela opačnými přístupy: „měřením“ a přesným určováním na straně jedné (pavučinový graf) a s vizuální metaforou a imaginací na straně druhé (pokojová rostlina). Mají ale také mnoho společného:
1. Učí studující posuzovat sebe sama a své schopnosti a znalosti
Sebehodnocení žáků a studentů je z mnoha důvodů velmi důležitou dovedností, jež by se měla pěstovat už od předškolního vzdělávání. Proč? Ovlivňuje totiž sebepojetí žáků a jejich sebevědomí, motivuje je k růstu a učí je přebírat zodpovědnost za vlastní učení a rozvoj. Vizualizace tohoto růstu navíc přináší pocit uspokojení a radosti z úspěchu. Pokud jsou dané metody doplněny různými kritérii navázanými na určité znalosti a dovednosti, pak vedou studenty také k tomu, že si zpětně uvědomí různé vrstvy osvojovaného vzdělávacího obsahu a umožní jim nenásilně analyzovat a znovu si vybavit, čím se zabývali v předešlé etapě svého učení. Využití stupnic nebo metaforických zobrazení procesu růstu jim také nenásilně ukazuje, že učení je proces, který stále pokračuje k určitému cíli a který lze i do budoucna ovlivnit, měnit a zkvalitňovat. Pokud se v sebehodnocení objeví pocit neúspěchu nebo nedostatečnosti, vhodné uchopení těchto nástrojů učitelem pomůže k určení možných příčin neúspěchu a k rozvaze nad řešením a dalším postupem.
2. Poskytují zpětnou vazbu učiteli
Responzivní výuka se vyznačuje tím, že se učitel snaží reagovat na individuální potřeby a specifika svých žáků. K tomu ale potřebuje dobře je poznat a mít kontinuální náhled do jejich subjektivního vnímání obsahu výuky a jejich porozumění tomuto obsahu. Představené metody zpětné vazby a sebehodnocení dávají učiteli do rukou vynikající nástroj k tomu, aby svého žáka poznal i jinak než jen na chudé a málo vypovídající škále sumativního hodnocení. Hodnocení známkou nebo stupnicí A–F nám mnoho nepoví o tom, čemu studenti rozumí a jakou měrou – a v čem by potřebovali pomoci. Pokud využijeme podobné metody sebehodnocení, můžeme podle nich zjistit, kde jsou silné stránky a slabiny studentů, čemu rozumí a čemu méně – a hlavně v čem konkrétně potřebují naši intervenci. Zanedbatelná není ani diagnostická hodnota podobných technik, protože nám pomůže odhalit také některé psychologické charakteristiky studentů, např. míru jejich sebevědomí, jejich sklon podceňovat se, nebo naopak příliš vysoké sebevědomí apod. Pro další plánování výuky je nedocenitelné nasměrování k tomu, na co je potřeba se ve výuce zaměřit, abychom studenty podpořili. A to nejcennější: zájem učitele o sebehodnocení studentů je aktivizuje a motivuje k tomu, aby se dále zlepšovali a rozvíjeli.
Je jistě dobře, že se dnes o postupech responzivní výuky či formativního hodnocení hodně hovoří a že se staly populárními. Umožňují zachytit růst žáků či studentů a hlavně: ústředním tématem se stávají nikoliv známky, nýbrž individuální pokrok žáků ve studiu, jejich sebedůvěra a další cesta za poznáním. A tak by to mělo být.
Petra Šobáňová