Sedím nad prázdným papírem a přemýšlím nad výzvou – napiš něco k prvnímu uzavřenému distančnímu pololetí ve školách.
Čtu si odborné články o tom, jak se distanční výuka v posledním půlroce zlepšila, že rodiče jsou spokojení více, děti, protože nemají kamarády, méně. Někde se učí hodně a výborně, jinde méně a špatně, vše záleží na lidech a podmínkách. Některé děti objely s vysvědčením paní učitelky, jiné měly vysvědčení na svých mobilech a počítačích.
Jenže právě jsem dočetla rozhovor Deníku N s naším bývalým studentem a lékařem Janem Strojilem o tom, co obnáší pravidelné služby v nemocnici na Covid oddělení a přestávám psát a začínám přemýšlet úplně z jiné perspektivy.
Proč jsou ve společnosti nářky na to, že děti zvlčí a nebudou nic umět, proč se nadává na to a na ono, proč si někteří chtějí užívat a nemyslí na ty, které mohou nakazit? Tohle přece má škola učit – ohleduplnost, zodpovědnost, slušné chování… Nemůže ale úplně, když jí ostatní, rodiče a společnost nepomohou. Měla jsem v online hodině zajímavý rozhovor s jednou žákyní na téma – musíte to mít moc těžké, když na vás rodiče svádí všechno. A já zcela nepřipravena odpověděla a sama jsem se překvapila, ano, není to lehké, ale je to krásné povolání. Zvláště, když vidíte, jak vás mnozí studenti přerostou, jací nádherní a nápomocní lidé se z nich stanou, jak můžete přihlížet jejich růstu, jejich uvědomění…
A také jsem si vzpomněla na svou maminku, která žila na sklonku války v Plzni, která byla bombardována a školy byly přeplněné uprchlíky z Německa. Školní rok prožili střídavě v krytech a střídavě bez školy, maminka vystudovala střední i vysokou školu a v jejím životě se rok nestrávený ve škole stal pouhou epizodou z války.
Bude-li distanční výuka pokračovat, neklesejme na mysli a soustřeďme se ve školách na to, co je opravdu důležité – budování sounáležitosti, odpovědnosti a laskavosti. Moc to nestojí a přináší to výsledky.
Psáno všem našim bývalým studentům, kteří jako doktoři či zdravotní personál bojují stále s Covidem a co je horší, s lidskou zlobou, agresivitou. Ve světle těchto problémů je důležitější být člověkem než umět všechny láčkovce a měkkýše (biologové mi prominou).
Zakončím oblíbeným Zdeňkem Svěrákem, který dnes platí víc než kdy jindy: „Čas někdo těžko zastaví, tak buďme k sobě laskaví, vždyť nežijeme věčně.“