Radši sem šoupneme slyšícího než neslyšícího

Pracovní inkluze neslyšících bývá často skloňovaným cílem. Jaká je ale realita? Naše bloggerka Kristýna Mariáková otevírá citlivé téma audismu v pracovním prostředí a upozorňuje, že bariéry pro neslyšící přetrvávají i tam, kde by je čekal málokdo – v organizacích a institucích, které jsou určeny právě jim. Klade otázku, zda může být inkluze skutečná, pokud lidé se sluchovým postižením zůstávají stranou rozhodování i pracovních příležitostí.

Se slyšícím to bude bez práce. Bez nějakých nároků a úlev navíc. To dá rozum, když máte v práci a ve svém projektu volit mezi slyšícím a neslyšícím člověkem. Dává to logiku, ale jen trochu. Možná spíš ani ne trochu.

Audismus1 je všudypřítomný a bohužel panuje i tam, kde byste to nejméně čekali. V organizacích pro neslyšící, které zaměstnávají převážně slyšící personál. Na speciálních školách pro neslyšící, které upřednostňují orální metodu výchovy neslyšících dětí, žáků nebo které prioritizují zaměstnávání osob bez sluchového postižení. Nebo zaměstnávají neslyšící spíše na podřadné pracovní pozice – asistent pedagoga, uklízeč. „Audista je konfrontován s děsivou nesnází: bude-li činit ústupky, hrozí mu, že přijde o své nadřazené postavení. Předpokládejme například, že na škole pro neslyšící děti by byl zaměstnán zanedbatelný počet neslyšících. Mohli by vytlačit některé slyšící. Jejich lepší schopnost komunikovat s neslyšícími dětmi a často i lepší schopnost vciťovat se do nich a vést je by mohla na slyšící učitele působit tísnivě. (...) s každým nárůstem rovnosti se zbývající rozdíly jeví o to méně tolerovatelné.“2

Audismus najdete i na poli výuky znakového jazyka a osvěty o neslyšících, které jsou představovány ve valné většině případů slyšícími lektory či popularizátory. To téma neslyšících je totiž zřejmě sexy. Je prodejné, dá se na tom postavit skvělý grant. Tematizovat něco o nás bez nás funguje kupodivu dlouhodobě skvěle.

Pokud máme mluvit o nějaké inkluzi v Česku, začíná a končí v rámci klientské služby.

Neslyšící děti – ano, neslyšící žáci – ano, neslyšící studenti – ano. Neslyšící klient v rámci sociální služby nebo volnočasové aktivity – ano.  Ale plnohodnotně, myslím tím bez jakýchkoliv kompromisů, zaměstnat neslyšícího v rámci organizace, školy, projektu? To už je (malinko velký) problém. Viděli jste snad neslyšícího ředitele nějaké organizace či školy? Spočítáte je na prstech sotva jedné ruky. Upřímná gratulace těm neslyšícím, kteří šéfují. Není to samozřejmost. Neslyšící pedagogové na školách pro neslyšící? Je jich málo. Osvětové a vzdělávací projekty, které v Česku probíhají (ať už fyzicky nebo ve virtuálním prostoru), vidíte v rukou slyšících lektorů, edukátorů, průvodců. Přitom, a pokládám tuto otázku již asi po stopadesáté, proč to dělat složitě bez neslyšících, když oni tu s námi jsou?! V každé vesnici, v každém městě, v každé zemi.

Neslyšící – to jsou lidé, kteří čelí ve společnosti obrovské pracovní exkluzi. V této době postavené na audiu a telefonickém managementu čím dál větší pracovní exkluzi.

Je to tabu, o kterém se šušká, ale nikdo to nahlas netematizuje. Je to tabu, které se dlouhodobě toleruje, přitom nesmyslně (na)dále funguje. Nějakým způsobem se totiž vyplácí.

(Pracovní) inkluze neslyšících rozhodně v Česku nefunguje a neprobíhá. Pracovní porady se konají za neúčasti kvalifikovaných tlumočníků. Na školách často totiž tlumočí „výukou znavení“ pedagogové a porady probíhají rovněž bez simultánního přepisu. V době, která nabízí automatický přepis, v době, kdy máme rozsáhlou – celorepublikovou síť organizací, které nabízejí profesionální tlumočnické a přepisovatelské služby, je tohle absurdní stav, který si troufám nazvat směšnou utopií.

Že to tak (fungu)je, neznamená, že to tak je správné. Je to tabu, o kterém se šušká, ale nikdo to nahlas netematizuje. Je to tabu, které se dlouhodobě toleruje, přitom nesmyslně (na)dále funguje. Nějakým způsobem se totiž vyplácí.

Jediné, co vím, je, že to rozhodně není správné. Tímto způsobem se totiž berou neslyšícím příležitosti, kterých nemají ve světě, který je postaven pro slyšící, mnoho. Není to divné? V prostředí, které cílí na neslyšící, samotní neslyšící mnohdy nefigurují jako realizátoři služby, projektu, osvěty. Kradou se jejich pracovní místa. Zaměstnanost neslyšících je závažné téma, a jestli dochází k pracovní exkluzi i tam, kde je prostředí orientované na klientelu se sluchovým postižením, je to ostuda těch, kteří tohle podporují a tiše tomu (dlouhodobě) přihlížejí. Potlačují se schopnosti a dovednosti neslyšících osob, které nevynikají ničím jiným než tím, že mají jiné komunikační potřeby a které mohou růst v prostředí, jež cílí na neslyšící.

Vnímám to jako zbytečnou stavbu zdí mezi slyšícími a neslyšícími. A je to audismus, kterému neslyšící lidé čelí zbytečně i tam, kde by mu čelit neměli a nesměli.

Ve světě, který přeje jen slyšícím a jejich potřebám, si já osobně nepřeji nic jiného, než aby neslyšící byli oceněni jako plnohodnotní a právoplatní členové projektů a pracovního systému zrovna tam, kde oni sami jsou cílovou skupinou. Samozřejmě férově na základě jejich vzdělávacího profilu, kompetencí a osobnostních dispozic.

Proč je to tak, jak to je?

Až budete příště přemýšlet, koho zaměstnat – šoupněte tam neslyšícího spíš než slyšícího.

Děkuji za všechny neslyšící.

Text: Kristýna Mariáková

Foto: Daniela Haubertová – MyDannie

Text vznikl jako kolekce osobních názorů autorky a jejích neslyšících kamarádů. Text nemá za cíl dehonestovat organizace a instituce pro neslyšící (rozhodně ne všude to tak funguje). Má za cíl tematizovat zjevné tendence audismu a tabu, které bohužel je a zdá se, že funguje.

---

1 Audismus označuje diskriminaci nebo předsudky vůči lidem se sluchovým postižením. Projevuje se jak na individuální úrovni (např. povýšené chování, upřednostňování slyšících), tak systémově (např. nedostatek tlumočení, nepřístupný pracovní trh). [1, 2, 3]

2 LANE, Harlan. Pod maskou benevolence: zneschopňování neslyšící komunity. Přeložil Josef FULKA. Lingvistika. Praha: Nakladatelství Karolinum, 2013. ISBN 9788024624495.