Slohovka aneb Královská cesta i zákeřná zkouška pedagoga

Slohové práce nejsou jen školní úkoly. Jsou to malé mapy dětských hlav – někdy plné barev, jindy rozmazané. V dnešním textu náš blogger Petr Šulc s humorem a empatií rozebírá, proč je psaní slohu jednou z nejnáročnějších (a nejkrásnějších) částí výuky. Také zjistíte, proč výuka slohu není nostalgický přežitek, ale důležitá disciplína pro každého, kdo má co říct.

Slohovka je jako dort od pejska a kočičky. Může chutnat božsky, může být nepoživatelný. A často ho český učitel přijímá s takovou pokorou, jako by v ruce držel křehký kousek duše svého žáka. Výuka slohu je krásná i krutá disciplína, která v sobě skrývá poetiku, pedagogické dilema i logistickou noční můru.

Proč vlastně sloh?

Možná se ptáte: „Proč ještě učíme sloh, když dnešní komunikace probíhá ve zkratkách, memech a emoji?“ Odpověď je prostá: protože kdo umí psát, umí myslet. Sloh není jen o pravopisu a kompozici, ale o formulaci myšlenky, strukturovaném uvažování, empatii i kreativitě. Přes text se žák učí vidět svět a sdělovat ho tak, aby mu rozuměl někdo jiný. V době, kdy si mnozí pletou „mít názor“ s „něco napsat na Facebook“, je to víc než potřebné. Dobrý sloh není cvičení z češtiny. Je to projev lidského ducha. Učí děti reflektovat, popisovat, domýšlet a přemýšlet v souvislostech. Zároveň jim dává možnost objevovat vlastní hlas – ten vnitřní, který je jiný než jen naučená fráze. A právě díky psaní se mohou žáci stát nejen čtenáři, ale tvůrci světa slov.

Statečné opravování

Když přijde hromada slohových prací, náš stůl na moment pláče. Opravit sloh není jako opravit test. Neexistuje tabulka, do které zadáte „4 pravopisné chyby = 2“. Oprava slohu je intimní četba. Díváte se na svět očima dvanáctiletého kluka, který popisuje svou sestru jako superhrdinku, a pak o tři archy dál na text, který začíná: „Jednoho deňa sem vztal a bylo my zle jako nikdi.“

Musíš zhodnotit pravopis, stylistiku, kompozici, originalitu, zadání… a pak to všechno vměstnat do jednoho čísla. A tam to začíná být „naprd“. Protože jak oznámkovat text, který je stylisticky zmatený, ale hluboce upřímný? A co s dokonale pravopisně zvládnutou prázdnotou?

Navíc učitel při opravě nehodnotí jen produkt, ale i proces. Je tam poznat, že ten žák opravdu přemýšlel? Zkoušel? Vzdal to? Kopíroval? Četl vůbec zadání? A co ta část, kde popisuje, že by chtěl být listem padajícím na dlažbu – je to jen poetické klišé, nebo opravdový pokus o styl?

Oprava slohu je výkon intelektuálně i psychicky náročný. Ale stojí za to. Protože mezi těmi pracemi se schovávají malé literární poklady. Věty, jež zůstanou s vámi, a děti, které zjistí, že jim psaní dává hlas.

V čem je sloh dle mého názoru nenahraditelný

Sloh není test. Nenaučí se biflováním. Je to proces. Někdo se dlouho hledá, jiný oslní hned. Ale každý sloh je pokus o porozumění sobě i druhým. Proto má smysl. A proto bychom ho měli učit i opravovat s trpělivostí, humorem a nadhledem.

Sloh zároveň odhaluje i skryté schopnosti, které by bez psaní zůstaly zakopané pod lavicí. Introverti, kteří se neozvou nahlas, najednou mají co říct. Děti, které jinak září jen ve sportu, překvapí nečekanou obrazností. A někdy zjistíte, že žák s poruchou učení napsal jeden z nejpůsobivějších textů celého ročníku.

A pak jsou tu slohy, které vás rozesmějí, dojme vás dětská upřímnost nebo způsob, jak žáci pojímají svět. A vy víte, že tohle se do testu z pravopisu nevejde. Ale že to má cenu.

Závěrem: pár pedagogických (a lidských) tipů

• Nebojte se dávat zpětnou vazbu jinak než jen známkou – někdy pomůže i krátká věta rukou napsaná na konec.

• Využívejte sloh jako příležitost k rozhovoru. „Proč jsi to napsal takhle?“ může otevřít více než „máš tam chybu“.

• Nedělejte z opravy martýrium. Uvařte si k tomu čaj, dejte si čokoládu, otevřete okno. A čtěte.

• A hlavně – připomínejte dětem, že psaní je dovednost. Není to dar shůry, ale věc, kterou lze trénovat. Protože kdo umí psát, umí myslet. A kdo umí myslet, má větší šanci tenhle svět nejen přežít, ale i trochu vylepšit.

Petr Šulc