Slyšíš mě?

Co se stane, když se svět slyšících a neslyšících potká v jednom vztahu, v jedné rodině a u jednoho jídelního stolu? Španělský film Slyšíš mě? otevírá témata, která zůstávají často skrytá – od komunikačních bariér a tlumočení až po rozdílné prožívání rodičovství, partnerství nebo každodenního života. V dalším textu z blogu ASNEP, který přinášíme i čtenářům U21, se podíváme na film, který nabízí neobvyklý pohled na život neslyšící ženy a zároveň ukazuje, že svět neslyšících není černobílý – a že i slyšící se v něm mohou někdy cítit jako cizinci.

Španělský filmový snímek Slyšíš mě? (Sorda) se promítal v kinech již vloni. Letos ho zařadil do svého programu mezinárodní festival lidskoprávních dokumentárních filmů Jeden svět. Mnoho kin (i mimo festival) k projekcím filmu Slyšíš mě? uspořádalo debaty s  neslyšícími nebo s CODA osobnostmi (CODA je akronym pro slyšící děti neslyšících rodičů.) a touto iniciativou dostali téma sluchového postižení blíže k veřejnosti. Dali také možnost vystoupit ve veřejném prostoru samotným neslyšícím, což stále není samozřejmá záležitost. Je to přesně ten druh přístupnosti, který poukazuje na to, že neslyšící jsou (nebo spíše měli by být) samozřejmou součástí naší společnosti a veřejného života. Debata v Praze byla dokonce oceněna Diváckou cenou nadačního fondu Abakus za mimořádnou debatu (Více najdete zde).

O čem film je a proč bychom mu měli věnovat pozornost? Neslyšící žena a slyšící muž posunou svůj vztah o level výš – stanou se rodiči. Ángela a Hector působí jako harmonický pár. Věci začnou skřípat, jakmile neslyšící Ángela zjistí, že se jim narodí zdravé, slyšící dítě. Po boku chápajícího a milujícího muže, který se kvůli ní naučil znakový jazyk, by měla být spokojená. Ale není… Slyšíš mě? je unikátní sondou do života jazykově a kulturně smíšeného páru, který navíc řeší, jak vychovávat slyšící dcerku. 

Hrdinka Ángela tady prezentuje Neslyšící s velkým N. Odmítá například kompenzační pomůcky. Ve filmu vidíme mnoho scén, v nichž projevuje nechuť nosit sluchadla, která má navíc špatně seřízená, nebo odmítá signalizační kompenzační pomůcky potřebné pro interakci s malým dítětem. Jejím mateřským, a také hlavním jazykem, je znakový jazyk. Vidíme, jak je hrdá, nesmlouvavá a nekompromisní. A také jsme svědky toho, jak se v ní kumuluje hněv a vztek z každodenních malých i velkých nedorozumění. Divák bez osobní zkušenosti se sluchovým postižením má tak ojedinělou možnost vžít se do neslyšící hrdinky a pocítit opravdovou tíhu a únavu z věčného obhajování vlastních potřeb. To vše bublá tam, kde byste to nejméně čekali – v kruhu nejbližších. Film je sice fikce, ale odráží dobře každodenní realitu neslyšících osob. 

Nejsilnější scénou je ta v  porodním sále, kdy Ángela rodí bez tlumočníka.  Účast tlumočníka u porodu je silné téma a dilema, které řeší každá neslyšící matka, potažmo otec. Ačkoliv ve filmu porod dopadl dobře, neobešel se bez komplikací. Divák se pak může ptát, zda je vůbec vhodné rodit bez účasti tlumočníka. Ángelin slyšící partner Hector obstál. Ale obstál by také, kdyby došlo k dramatickým porodním nebo poporodním komplikacím? Stačil by včas přetlumočit vše potřebné a být neslyšící ženě vhodným komunikačním partnerem?

Filmem se prolíná celospolečenský postoj ke sluchovému postižení, který je v lidech silně zakořeněný. Tento svět zkrátka patří slyšícím a všechno funguje tak, jakoby neslyšící lidé snad ani nebyli. Přizpůsobit se vždy musí neslyšící. Toto smutné pravidlo dokládá mnoho scén z filmu, např. ta ve specializovaném obchodě, ve kterém si Ángela s rodiči vybírá kompenzační pomůcky. Prodejce, přestože pracuje v obchodě, kde se prodávají pomůcky pro neslyšící, neovládá znakový jazyk. Rodiče naší hrdinky jsou sice rádi, že je jejich dcera v očekávání, ale velmi silné obavy z možného sluchového handicapu  je zmáhají a oni se vyloženě modlí, ať je jejich vnučka slyšící. Hector svou Ángelu miluje nadevše. Dost se jí taky přizpůsobuje – naučil se znakový jazyk a komunikuje v něm s ní, tráví s ní a s jejími neslyšícími kamarády čas. Přesto v jejich vztahu dojde k paradoxu. Nevadí mu, že má neslyšící partnerku, ale řeší stejně intenzivně jako rodiče Ángely ne/přítomnost sluchového postižení u jejich dítěte. Může se doslova samou radostí zbláznit, když zjistí, že je jejich dcerka nakonec slyšící. 

Film několikrát poukazuje na fenomén zvaný syndrom jídelního stolu. Setkávání u stolu/jídla (s rodinou nebo s přáteli) jsou pro společnost symbolem blízkosti, ale pro neslyšící naopak té největší vzdálenosti. Spontánní komunikace slyšících, která zahrnuje mluvení páté přes deváté, mnohočetné monology i dialogy, různě hlasitou mluvu, řadu rušivých elementů, se stává pro neslyšící Ángelu zkouškou trpělivosti. Tlumočení kontextu řečeného je opožděné a navíc nekompletní. Nepředávají se celé informace, ale jen útržky. Jak dlouho má zůstat u stolu, kde se všichni náramně baví a ona ničemu nerozumí? Když odejde, bude působit jako náladová a asociální, která se nechce bavit se svým mužem a jeho přáteli.

Partnerství jazykově a kulturně smíšeného páru je vztah plný výzev, které zdolávají oba málokdy stejně a ve stejný čas. Jde o vzájemnou (sou)hru a neustálé naslouchání, upřímnou identifikaci potřeb a aktualizaci témat, které partneři prožívají na individuální, partnerské a rodičovské rovině. Potřeby jsou těžko (vy)komunikovávány, když jsme unavení a přetažení, nebo dokonce vyhořelí, což film Slyšíš mě? přesně vystihuje. Z příběhu je také zřejmé, že největší nevýhodu tu má neslyšící Ángela. Je přirozeně vystavena mnohonásobně větší komunikační, psychické, a hlavně emocionální zátěži, než jakou zažívá její slyšící partner. I když to není žádná soutěž, je evidentní, že prohrává ona.

Na filmu je skvělé, že dokázal představit i pohled druhé strany a to, jak se cítí CODA děti (slyšící děti neslyšících rodičů) nebo slyšící partner ve společnosti neslyšících. Věci totiž nejsou černobílé. Slyšící lidé se také mohou cítit jako cizinci, když se ocitnou v komunitě neslyšících. A sami neslyšící jim to mnohdy neusnadňují a nemají s nimi pochopení. Ve filmu vidíme scénu, jak se CODA dítě nudí na oslavě neslyšících a ti ho nutí, ať si jde hrát. V jiné scéně se Hector ve společnosti neslyšících přátel cítí  znuděně a nepatřičně.

Některé kritiky filmu vytýkají chybějící drama a spád. Ale proč ze života neslyšících hned dělat drama? Režisérka Eva Libertad tímto svým počinem dokázala, že jejich život není třeba prezentovat exoticky. Povedlo se jí také vykreslit dokonalý psychologický obraz neslyšící osoby. Divák bez znalosti nebo zkušenosti se světem neslyšících si může na chvíli představit, jaké to je, když se člověk cítí jako cizinec ve vlastní rodině, v milostném vztahu, v práci nebo ve společnosti. A neslyšící divák si řekne, jo tohle jsem já a můj život.

Slyšíš mě? je citlivě pojatý autorský projekt, do kterého režisérka do hlavní role obsadila svou neslyšící sestru. Film neabstrahuje, ale naopak zobrazuje přesně ty nuance, se kterými se neslyšící lidé každodenně potýkají – bez ohledu na to, zda jsou aktivními uživateli nebo uživatelkami znakového jazyka. Snímek skvěle ukazuje postupně chátrající komunikaci mezi partnery, Ángelinu nejistou a nekomfortní pozici ve světě slyšících a její gradující citlivost ke své jinakosti, která je způsobena  tlakem okolí. Ustojí naše hrdinka tento identifikační karambol? Překoná pár velkou krizi a zůstane spolu? To se nedozvíme. – Režisérka nechává na diváctvu, jaký konec si v představách nakonec zvolí.

*Film obsahuje autentickou mluvu neslyšící hrdinky, částečně je bez zvuku a částečně simuluje slyšení se sluchadly, čímž poukazuje na to, jak vnímá neslyšící Ángela svět bez sluchadel a s nimi.