top of page

Tento svět patří slyšícím

Naše bloggerka Kristýna Mariáková se ve svém blogu věnuje tématu života se sluchovým postižením z pohledu plně integrovaného neslyšícího člověka. Dnešní Kristýnin článek představuje, s jakými bariérami se neslyšící lidé potýkají každý den, a ukazuje slyšící společnosti, že běžné až bezvýznamné věci jsou pro neslyšícího člověka často nedostupné.


(Poznámka: jedná se pouze o fiktivní příklad dne neslyšícího člověka s prvky skutečných informací z mého života, situací, které se staly či stále dějí. Každý neslyšící je jiný a má své unikátní potřeby, které se mohou odlišovat od těch mých. Cílem tohoto článku je podat náhled, s jakými bariérami se neslyšící lidé potýkají každý den, a ukázat slyšící společnosti to, že co je pro ně běžné až bezvýznamné, je pro neslyšícího člověka naopak nedostupné.)


Je 6:15 a pod polštářem vrní vibrační budík. Jelikož mám tvrdý spánek, budík vzbudí spíše mého přítele než mě. Naštvaně do mě šťouchá, proč nevstávám, když ten budík tak vibruje! Ve většině případů čas probuzení tisíckrát odkládám, ale dnes si to nemohu dovolit. Jedu do školy, kde mě čeká výuka a zkouška. Studuji poslední ročník magisterského studia a zbývá mi dokončit dva předměty. Přítel na mě něco mluví, já mu nerozumím a on mi automaticky píše do Messengeru. Už si zvykl na to, že mívám rána v absolutním tichu a že jsem jeho tak trochu živá Siri. Ráda si s ním bez sluchadel povídám. Ale on ne. Opakovat to samé tisíckrát, když ráno funguju hlavně bez sluchadel, se mu rozhodně nechce, proto využívá kouzel virtuálního psaní. Pokud mohu, prostě si sluchadla nasadím, až je to nutné, tedy až jdu ven. V rychlosti si myji vlasy, někdo mi volá na mobil, jenže já ještě nemám ta sluchadla. Navíc s mokrými vlasy si je hned nasadit nemohu. Zjišťuji, že volá moje máma a tak ji píšu, ať mi v případě urgence napíše SMS.


Než vypadnu z bytu, nasadím si sluchadla, která spáruji s mobilem. Ujišťuji se, zda mám v batohu náhradní baterie do sluchadel. Představa, že jsem venku a přestanou mi fungovat sluchadla, mě děsí. Dobře, možná to přeháním, ale není mi to příjemné. Ty baterie s sebou jsou ta nejmenší maličkost, co pro sebe a fungování v intaktní, konkrétně ve slyšící společnosti mohu udělat. Společnost moc nechápe, jak se chovat k neslyšícím, a já se popravdě nedivím. Neslyšící mají různé potřeby pro různé situace a slyšící člověk bez osobní zkušenosti se sluchovým postižením je nikdy plně nepochopí. Navíc stěží pochopit, jak funguje člověk, který slyší a neslyší zároveň (jako jsem já). Je to prostě na nás, obstát ve společnosti. Předvídat situace a předcházet nepříjemnostem.


Neslyšící mají různé potřeby pro různé situace a slyšící člověk bez osobní zkušenosti se sluchovým postižením je nikdy plně nepochopí. Navíc stěží pochopit, jak funguje člověk, který slyší a neslyší zároveň (jako jsem já).

Cestou na vlakáč poslouchám hudbu díky spárování sluchadel s iPhone přes Bluetooth. Je to fantazie, jak technika jde dopředu a že všechny ty zvuky a hlasy mohu vnímat tak blízko, skoro jako slyšící člověk. Neberu to jako samozřejmost a těším se na všechny budoucí technologické zázraky, které mi umožní preciznější poslech a porozumění. Myslím, že málokomu ze slyšících skutečně dochází, proč ti neslyšící mají ty drahé iPhone(s). iPhone je jedinou značkou, se kterou mohu spárovat má sluchadla. Mimoto iPhone je podle mě jeden z mála kvalitních produktů na audiovizuální komunikaci, na kterou jsme my neslyšící odkázáni. Hudbu poslouchám a vnímám, ale ne tak, že bych ji doslovně rozuměla. Někdy, když si doma prozpěvuju do rytmu hudby, mě přítel rozhodí dotazem: Co to zpíváš? Tak to v té písni není… Jasně, že to tak není, protože je gigantický rozdíl mezi slyšením a porozuměním. Něco si prostě vymýšlím, notuju si do hudby rádoby, ale radost z poslechu hudby mi to nekazí. Naopak. Myslím, že pro vnímání hudby je stejně nejdůležitější cítit její rytmus, melodii. Některé písně si nastuduju na karaoketexty.cz, ale spoustu z nich prostě nejsem schopna se mechanicky naučit.


Na vlakovém nádraží jsem včas, ale lidé na nástupišti se chovají divně. Všude, kde jsou zvuková hlášení, studuju důkladně dění a okolí kolem sebe, protože díky tomu dokáži identifikovat to, co se děje a není pro mě zvukovým vjemem uchopitelné. Ačkoliv cedule na nástupišti nic neoznamuje, davové chování mě nutí otevřít si mobilní aplikaci NaVlak, což je boží aplikace, která zobrazuje nádražní informační tabule s aktualizovanými údaji. A hele, vlak má 50 minut a čeká nás dokonce výluka autobusem. Pecka. Nestihnu pravděpodobně celý seminář. Píšu tlumočnici, že na seminář dojedu nejspíš později.


Čekám na nádraží a volám si s kamarádkou přes FaceTime. Kamarádka je neslyšící s velkým N a komunikuje výhradně českým znakovým jazykem. Na tohle je FaceTime dost dobrý nástroj. Vlastně celkově dnešní doba plná technologií fandí neslyšícím. Neslyšící mají přístup k informacím jako nikdy jindy a tyto technologie jim umožňují propojení se svými lidmi. Neslyšící nejsou odkázáni pouze na slovo jako v minulosti. Je tu obrovský svobodný prostor pro komunikaci dle našich potřeb. Na nádraží působím trošku jako zjevení. Lidé na mě přehnaně zírají, protože „mávám“ rukama do displeje mobilu. Český znakový jazyk není mým mateřským jazykem a komunikace v něm není pro mě přirozená jako pro jiné neslyšící. Já osobně nerada komunikuji ve znakovce na veřejnosti, protože mi vadí způsob, jakým si mě prohlíží veřejnost. Jenom proto, že znakuji, se stávám hlavním objektem vší pozornosti. Je mi to nepříjemné. A je to nespravedlivé, protože zatímco veškerá komunikace lidí je tak všední lidskou činností, komunikace neslyšících bývá doslova veřejnou show. Někdy hodnou k výsměchu a ponižování.


Na nádraží působím trošku jako zjevení. Lidé na mě přehnaně zírají, protože „mávám“ rukama do displeje mobilu. Český znakový jazyk není mým mateřským jazykem a komunikace v něm pro mě není přirozená jako pro jiné neslyšící.

Na Facebooku mi bliká pozvánka na sraz se přáteli. Chtějí jít podvečer do kina. Protože se jedná o slyšící přátele, připomínám jim, že na kinosraz půjdu, ale jen v případě, že film bude otitulkovaný. Kamarádi chtěli jít původně na premiéru českého filmu (který je klasicky bez titulků), kvůli mě však mění plán. Vážím si toho. A je mi (zase) trošku nepříjemné žít v zemi, která nepodporuje u neslyšících občanů přístup k české kinematografii. Je to fakt tak velký problém vysílat české a animované filmy s českými titulky? Asi to není tak důležitá věc, ale je určitě divné neznat některé postavy, scény a hlášky. Filmy a pohádky jsou přece všechno, je to naše kulturní dědictví. Já nejsem jeho součástí…


Konečně jedu do Brna. Ve vlaku je nepříjemný h(l)ukot, sedím navíc vedle party přiopilých a hlasitých Italů. Vypínám sluchadla. Užívám si ticha a krásných výhledů do české krajiny. Když bych se měla znova narodit, ráda bych se narodila slyšící. Ale je řada situací, kdy si celkem toho neslyšení cením. Možnost se sama rozhodnout, kdy budu slyšet a kdy neslyšet, mi přijde zejména v této výše uvedené situaci velmi fajn. Žijeme v době všudypřítomného akustického smogu a zachytit absolutní ticho na tomto světě je takřka nemožné. Čím dál víc lidí před tímto smogem utíká do přírody. Akustický smog se stal předmětem výzkumného bádání a silným politickým heslem pro změnu fungování městských oblastí za účelem zvýšení kvality lidského života. Nadmíra hluku totiž ohrožuje vážným způsobem náš sluch.


Během cesty mi volá cizí číslo, ale já to nezvedám. Je to můj automatický návyk, již několik let. Vždy, když mi volá cizí číslo, googlím jej. Většinou se totiž jedná o šmejdy, ani tenkrát tomu není jinak a tak číslo házím bezmyšlenkovitě do block listu. Můj block list nevyžádaných čísel je celkem dlouhý. Přijíždím do Brna s oním padesátiminutovým zpožděním a doslova sprintuju na fakultu. Před třídou na mě čeká tlumočnice českého znakového jazyka. Vcházíme do třídy, vyučující si mě zapisuje do prezenční listiny a já celou dobu sleduji tlumočnici. Přestože jsem nebyla na celém semináři, ale jen na jeho půlce, jsem naprosto unavená. Stoprocentní koncentrace na jednoho člověka po celou dobu, který je k dispozici jen a jen pro mě, je zkrátka a jednoduše únavná. Slyšícím studentům závidím, že mohou vnímat jen uchem a u toho si dělat, co chtějí. Já musím mít aktivní také zrakové vnímání.


Když bych se měla znova narodit, ráda bych se narodila slyšící. Ale je řada situací, kdy si celkem toho neslyšení cením. Možnost se sama rozhodnout, kdy budu slyšet a kdy neslyšet, mi přijde velmi fajn. Žijeme v době všudypřítomného akustického smogu a zachytit absolutní ticho na tomto světě je takřka nemožné.

Po semináři mě čeká přednáška, v jejímž závěru proběhne písemná zkouška. Nejsem tady jediný neslyšící student, je nás víc. Je tu také kombinovaná služba vůči neslyšícím studentům. Někteří neslyšící studenti si objednali tlumočníka, neboť český znakový jazyk je jejich primární komunikační jazyk. Já mám přepisovatele. Díky přepisovateli mám zápis přednášky, který mi pošle v upraveném formátu ještě ten den na email. Na přednášky si objednávám službu přepisovatele, protože přednášky nejsou interaktivní. A ačkoliv znakovka není mým preferovaným jazykem, vyhledávám ji v seminářích, kde je potřeba komunikační pohotovosti. Poslední půlhodina přednášky je věnována zkoušce. Tlumočník stojí vedle vyučujícího a tlumočí projev. Najednou se vyučující zarazí a nelíbí se mu přítomnost tlumočníka v době zkoušky. Domnívá se, že tlumočník může neslyšícím studentům v českém znakovém jazyce napovídat. A dále tvrdí, že neslyšící studenti si přece mohou udělat zkoušku ve Středisku pro pomoc studentům se specifickými nároky. Vyučující skálopevně trvá na odchodu neslyšících studentů z učebny navzdory tomu, že byl seznámen s účastí tlumočníka pro neslyšící studenty.


Otrávená z této absurdní situace na Pedagogické fakultě jdu pěšky do města, kde mám domluvený sraz s přáteli. Na rohu Alberta mě přepadá muž tmavší pleti se žádostí o příspěvek pro podporu neslyšících. Prý na stavbu zařízení pro neslyšící klienty. Podvodníka velmi brzy odhalím. Když na něj začnu komunikovat v českém znakovém jazyce, rychle ode mne zdrhá a zkouší vybrat peníze u někoho jiného. Lidi překvapivě přispívají. Má vůbec cenu vysvětlovat lidem, že se jedná o důmyslný podvod? To vážně někdo jen tak přispívá do sbírky na základě nedůvěryhodného cáru papíru? V 18:00 nám začíná kino, kupujeme si lístky, kámoši mi závidí, že mám levnější lístek díky průkazu ZTP. Než film začne, spustí se 20 minutový mix reklam a trailerů. Pro mě 20 minut nudy. 80% tohoto mixu je bez titulků a já se tak nebavím jako všichni ostatní v sále. Taková maličkost, ale pro mě (a ostatní neslyšící) důvod k vzteku. Slyšet není samozřejmost pro mnoho lidí… Lidem působícím ve filmovém průmyslu je to jedno.


Po kině jdu domů na podnájem, kde bydlím s dalšími spolubydlícími. Ještě než si udělám večeři, zkouším, zda je aktivní myčka a to tak, že ohmatávám její dvířka. V domácnosti hučí tolik spotřebičů, až je člověk vnímá jako součást každodenní reality. Zkuste se někdy ponořit do akustického smogu vaší domácnosti. Možná zjistíte, že jste vystaveni zbytečnému hluku každý den a jistě můžete některé zvuky úplně eliminovat (např. zbytečné tikání hodin). Myčka nevibruje, tak ji otevírám a uklízím nádobí. Po večeři sundávám sluchadla do krabičky a doslova se odpojuji ze zvukového světa. Jsem úplně unavená. Rychlá sprcha, krátký calling s přítelem a spánek. Než usnu, nastavuji si budík na vibračním alarmujícím přístroji a pro sichr také budík na mobilu. Nejvíc si odpočinu během spaní, protože je ticho a já se nemusím nějak přemáhat, abych rozuměla a porozuměla. Slyšet stojí nějaké úsilí. Slyšet není samozřejmost, tak si toho važ, pokud máš zdravý sluch. A chraň si ho. Můžeš o něj totiž snadno přijít… Akustický smog všude kolem nás. Ticho daleko od vás. Ticho pro mě milované a pro tebe nepředstavitelné.


Kristýna Mariáková












Související příspěvky

Zobrazit vše

Comments


bottom of page