Poezii vnímá jako pozvání na cestu. Zatím co ji tvoří, ona utváří ji. Klade před ni překážky, učí ji pokoře, citlivosti i lecčemu dalšímu. Neustále jí pomáhá hledat, ptát se a nořit se do života. Mladá básnířka Tereza Šustková, absolventka učitelství českého jazyka a literatury a hudební výchovy na Pedagogické fakultě UP, dokáže ve své poezii vypovídat o subtilních duchovních otázkách. I dnes je podle ní poezie sdělná, navíc potřebná.
„Je to dialog mezi mnou a Bohem, cosi nesmírně důvěrného, intimního, a současně síla, která mě propojuje se světem. Je úžasné, že vůbec netuším, kam ta cesta povede zítra, za rok, za deset let. Nechávám se vést,“ říká Tereza Šustková s přesvědčením, že poezie byla důležitá v každé době. Že vytváří skrytý protipohyb vůči povrchnosti či strnulosti. Že má moc lidem navracet ztracenou lidskost. Brnká kdesi v srdci člověka na struny, o kterých třeba dosud neměl ani tušení, nebo s nimi ztratil spojení.
„Dnešní doba trpí přesyceností. Jsme ze všech stran krmeni sladkým sirupem. Přitom pod tím vším zůstáváme hladoví – po životě, po skutečné síle, která by s námi zalomcovala, po kráse, která by nás dokázala rozplakat, která by nám vrátila, o co jsme byli obraní. I dnes je poezie sdělná a potřebná,“ říká sympatická absolventka olomoucké univerzity.
Jsme ze všech stran krmeni sladkým sirupem. Přitom pod tím vším zůstáváme hladoví – po životě, po skutečné síle, která by s námi zalomcovala, po kráse, která by nás dokázala rozplakat, která by nám vrátila, o co jsme byli obraní.
Jako malá měla hodně zálib. Kromě hraní na kytaru se učila na flétnu a na klavír. Chodila do baletu i do výtvarných kroužků. Milovala divadlo, odmalička psala vlastní divadelní hry, které nosila do školy a se spolužáky secvičovala představení. K psaní poezie se dostala přes hudbu. Začala s ní někdy ve čtrnácti, když se snažila skládat písničky po vzoru svého otce, folkového hudebníka. Psát texty s pravidelným rytmem se jí však nedařilo.
Pak přišla chvíle, kdy si uvědomila, že se hudbou svazovat vůbec nemusí. Že se může věnovat pouze textu. Že může napsat báseň tak, jak ji cítí. Bez jakýchkoli nároků na formální podobu. Uvědomila si, že na první místo může postavit smysl sdělení. „A stejně přemýšlím i dnes. Při psaní potřebuji cítit co největší svobodu, nenutím se do žádných rýmů, vycházím z přirozené řeči. Hlavní je pro mne slovo a jeho význam. Rytmus veršů je pro mě otázka citu,“ zdůrazňuje mladá básnířka.
V současné době je autorkou několika sbírek a nositelkou několika cen. A taky několikanásobnou matkou. Jak sama říká, právě mateřství v ní zvedlo jakási vnitřní stavidla. „Obrovsky mě proměnilo jako člověka a tím proměnilo i moji poezii. Současně se stalo i jedním z témat. Všechny prožívané změny jsem totiž toužila vyjádřit, psala jsem básně o těhotenství i o porodu. To bylo ještě v době mého studia. Když se mi pak narodilo druhé dítě, Rozárka, zůstala jsem už s dětmi naplno doma,“ vypráví a jedním dechem počítá: „Dnes jsou to už čtyři roky. Vnímám je jako naplněný čas. Někdy mi i přijde, že co jsem doma, věnuji se literatuře mnohem víc než dřív. Přestože většinu času a energie dávám rodině, tak průběžně čtu, píšu a sem tam jedu i na nějaké autorské čtení. V Olomouci spoluorganizuji básnické večery,“ dodává Tereza Šustková a hned přidává pozvání na Domácí Bá.snění. „Koná se každý měsíc. Pod hlavičkou studentského spolku Po škole zveme číst současné české básníky do kavárny Druhý domov.“
V našem budoucím domě kvete pod okny tamaryšek. Je to dobré znamení. Budeme pod něj nosit děti, aby měly už od narození oči doširoka. Budeme smířeni a pokojní. S brankou do lesa každý změkne. “Ta báseň vyjadřuje jakousi vědomou naivitu, nebo spíš odhodlání důvěřovat, obrnit se nadějí, bez ohledu na to, jak naivně to může znít. A to mě asi vystihuje... ,“ říká Tereza Šustková.
V dřívějších letech ji lákal život ve velkém městě. Dnes to jsou jen vzpomínky. Je přesvědčena, že místo toho, co chtěla, dostala to, co potřebovala – dům u lesa, na okraji Velké Bystřice a tři děti. Vnímá, že v autenticitě psaní ji pomáhá, že žije spíš v ústraní. „Považuji za úžasnou výhodu žít ve větším tichu a svobodě. Jsou mi nápomocny v tvorbě. Samotné napsání básně je pak totiž už jen jakousi závěrečnou fází celého tvůrčího procesu, jemuž předchází všechno, co se děje uvnitř lidské duše. Chci-li psát poezii, tak cítím, že musím nejprve ve svém životě usilovat o pravdivost, dopřát si dostatek ticha a samoty a prohlubovat modlitbu, bojovat s kdejakým balastem ve své duši. Snažím se nepsat o malichernostech, taky nepředávat nějaký falešný obraz světa. A v tom mi pomáhají mé tři děti. Každý den mi dávají tolik příležitostí k růstu..“
Vrátí-li se v myšlenkách do školy, ke studiu, je ráda za ty pedagogy, kteří ji ovlivnili, inspirovali a povzbudili. „V tom je jedna z krás učitelství – když učitel dokáže vnímat a všímat si, v čem má student obdarování. Když si dokáže všimnout, v čem je zase slabší, a umí mu nastavit zrcadlo a pomoci se rozvíjet. Někteří pedagogové na Pedagogické fakultě UP se mi v tomto směru stali dobrými průvodci a v rozhodujících letech mě nasměrovali,“ říká výjimečná mladá básnířka, která má v hlavě spoustu plánů. Teď například s několika dalšími matkami rozjíždí projekt domácí školky. A co se týká poezie? V březnu se zúčastnila dvou autorských čtení s přáteli – v Praze s českou básnířkou, literární vědkyní a překladatelkou Klárou Goldstein a ve Valašském Meziříčí s básníkem Zdeňkem Volfem.
Text: Milada Křížková Hronová
Foto: Archiv Terezy Šustkové
Kdo je Tereza Šustková?
Tereza Šustková vystudovala český jazyk a literaturu spolu s učitelstvím hudební výchovy na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého, kde se též organizačně podílí na večerech autorského čtení s názvem Domácí Básnění. Získala Literární cenu Vladimíra Vokolka (2016). Vyšly jí básnické sbírky Skrýše (Host, Brno 2018) a Tíha vlny (Host, Brno 2020). Je zastoupena v antologiích Nejlepší české básně (2018) a Krátká báseň (2020). S manželem a třemi dětmi žije ve Velké Bystřici.