Baví ji učit výtvarku. A nechtěla to vzdát ani v době pandemie. I proto nedávno přišla s originálním způsobem, jak děti vyučovat na dálku – nabídla jim Hrabku. S Terezou Žváčkovou, absolventkou Pedagogické fakulty Univerzity Palackého, jsme si povídaly nejen o speciálních výtvarných krabicích, které děti motivují ke kreativní činnosti, ale především o profesi učitele, v níž se našla dávno před studiem na UP.
Na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého absolvovala Tereza Žváčková magisterské studium Muzejní a galerijní pedagogika a Učitelství výtvarné výchovy pro střední školy. Je zároveň i absolventkou bakalářského studia Ruský jazyk na Filozofické fakultě UP. Dnes učí výtvarnou výchovu gymnazisty v Uničově.
Jak se stalo, že jste začala přemýšlet o studiu učitelství výtvarky?
Kreslím odmala. Možná to mám v genech, a když ne, pak tomu jistě přispělo prostředí, ve kterém jsem vyrostla. Máma učí ve výtvarném kroužku a já jsem jej od dětství navštěvovala také. Pamatuji si, že jsem v pokojíčku dokonce pořádala výstavy svých obrázků.
Na moment, kdy jsem se rozhodla, že půjdu studovat učitelství do Olomouce, si vzpomínám přesně. To mi bylo asi dvanáct. V Uměleckém centru UP jsem tehdy pomáhala připravovat výstavu Studia Experiment a prostor bývalého jezuitského konviktu mne ohromil. Celý den jsem se procházela po jeho chodbách a představovala si, že právě v těchto místech studuji…
A sen se vám splnil. Dnes výtvarku vyučujete, a to nejen na gymnáziu, ale i v zájmovém kroužku. Je výtvarná výchova stále vnímána jako okrajový předmět tak, jak si to pamatuju ze své školní docházky?
Více méně ano. Od mých gymnaziálních let se toho moc nezměnilo. Když jsem tehdy chtěla maturovat z výtvarné výchovy, dalo celkem zabrat, aby mi to bylo umožněno. Výtvarná výchova byla vnímána jako únikový předmět a my byli považováni za lajdáky, kteří si chtějí maturitu usnadnit. S tímto postojem se bohužel setkávám i dnes.
Mrzí mě, že výtvarku učí každý, komu chybí hodiny do plného úvazku. Studenty je potom těžké přesvědčit, že ji každý učit nemůže. I proto jsem velmi ráda za všechny konference, projekty, semináře, které veřejnost nabádají, aby výtvarnou výchovu vnímala jako obor, který by měl mít rovnocenné místo mezi ostatními předměty.
Výtvarná výchova je předmět, který nabízí širokou diskuzi. Studenti v ní mohou rozebírat různá témata, na která v jiných předmětech prostor není. Mohou tak více poznávat nejen své spolužáky, ale i sami sebe. Je to předmět, který nabízí prostor k sebevyjádření, ať už je jakékoliv. Jsem přesvědčená, že je velmi důležité, aby tento prostor studenti dostali…
Co tedy dětem, ale i studentům gymnázia výtvarka přináší?
Odpovím trochu zeširoka. Pokaždé, když se seznamuji s novou třídou, bavím se se studenty, co je baví, a co ne. Přitom diskutujeme také o jejich vztahu k výtvarné výchově. Jen několik nadšenců se mi pravidelně přihlásí k tomu, že ji mají rádi. Většina se o ni spíš nezajímá nebo ji v lásce nemá, a tvoření dokonce nesnáší. To je právě moment, který mám ve své práci ráda. Je to chvíle, kdy mám prostor přesvědčit tuto skupinu studentů o opaku, tedy o tom, že skutečně každý si ve výtvarné výchově může najít svůj prostor. Snažím se studentům ukázat, že výtvarná výchova není jen o vystřihování šablon, tvoření podle předloh a že každé dílo musí být jako přes kopírák. Jsou překvapeni, když pak spolu natáčíme filmy, tvoříme GIFy, chodíme tvořit ven a zkoušíme různé nové techniky. Doslova pak miluji moment, když student, který o sobě tvrdil, že je výtvarkou nepolíben, objeví techniku či činnost, o které řekne, že ho baví a že je se svým dílem spokojený. Je to důležitá chvíle v jeho rozvoji.
Jsem zvyklá se studenty o dílech diskutovat. Než jejich tvorbu oznámkuji, hovoříme o ní. Umět totiž mluvit o svém díle je také velmi důležité a dobrý učitel musí umět vytvořit takové prostředí, v němž se student neostýchá hovořit. Výtvarná výchova je předmět, který nabízí širokou diskuzi. Studenti v ní mohou rozebírat různá témata, na které v jiných předmětech prostor není. Mohou tak více poznávat nejen své spolužáky, ale i sami sebe. Je to předmět, který nabízí prostor k sebevyjádření, ať už je jakékoliv. Jsem přesvědčená, že je velmi důležité, aby tento prostor studenti dostali…
Jak si výtvarná výchova vede v době pandemie?
Distanční výuka nám pro ni příliš prostoru samozřejmě nedává, online hodiny v rozvrhu nemáme vyčleněny vůbec. I tak se snažím být se studenty v kontaktu. Aby hlavu zaměstnali i trochu jinak, posílám jim zhruba jednou za čtrnáct dní nějaký úkol. Například měli vytvořit nějaký land art na motivy umělce Jamese Brunta. Možná to mnohé donutilo vůbec vylézt ven z domu. Jindy měli za úkol vytvořit dokumentační fotografie týdne, uvědomit si, co společně jako rodina zažívají…
Výuka výtvarné výchovy na gymnáziu je jistě jiná než v zájmovém kroužku. Co vás přivedlo do Studia Experiment?
Vlastně moje maminka. Jak už jsem zmínila, jako malá jsem navštěvovala výtvarné kroužky, a právě Studio Experiment byl jeden z nich, kam mě máma pravidelně vodila. Se Studiem jsem pravidelně jezdila i na tábory a s postupem času se z dítěte na táboře stala praktikantka a z účastníka kroužků učitelka. Studio Experiment pro mne znamená i první setkání s praxí učitele. Místo, kde jsem se ujistila, že právě profese učitelky výtvarné výchovy je pro mě. Samozřejmě, že práce v zájmovém kroužku je jiná než na gymnáziu. Je hodně znát, když dítě rádo navštěvuje volnočasové aktivity. Baví mě učit na gymnáziu i v kroužku a přitom pozorovat rozdíly.
Právě ze zájmového kroužku přicházejí Hrabky…
Nežijeme v jednoduché době. S výjimkou malých přestávek je to už skoro rok, co Studio Experiment nefunguje. A my se s tím nějak nemůžeme smířit. Proto neustále vymýšlíme, jak zůstat našim dětem co nejblíže. V první vlně pandemie jsme natáčeli videa, jejichž prostřednictvím jsme jim ukazovali různé postupy tvoření a vybízeli je, ať s námi tvoří alespoň přes internet. Byli jsme tehdy moc rádi za aktivní odezvy. Rodiče nám posílali díla svých dětí, do jejichž tvorby se zapojili i starší školáci a nás to motivovalo k další práci. Proto jsme pak přišli s výzvou – děti měly na našem Facebooku nachystanou výtvarnou inspiraci, která je navedla k tvoření. Poté vznikla na našem Instagramu i hezká galerie.
Naše Hrabky jsou dalším počinem, díky němuž jsme dětem zase trochu blíž. Hrabku si můžete představit jako takovou hravou krabku. Od toho je vlastně odvozen i její název. Děti v ní naleznou několik hravých a tvořivých úkolů a také veškerý materiál, který k tvorbě potřebují. S mámou jsem jim zatím nabídla dvě varianty. V jedné je hlavním tématem medvěd, v druhé hrad. Jde nám o to, aby se děti doma zabavily, pohrály si. Přitom klademe důraz na to, aby naše Hrabky a úkoly v nich měly i vzdělávací podtext. Aby se děti například dozvěděly, čím se medvěd živí, jak spí nebo jak vypadá cimbuří a hrad Bouzov. Když jsme Hrabku vymýšlely, byli naším hnacím motorem i rodiče, kteří vinou pandemie už dávno vyčerpali téměř všechny možnosti, jak své dítě doma zabavit. My tak nabídly smysluplnou činnost. Stačí si totiž hrábnout do Hrabky a dítě si vytáhne něco, co ho zabaví, pobaví a něco i naučí.
Jak dnes vzpomínáte na Pedagogickou fakultu? Máte pro nás nějaký vzkaz?
Získala jsem při vysokoškolském studiu hodně poznatků, které dnes využívám ve své učitelské praxi. Nejvíce mi daly asi hodiny s Petrou Šobáňovou. Její zajímavé výtvarné etudy dnes vkládám do svých vyučovacích hodin. Nestydím se říct, že právě Petra Šobáňová je můj pedagogický vzor. Pamatuji si z fakulty samozřejmě víc učitelských osobností – nikdy nezapomenu například na Taťánu Šteiglovou, u které jsem psala bakalářskou práci. Její praktickou část mi těsně před obhajobou ukradli a Taťána Šteiglová mi hodně pomohla.
Dnes jsem v situaci, kdy často odpovídám na dotazy, jak dlouho ještě budou výtvarné kroužky zavřeny. Víme, že to, co jsme nyní schopni dětem a mládeži nabídnout, není úplně to stejné, co spolu zažíváme přímo v prostorách Studia Experiment nebo přímo v učebně na gymnáziu. Vzkaz asi žádný nemám, ale chtěla bych říci, že výtvarka chybí nejen dětem, ale i nám pedagogům. My totiž máme svou práci rádi, baví nás pozorovat, jak se děti rozvíjejí. Jejich kreativní přístup je velmi důležitý pro jejich osobnostní rozvoj.
Ptala se Milada Křížková Hronová
Foto archiv Terezy Žváčkové
Kdo je Tereza Žváčková?
Tereza Žváčková je absolventka Pedagogické a Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Pracovala jako muzejní a galerijní pedagožka i animátorka výtvarného umění. Nyní učí výtvarnou výchovu na gymnáziu v Uničově. Při studiu na Univerzitě Palackého využila dvakrát zahraničního studijního pobytu v rámci Erasmu – v ruské Kostromě a v maďarské Pécsi. Pedagogicky působí také ve Studiu Experiment Olomouc, jež nabízí volnočasové aktivity pro děti a mládež.