Institut ochránce práv se postupně zabydluje i na českých univerzitách. Ombudsman či ombudsmanka mohou na fakultách řešit mnoho různých situací včetně spravedlivého známkování, šikany, bossingu či sexuálního obtěžování. Snahou je vytvořit bezpečné prostředí pro řešení problémů místo jejich přehlížení. Kompetence a šíře úkolů se od školy ke škole liší: jak je to u nás a jak ve světě?
Donedávna byla Filozofická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci jedinou fakultou v Česku, kde měli funkci ombudsmana, respektive ombudsmanky. V popisu práce tu mají pomoc studujícím i personálu fakulty. Svého ombudsmana má už dlouho taky Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, jejich ochránce práv zde ale nabízí pomoc a podporu jen zaměstnancům, nikoli tamním studujícím.
Ombudsmani a ombudsmanky (v zahraničí se mimochodem stále více místo označení „ombudsman“ využívá genderově neutrální „ombuds“ – pozn. red.) na českých vysokých školách v poslední době ale skokově přibývají. Loni to byla pražská FAMU a taky Technická univerzita v Liberci.
Od letoška mají svou ombudsmanku i na pražských právech, kde se tuto funkci rozhodli zřídit v návaznosti na kauzu sexuálního násilí expolitika (a jejich bývalého studenta) Dominika Feriho.
Svou ombudsmanku má od letošního října i další, totiž Filozofická fakulta Univerzity Karlovy. A Fakulta sociálních věd na téže univerzitě se rozhodla pro studentského ombudsmana či ombudsmanku, kteří jsou tu voleni z řad studujících. V brzké době bude mít svého univerzitního ochránce či ochránkyni práv i Masarykova univerzita.
Někdo zvenku, nebo raději zevnitř?
V Olomouci fungují ochránci práv od roku 2014. Vznikli z popudu studentských senátorů a senátorek, kteří požadovali větší zastání pro studující. Inspiraci našli v zahraničí, kde je tato funkce běžná.
Specifickou se tamní filozofická fakulta stala v tom, že tu jsou hned dva. Pravidlem je, že to musí být vždy muž a žena a nesmějí být ze stejné katedry. Tím se chce docílit toho, aby studující měli na výběr, komu se svěří. Kdyby byl jeden z tandemu zaujatý, případ může převzít druhý.
Jaroslav Šotola, jeden z dvojice olomouckých ombudsmanů (jeho kolegyní je zde Michaela Antonín Malaníková), vzpomíná, jak nová pozice nebyla na filozofické fakultě zprvu přijata všemi s nadšením – a i dnes z ní stále mají někteří obavy. „Je to přece jen cizorodý prvek ve struktuře fakulty a jistou skepsi či obavy chápu. Když se vyučujícím ozveme a chceme s nimi něco konzultovat, bývají ostražití,“ konstatoval Jaroslav Šotola v loňském rozhovoru pro Reportér magazín.
Snaží se proto vždy hned na začátku vysvětlit, že nepřicházejí z pozice moci a že jsou spíše mediátory – snaží se vyslechnout obě strany a věci si vysvětlit. „Chápu ale, že je to pro mnohé nezvyk. Vysoké školy se sice tváří demokraticky, ale ve skutečnosti jsou hierarchické. My ale obě strany dáváme na stejnou úroveň. Chceme, aby se věc vyřešila. Mediace je ‚soft power‘, jemná vyjednávací moc. Snažíme se lidi dovést k porozumění, kultivované výměně názorů,“ vysvětluje tamní pedagog.
Nutno dodat, že na filozofické fakultě jsou oba ombudsmani zároveň i pedagogy, kteří na fakultě učí. To na Filmové a televizní fakultě Akademie múzických umění v Praze se nová děkanka Andrea Slováková loni, když obdobný post zřizovali, rozhodla, že chce někoho zvenku. Do funkce pak jmenovala vystudovanou speciální pedagožku Kláru Laurenčíkovou, která se dlouhodobě zasazuje o narovnání práv u těch, kteří jsou nějak znevýhodnění (letos v květnu se pak stala vládní zmocněnkyní pro lidská práva).
„Výhoda ombudsmana bez jiných závazků na škole je jeho větší záruka nestrannosti a nezávislosti,“ komentovala to při svém nástupu na FAMU Klára Laurenčíková. Než svůj post ombudsmanky přenechala kvůli vládní funkci své nástupkyni – psychoterapeutce Pavlíně Junové –, navrhla, jak by měl tento nový institut na fakultě fungovat. Zároveň iniciovala i vznik ombudsmanské platformy a uspořádala dvě setkání s cílem rozšířit ombudsmanský post i na další fakulty v zemi. V současné chvíli přípravy ombudsmanské platformy finišují. „Chceme sdílet naše zkušenosti a taky být partnerem pro ministerstvo školství,“ říká k plánům platformy Jaroslav Šotola.
Šikana i osobní krize
Silný argument, proč se vyplatí mít na škole ochránce práv, zní, že pokud nevytvoříte podmínky a nenabídnete bezpečný prostor, nikdy se nemusíte dozvědět, jaké problémy se na škole objevují.
Témat, která může řešit, je celá řada – sexuální obtěžování či nedůstojné a ponižující zacházení mezi dvěma studujícími, mezi vyučujícím a studentem či studentkou nebo i mezi personálem navzájem. Ombudsmani ale mohou pomáhat řešit i to, jakým způsobem dává konkrétní vyučující zpětnou vazbu svým studentům a studentkám – posouvá a motivuje je, anebo pouze zdrtí a systematicky oslabuje jejich motivaci ke studiu, což může vést až k tomu, že školu nedostudují?
Spouštěčem problémů nemusí být nutně vždy jen škola. Témata pro ombudsmana se mohou týkat také osobních krizí a s nimi spojených vážných psychických problémů, kdy student či studentka vyhledají pomoc proto, že potřebují ve studiu individuální podporu.
Ombudsmanská funkce může ale přinést do akademického prostředí také témata prevence a osvěty. Dají se pořádat různá tematická školení a třeba Klára Laurenčíková navrhovala na FAMU i pravidelný anonymizovaný monitoring jednou ročně, určený studujícím i zaměstnaným, který by mapoval výskyt a četnost rizikových faktorů spojených například s diskriminací, homofobními postoji, sexuálním obtěžováním či přístupností studia pro osoby se speciálními potřebami.
Spouštěčem problémů nemusí být nutně vždy jen škola. Témata pro ombudsmana se mohou týkat také osobních krizí a s nimi spojených vážných psychických problémů, kdy student či studentka vyhledají pomoc proto, že potřebují ve studiu individuální podporu.
Podle Jaroslava Šotoly patří mezi zranitelné právě ti se znevýhodněním, ať už tělesným, nebo duševním. Dále jsou to zahraniční studující a do třetice Ph.D. studenti a studentky, kteří na fakultě studují a zároveň pracují, což s sebou může přinášet různé komplikace ve vztahu k ostatním kolegům a kolegyním.
Tandem v Olomouci nejčastěji řeší problémy spojené se zkoušením, a to hlavně u státních závěrečných zkoušek. Konkrétně jde o nastavení jasných podmínek jejich průběhu nebo nespokojenost s hodnocením. Sám ombudsman nijak nezasahuje do hodnocení, je to ale signál pro obě strany: že studujícího někdo vyslechne a pro katedru je to zpětná vazba na průběh jejích zkoušek.
Olomoucká fakulta taky nedávno otevřeně promluvila o tom, že před několika lety tu řešila případ sexuálního obtěžování. Jaroslav Šotola do funkce kandidoval mimo jiné proto, že měl s případem sexuálního obtěžování na svém pracovišti – na katedře sociologie, andragogiky a kulturní antropologie – zkušenost. „Dalo mi to nahlédnout, v jak obtížném postavení se mohou někdy studující ocitnout. Uvědomil jsem si, že akademické prostředí nemusí být vždy bezpečné,“ vysvětluje svou motivaci Jaroslav Šotola.
Bagatelizace a nezdravé prostředí
Podle něj už se ale pohled na to, jak řešit sexuální obtěžování na akademické půdě, mění. „Dlouhou dobu to bylo tak, že když se nějaký případ sexuálního obtěžování na nějaké škole objevil, snažili se to všichni ututlat, protože kdyby se o tom mluvilo, ukázalo by to, že je ve škole nezdravé prostředí,“ vysvětluje Jaroslav Šotola. Někdy se taky můžeme setkat s bagatelizací – tedy odkazováním zejména na plnoletost studujících. „Teď mi přijde, že už se to obrací a že se naopak za nezdravé prostředí bere takové, kde se o potřebě prevence nemluví a kde nejsou nastavené mechanismy, jak takovou věc řešit.“
Dobrý signál je, že důležitost této funkce na akademické půdě chápe i ministerstvo školství, které začátkem letošního října pořádalo setkání ombudsmanů/ombudsmanek a lidí, kteří na vysokých školách řeší problematiku sexuálního obtěžování. Sešlo se jich zde sedm desítek. Zde resort deklaroval, že ochránce a ochránkyně práv na univerzitách vítá a bude hledat cesty, jak je podporovat.
Mimo jiné na setkání vystoupila právnička Šárka Homfray, která nastínila, jak může škola řešit sexuální obtěžování po právní stránce. A mluvilo se zde taky o evropském projektu UniSAFE, který mezi lety 2021–24 zkoumá genderově podmíněné násilí v akademickém prostředí a kromě lepšího porozumění má nabídnout i nástroje, jak ho řešit a hlavně eliminovat.
Inspirace z Harvardu i Sydney
Již několikrát dorazil do Česka rakouský vysokoškolský ombudsman Josef Leidenfrost, který pracuje pod rakouským ministerstvem školství a kterého mohou využívat všechny vysoké školy v zemi.
„Ombudsmanem jsem se stal v roce 2001. Měl jsem Ph.D. z historie, to byla tehdy moje kvalifikace. Je otázka, zda by měl být ombudsman spíše psychoterapeutem, nebo právníkem, ale podle mne na tom až tolik nezáleží,“ řekl Josef Leidenfrost během kolokvia uspořádaného letos na FAMU.
V Rakousku vydává ombudsman mimo jiné zprávu o své činnosti včetně anonymizovaných případů, které řešil. Na základě svých zkušeností taky navrhuje, jaké změny by byly na rakouských školách potřeba. „Přijde mi to jako dobrá inspirace do budoucna, kdyby se tady u nás mohli ombudsmani a ombudsmanky učit od sebe navzájem a diskutovat o co nejefektivnějším řešení případů,“ míní Jaroslav Šotola.
Ve světě jsou ombudsmani a ombudsmanky běžnou součástí řady škol. Evropská síť ombudsmanů ve vyšším vzdělávání (ENOHE), v jejímž čele právě Josef Leidenfrost stojí, zveřejnila v roce 2015 komparativní studii, v níž srovnala práci šedesáti těchto lidí z osmnácti různých zemí světa.
„V Severní Americe se tradice ombudsmanů na vysokých školách datuje už do poloviny 60. let minulého století. V 70. letech se pak rozšířila i do Austrálie a o další desetiletí později do Evropy a Jižní Ameriky. Na přelomu tisíciletí lze vypozorovat, že se dělí na dva směry – na skandinávský a americký model – a univerzity po světě se přiklánějí k jednomu, nebo druhému modelu, nebo se jejich charakteristiky v různé míře kombinují,“ říká Jan Španiel, student práv a asistent Kláry Laurenčíkové, který jí připravuje odborné podklady.
Dobrý signál je, že důležitost této funkce na akademické půdě chápe i ministerstvo školství, které začátkem letošního října pořádalo setkání ombudsmanů/ombudsmanek a lidí, kteří na vysokých školách řeší problematiku sexuálního obtěžování.
U skandinávského modelu funguje ombudsman často jako poslední odvolací instance. Činnost takového ombudsmana je tedy spíše právnického nežli mediačně-facilitačního či psychoterapeutického charakteru. Na některých univerzitách je dokonce podmínkou, že pokud chcete kontaktovat ombudsmana, musíte nejprve vyčerpat všechny standardní formální možnosti v rámci fakulty či univerzity. U skandinávského modelu je také časté, že se ombudsman zaměřuje pouze na studující.
Podle skandinávského modelu funguje například ombudsman na australské Monash University sídlící na jihovýchodním předměstí hlavního města Melbourne, kde je pozice přímo pojmenována jako studentský ombudsman. Studující se na něj mohou obrátit až v okamžiku, kdy podají formální stížnost a jsou nespokojeni s formou jejího vyřízení. Velmi podobný formát má i The University of Sydney.
U amerického modelu platí, že se ombudsman zaměřuje na celou komunitu univerzity. Náplň jeho práce je zejména mediace, neformální smíření konfliktů, poradenství, vzdělávání a prevence. Ombudsmana už mají řadu let například na Harvard University.
„Harvardský ombudsman není až tou poslední možností odvolání, nýbrž naopak mnohdy první kontaktní osobou při řešení stížnosti,“ poznamenává Jan Španiel.
Na co se na této nejstarší univerzitě v USA klade důraz, je neformální charakter jeho aktivit. Objasňuje taky vnitřní předpisy univerzity, pořádá mediace. Do určité míry má i roli kariérového poradce. Připravuje i dokumenty popisující sexuální násilí či diskriminaci, při čemž u toho vychází z Charty mezinárodní asociace ombudsmanů.
V praxi si však každá univerzita nastavuje kompetence a náplň práce svého ombudsmana dle vlastních potřeb. Hranice mezi skandinávským a americkým modelem tak často není patrná.
Text: universitas.cz
Foto: universitas.cz