top of page

Čert vem výplatu aneb Lehni a zavři víko

Ve svém dnešním příspěvku hovoří náš blogger Petr Šulc o slastech a strastech učitelského života. Jak vypadá jeden den učitele? Petr ve svém textu ukazuje, jak vzdálená je realita od idylického popíjení kávy, klábosení na chodbách a dlouhých prázdnin.



Život učitele. Jeden si myslí, že je to o opravování, popíjení kávy, klábosení na chodbách a sem tam nějaká porada. Druhý si k tomu přičte dlouhé prázdniny, pravidelná víkendová povyražení s přáteli a Vánoce. Samozřejmě. A tak to vlastně může dělat každý. Je to totiž jen o tom, že ráno vstanu, abych byl krásný, a zase ulehnu. Otevřu okno do jednoho dne učitele. Pořádně se prosím rozkoukejte, nasaďte si sluneční brýle a namažte se padesátkou. Hned ráno se spálíme.


Budík mi většinou zvoní hodinu před tím druhým. Vstávám zpravidla po půl šesté, potřebuji svou ranní rutinu (ano, učitelé jsou trochu blázni). Zatímco kávovar syčí a odvádí svou práci, stojím několik chvil v šatně. Tuhle košili jsem měl v pátek, tohle tričko jsem měl včera. Tenhle svetr jsem měl tehdy a tuhle mikinu onehda. Čtete správně – můj byt disponuje poměrně velkou šatnou, avšak já stále nemám co na sebe. Asi si říkáte, proč ta křeč. Zasvětím vás do jednoho z mnoha tajů učitelského řemesla. Každý žák ví – jakmile vejdete do třídy – co máte na sobě. Máte barevné ponožky, na levé botě ulpělo zaschlé bláto z té nevydařené sobotní procházky, kolem černých slim fit kalhot dle všeho ve večerním spěchu proběhl bílý pudlík. Pravý knoflík na košili za chvíli odpadne, jak vás při výuce střídají pocity vedra a chladu a vy rukávy stále připínáte a odepínáte. Vysoušeč byl nasměrován pod úhlem 45 stupňů, tudíž máte na zadní části hlavy kohoutka. Výklad je super, ale máme tu zkrátka taková malá šidítka, která ráda svádějí pozornost.


„Každý žák ví – jakmile vejdete do třídy – co máte na sobě. Máte barevné ponožky, na levé botě ulpělo zaschlé bláto z té nevydařené sobotní procházky, kolem černých slim fit kalhot dle všeho ve večerním spěchu proběhl bílý pudlík.“

Beru precizně nažehlenou košili, nažehlené kalhoty, dvakrát převálcuji odchlupovacím válečkem. Věřím, že to stačí, na záda si však nevidím. No, uvidí to za mě někdo jiný. Odcházím do pracovny s hrnkem teplé kávy, vytahuji diář a kontroluji povinnosti. A čtu si motivační krám, který jsem si za dlouhých letních večerů překopíroval z Pinterestu. Jestli mě dostatečně motivoval, nemohu posoudit. V rozvrhu totiž vidím šňůru šesti hodin v kuse volně proložených čtyřmi dohledy. Písemky naplánovány dvě. V odpoledním programu visí jen soukromé doučování k maturitě. Po skončení doučování poklidím a chci konečně vysát podlahu. Pokud to stihnu, postarám se o nově osázenou terasovou výzdobu. Káva ve mně, pasta na zubech a balím tašku. S výběrem bot si hlavu lámu stejně – však to znáte. Bláto.


Autem do práce s audioknihou. Anebo si povídám sám se sebou. Mám někdy potřebu mluvit s inteligentním člověkem, a tak rád oslovím sebe. Haha, konečně jsem se i pobavil. Parkoviště.


Samozřejmě. Je to zase tady. V 7:45 standardně nemám místo. Rodiče rádi parkují před školou, aby své dítě doprovodili těch 20 metrů ke dveřím. Sedím v autě. V 7:55 odjíždí jedna z mnoha maminek a troubí, že nemůže vyjet. Není prostor k uhnutí. A tak troubíme. Před školou je cedule pro parkování zaměstnanců. Za pár okamžiků se rozčílím, že děti nečtou. Víte, rodiče také ne. Budova.


„Pane učiteli, co budeme dělat v češtině? Dozvíš se na začátku hodiny. Pane učiteli, co budeme dělat v občance? Dozvíš se na začátku hodiny.“

Nasupen vcházím do školy, abych si udělal lepší náladu. Chlebíček na stole, zase něco slavíme? Všechno nejlepší, kolegyňko, děkuji za snídani. Vaříme kafe? Oči mám jako baterky. Pane učiteli, jdu k zubaři. Dobře, nech mi omluvenku na stole. Pane učiteli, co budeme dělat v češtině? Dozvíš se na začátku hodiny. Pane učiteli, co budeme dělat v občance? Dozvíš se na začátku hodiny. Pane učiteli, Tomáš není ve škole. Děkuji za informaci. Pane učiteli, pane učiteli, pane učiteli. Dvojité kafe mi zabránilo v očním tiku.


První hodina. Dva žáci nemají věci. Jedna žákyně chce být dobrovolně zkoušena, po pěti minutách to sama vzdává. Hovoříme o referátech. Všichni zapomněli, a tak se snažím předvádět, že já také. Všichni si připadáme hloupě. To nevadí, škola hrou. Pojďme si zopakovat učivo z minulé hodiny. Ne, nezopakujeme. Nemají sešity. Jsou ve třídě ve skříňkách. Jsme v jazykové učebně.


Druhá hodina v mé třídě. Po dvaceti minutách se dostáváme k pravopisu. Konečně jsem zodpověděl všechny život ohrožující dotazy. Po dvou pravopisných spojeních zvoní. Kam se rozkutálely ty minuty? Pane učiteli, co máte na svačinu? Mlčky odcházím na dohled. V doprovodu několika žáků. Budou mi dělat společnost. Vědí, že je miluji, a tak se mnou zvesela pochodují koridorem. Přichází kolegyně. Prosím tě, jak s tím adaptačním kurzem? Všechno platí, dáme jim papíry na potvrzení o BOZP, poučíme je, ve čtvrtek vrátí. Dobře, domluveno. Netuším, že za 2 minuty bude vše jinak. Upozorňuji chlapce z devítky na smeknutí kšiltovky. Za zády jsou zpět na hlavách.


„Dva žáci nemají věci. Jedna žákyně chce být dobrovolně zkoušena, po pěti minutách to sama vzdává. Hovoříme o referátech. Všichni zapomněli, a tak se snažím předvádět, že já také.“

Třetí hodina. Vášnivě hovořím o německé populaci a o mých toulkách Rakouskem. Sotva se pouštím do časování sloves – zvoní. Výuka se zkrátila o 40 minut. Mám opět pocit, že jsem děti nenaučil nic nového. Nevadí, příště doděláme. Příště nebude, jedu na adaptační kurz. Za týden doděláme. Možná. Pokud nikdo nic nezapomene. Chvátám do jiného patra na dohled. Jdu o dvě minuty pozdě, protože jsem v jiném patře. A zamykám odbornou učebnu. Upozorňuji chlapce z devítky na smeknutí kšiltovky. Za zády jsou zpět na hlavách.


Čtvrtá hodina. Odpověděl jsem na šestnáct dotazů ohledně jednoho referátu. Naučil jsem dny v týdnu a měsíce. Zopakovali jsme barvy a počítali jsme do deseti. Také máte pocit, že je to prozatím jediná produktivní činnost? Chvátám do jiného patra na dohled. Jdu o dvě minuty pozdě, protože jsem v jiném patře. A zamykám odbornou učebnu. Upozorňuji chlapce z devítky na smeknutí kšiltovky. Za zády jsou zpět na hlavách.


Pátá hodina. Komplexní jazykový rozbor. Necelých deset minut dumáme nad příslovečnými určeními. Chvíli před zvoněním jsme se korporativně dohodli, že slovo včera bude s největší pravděpodobností příslovečné určení času. Tedy alespoň v kontextu předkládané výpovědi. Chvátám do jiného patra na dohled. Jdu o dvě minuty pozdě, protože jsem v jiném patře. Upozorňuji chlapce z devítky na smeknutí kšiltovky. Za zády jsou zpět na hlavách.


„Jdu o dvě minuty pozdě, protože jsem v jiném patře. A zamykám odbornou učebnu. Upozorňuji chlapce z devítky na smeknutí kšiltovky. Za zády jsou zpět na hlavách.“

Šestá hodina. Poučení o BOZP, pokyny k adaptačnímu kurzu, podpisy, souhlasy. Dej do tašky, vytáhni z tašky. Schovej prosím telefon, vytáhni si prosím sešit. Kde máš učebnici? Proč nemáš učebnici? Proč nefunguje projektor? Otevřeš prosím okno? Nehoupej se. Prosím, otoč se dopředu. Prosím, nepovídejte si. Proč si hraješ na telefonu? Prosím, otoč se dopředu. Zvoní. Chci pryč.


Oběěěěd. Na adaptační kurz nejedeme, je zima. Cože? Po tom všem? Musíme to upravit, nepřeje nám počasí. Dobře, tak to změníme. Co mám dělat? Obvoláme odpoledne rodiče. Oběd mi nechutná. Nechutná mi pondělí. Mozek pláče, už se vidím v autě.


V myšlenkách ten kávovar zapínám už z garáže. Klaply dveře. Mám 20 minut na regeneraci, pak dvě hodiny doučování. Kupodivu žiju a vnímám okolní svět. Michal už je tady, už klepe a už přichází. Vedu debatu s mozkem. Pracuj, funguj, kafe máš už třetí. Doučování je fajn, Michal je příjemný kluk, půjde to dobře. A jde to dobře, mám z něj radost, udělal pokrok. Protáhli jsme o půl hodiny, rozvykládal jsem se o vrcholných dílech evropské renesance. Budiž, alespoň mu to k něčemu bude.


„Mám 20 minut na regeneraci, pak dvě hodiny doučování. Kupodivu žiju a vnímám okolní svět.“

Sakra. Pět hodin pryč. Rodiče. Volám paní A. Po desíti minutách paní B. Mám všehovšudy dvacet dva pracovních maminek. Dobrý večer, paní A, u telefonu Petr Šulc. Volám ve věci adaptačního kurzu. Jak jistě víte... Po několika telefonátech umím linku nazpaměť, a tak ani nevnímám, že hovořím s paní K a oslovuji ji paní L. Ona se směje, mně je trapně. Jsem už mimo. O půl osmé jsem ukončil všechny hovory. Volá mi kolegyně a hovoří se mnou o autobusu na adaptační kurz. Slušně a s humorem jsem ji požádal, aby mi už nikdy nevolala.


V osm hodin večer odkládám košili a kalhoty. Do špinavého prádla. Pravopisy opravím zítra, písemku opravím zítra. Snad bude lepší konstelace. Ve sprše stojím půl hodiny a myslím jen na to, že na mě mluví kapky vody. Ne lidi. Dnes už ne lidi.


Budík nastaven. Lehám a zavírám víko. Bez večeře. Pondělí mi nechutná.


Petr Šulc

Související příspěvky

Zobrazit vše

Comments


bottom of page