Nejnovější autorský dialog Hany Vackové a Jiřího Vymětala tematizuje bolest. Přečtěte si další příspěvek blogu zajímavého tím, že jde o společný blog dvou autorů – tentokrát o bolesti ze vztahů, z reality okolo nás, o bolesti svobody nebo zodpovědnosti. Hana Vacková a Jiří Vymětal – zkušená středoškolská učitelka z prestižního gymnázia a její někdejší žák, který sám je dnes nejen učitelem, ale i úspěšným ředitelem základní školy. Originální dvojice bloggerů, pro které je učitelství posláním a životním stylem. Jak říkají, společné psaní je pro ně způsobem reflexe vlastního pedagogického počínání a taky svého druhu terapií. Oba totiž berou svou práci vážně, kladou si důležité otázky a prostřednictvím psaní a vzájemného dialogu na ně hledají odpovědi.
Eva utrhne jablko ze stromu, získává poznání světa bez nátěru na růžovo, který ještě před chvílí ležel na všem, ráj teď získal mnoho barev, na Evu ale až moc tmavých. A vidět v tom všem kolem sebe ten svůj dávný ráj jí teď dalo zabrat, ale v iluzi se občas ráda bude utápět v představách o životě v ráji, aby rozpačitá bolest, kterou teď cítila, byla na chvíli pryč. Snaží se znovu a znovu vidět růžový svět, který se točí pouze kolem ní. Ale představy – její iluze naráží na realitu. A to opět bolí. Snaží se zjednodušit si vše černobílým překladem, dává nálepky dobra a zla, jednu dá i hadovi, který jí otevřel oči. (Za pár tisíciletí už jako holubice sklidí Duch svatý lepší reference.)
Bolest na hrudi někdy nesnesitelná, bolest svobody a zodpovědnosti. Bolest rozumu – představ, které se ne a ne naplnit. Bolest nepochopení tím druhým. Bolest poznání světa dvěma očima, z jednoho úhlu…
Skončil rok vyhnání z ráje, rok poznání a poznávání, rok testů osobnosti, vztahů, schopností, síly snést změny a zemětřesení. Rok, kdy rostly zdi mezi lidmi. Rok opadaného nátěru na růžovo.
Rok, kdy jsme poznávali sami sebe. Doba propojení… a odpojení…
Rok, kdy jsme poznávali sami sebe, své pedagogické schopnosti v novém prostředí. Rodiče a žáci poznávali nás, mnohdy i naše domácnosti a rodinné příslušníky. My koukali do světů našich dětí. Doba propojení… a odpojení…
Jedli jsme ze stromu poznání a přestali poznávat lidi kolem sebe. Nebo jsme po kousnutí do jablka začali vidět lidi kolem sebe bez masek?
Ztrátou té skutečné komunikace jsme ztráceli pochopení. Uzavřeni do svého já, do svých pravd, jsme poztráceli lidskost, respekt k pestrosti světa. Vidění se zjednodušilo, my jsme osaměním zkřehli a mnohdy se o zbytky představ o sobě pak v žabomyších rozepřích prali zuby nehty.
Odhalilo se, pro koho je práce ve školství pouze zaměstnání.
Odhalilo se, pro koho je práce ve školství pouze zaměstnání, rutinní práce pro výdělek. Pro koho zase cesta ukojení egoistické touhy po obdivu. Pro koho je to cesta růstu.
Vidění světa některých zčernobílelo. (Nebo bylo takové vždy a my to nevnímali?) Moje pravda je ta správná jediná Pravda, moje vidění je to nejobjektivnější. Já jsem ten nejdokonalejší, pouze některými nepochopený, a to právě těmi špatnými, zlými. Být autentický se u některých stalo posvátné, to jediné správné a pravdivé. Kam zmizela humanita, respekt, kam zmizel svět v barvách a v pestrosti úhlů pohledu? Jsme ve světě zdmi zpevněných já, které útočí na zdi kolem stojících?
Školy teď čeká návrat ke svému nejzákladnějšímu poselství: Stát se prostorem pohledu mnoha úhlů na skutečnost, mnoha barev, propojených světů bez hradeb. Jablečným sadem poznávání. Ne narůžovo, ne černobílým.
Snad jsme přes léto posbírali dost sil.
Jiří Vymětal