Bolest

Nejnovější autorský dialog Hany Vackové a Jiřího Vymětala tematizuje bolest. Přečtěte si další příspěvek blogu zajímavého tím, že jde o společný blog dvou autorů – tentokrát o bolesti ze vztahů, z reality okolo nás, o bolesti svobody nebo zodpovědnosti. Hana Vacková a Jiří Vymětal – zkušená středoškolská učitelka z prestižního gymnázia a její někdejší žák, který sám je dnes nejen učitelem, ale i úspěšným ředitelem základní školy. Originální dvojice bloggerů, pro které je učitelství posláním a životním stylem. Jak říkají, společné psaní je pro ně způsobem reflexe vlastního pedagogického počínání a taky svého druhu terapií. Oba totiž berou svou práci vážně, kladou si důležité otázky a prostřednictvím psaní a vzájemného dialogu na ně hledají odpovědi.




Eva se zakousla do jablka a najednou si uvědomuje, že je nahá. Pláče.

Laskavý had jí podává kapesník. „To nic,“ povídá. „Nejhorší je vždycky ten první okamžik.“

„Když já si myslela, že poznání bude něco úžasného,“ vzlyká Eva.

„Poznání ?!“ chechtá se had. „Tohle ovoce je ze Stromu života.“

Stephen Mitchell


Vynořili jsme se z distanční výuky navenek silní, ale jak se ukázalo, vnitřně velmi poranění, každý jinak a jinde…


A místo toho poznání Stromu života. Demotivace, úzkosti, návrat do starých kolejí jako před koronavirem.

Zůstávají bolesti na duši, někteří jsme propadli iluzi jako Eva. Studenti budou dychtiví po poznání s velkým P, budou se sami od sebe učit, bude jim činit radost číst. A místo toho poznání Stromu života. Demotivace, úzkosti, návrat do starých kolejí jako před koronavirem.

První dny jsem říkala všem kolegům, že máme jednat, jako by den byl náš poslední, všem jsem říkala, jak ráda je vidím... Vše zapadlo rumištěm byrokracie, vykazováním, únavou; jasně jsme si uvědomili, jak moc nás tři čtvrtě roku distanční výuky vyčerpalo.


A znovu jsme se dali do boje, znovu jsme nabízeli srdce na dlani a bylo nám smeteno. Zůstala jen bolest ze vztahů, bolest z vyřčených slov, náhlých odsouzení, náhlých pohnutí myslí.


Bolest z toho, že si neuvědomujeme, že život je to nejcennější, co máme, že naše slovo vyřčené může být i tím posledním, jak ukázalo tornádo na Moravě. Ale zároveň i dojetí z lidské solidarity, z toho, že umíme otevřít svá srdce a že nejsme vždy ti, co jen odsuzují...

Máš prázdniny, říkají mi lidé v okolí, ale já o tom nic nevím, má hlava se ještě nepřestala točit z kolotoče, nepřestala reflektovat. Až přestane, bude konec prázdnin.


A znovu půjdu do boje, ve kterém zůstává mnoho poražených. Ale přesto půjdu do boje, protože: „Všiml jsem si, že to, co jsem nikdy neřekl, mi nikdy nijak neublížilo.“ (Calvin Coolidge)


A člověk má mít sílu ublížit si.


Věnováno některým mým studentům a paní psycholožce.


Hana Vacková